joudaweb - časopis Čekanka

Zeptala jsem se, a nezůstalo jen při tomto jednom dotazu, následovaly dotazy další, takže vznikl fiktivní rozhovor, který by se sice nemohl uskutečnit, ale co kdyby přece jen...

Svatý Martin, patron města Frenštátu pod Radhoštěm, takto každoročně se svojí družinou přijíždí na bílém koni do města, aby požehnal městu a otevřel brány zimě a občanům popřál klid a pokoj v zimním období.

S týdenním zpožděním, ne zcela mojí vinou, chci napsat o divadelním představení. Dlouho tomu již, kdy naposledy poseděl jsem v kapli. Marně vzpomínám, kdy jsem byl naposledy v divadle. Divadlo Kampa, představení "Škola Malého stromu" a ještě k tomu v kapli. Jeseník opravdu válí.

Poslední říjnové nedělní ráno a východ slunce nad Beskydami.

Procházím nočním centrem města, které je ve dne rušné a plné lidí. Před betonovým obchodním centrem se krčí pár pečlivě udržovaných keřů, reprezentujících asi padesát procent zeleně města. Zabývám se myšlenkou, která potřebuje řádně promyslet, proto se nesoustředím na okolí, i když v tuto noční dobu bych měl být obzvláště na pozoru. Potlouká se zde něco pochybných existencí, které pro cigaretu vlepí člověku pár facek. Když míjím těch pár keříků, zcela nechtěně vyplaším zajíce.

Že dáme seriálu Vyprávěj, který už začal běžet před tolika lety, šanci, jsme se s manželem rozhodli až ve chvíli, kdy jej začali vysílat znovu od úplného začátku.

V dnešním článku nabízím k přečtení špetku reality, nemám však na mysli nějakou reality show, ale realitu současných dnů a pár vzpomínek a připomenutí k tomu navíc, a tak různě...

Novodobé maminky.

Při překladu Malomocné jsem se snažila o co největší zachování stylu původního díla. Dokonce jsem nedala ani na doporučení korektorky Hanky a nevypustila některé, podle jejího názoru až příliš citově přebujelé, pasáže.

Tak jsem se já a věřím, že i další příznivci Tániných knížek, dočkala novinky a navíc letos i zajímavého přídavku v podobě překladu půvabné knihy.

Spousta lidí se s láskou a obětavostí stará o svý blízký, trpící nějakým postižením. Jde o lidi nepohyblivý, nebo až moc phyblivý a utíkající, o lidi, kterým už to moc nemyslí, o lidi se sklerózou, nebo fóbií. A já žiju s bordelářem.

A teď o jedné postavičce z našeho kolektivu. Je z Ukrajiny a narodila se ve stejným roce jako já. Jmenuje se Marina.

Tak takovou fotografii již nikdy nikdo nepořídí.

A důvod? Pojďte přečíst...

Jiřinko a Edith, zajímají Vás mé zážitky z putování, ale nevím, jestli splním Vaše očekávání. Když jsem tak uvažovala co napsat, zjistila jsem, že mám plnou hlavu obrazů krásné přírody, lidiček, hezkých věcí z různých zámků, ale žádné zvláštní zážitky mě tedy nenapadly. Zkusím tedy popsat svoje pocity, věci, které mě zaujaly, střípky vzpomínek, které jsme si s manželem uchovali. Kdo máte zájem dozvědět se, co nám připadalo zvláštní a co se nám líbilo, pojďte si přečíst můj článek.

"Hele, mě nepřesvědčíte, dejte pokoj se seznamkou," odrážím dobromyslný útoky svých kolegů v práci.

Chtěla bych se podělit se čtenáři o svý letitý zážitky ze svý profese servírky. Ukázat lidem pohled z druhý strany restaurace. Možná se jich tam spousta totiž najde a chytne se trochu za nos. Jenže jsem úplnej amatér, kterýmu psát spisovně jde vždycky tak první tři věty. Snažila jsem se, ale přijde mi to ode mě hrozně komický, takže jsem se usnesla, že budu čmárati, jak mi zobák narost.

Jiřinka doplnila mé údaje z článku o putování, ještě mě napadly další lokality, které by stálo za to uvést. Zmínila bych se také o Brnu, většina postav zde bydlí nebo do něj jezdí či zde studuje a pracuje.

Nejdříve chci pozdravit všechny čtenářky a čtenáře Čekanky. Toto je můj první článek, který jako autorka zde píši. Vím, že příspěvků jsem napsala již poměrně dost, ale toto je něco jiného, cítím větší odpovědnost a tak si moc přeji, aby se vám mé psaní líbilo.

Něco málo o přátelství..

Podzim je již za dveřmi... nebo přede dveřmí? Vždy si říkám, jak je to vlastně správně?

Tato fotografie mluví za vše...