joudaweb - časopis Čekanka

Kamila Krákorová kráčela Kolínem koupit krmivo křečkovi. Kolemjdoucí koukajíce konstatovali: krasavice. Kudrnaté kaštatové kučery, klenuté křivky klasické kytary, kulišácká kukadla, křehká kolena, kouzelné kotníky. Karmínový kabát, kožešinový kulich, krokodýlí kabelka. Kočka!

Věříte na UFO? Já tedy ne, ale nedávno mě napadla otázka, jak by se takovému mimozemšťanovi u nás na planetě Zemi líbilo. Proto jsem se rozhodla mu napsat, jaké to tady je:

Je tak beznadějné vítat nový den s pocitem, že je to tu zase. Je těžké se s tím smířit a přesto tak snadné přestat. Tak proč to sakra neudělám, když tolik chci. A chci to vůbec? … Občas ano, ale těch okamžiků je stále méně. Zasahuje mi to do života, a to po všech stránkách. Už nevím, co chci a kým vlastně jsem. Začíná být pro mě jednoduché obětovat tak těžce nabyté hodnoty, co kdysi měly smysl.

a máme tu:

pohádku od nově přišedší autorky :)

Dnešní můj literární počin není na stránkách Čekanky nic neobvyklého, ale doufám, že přesto znovu pobaví...

Milé čtenářky, milí čtenáři;

následující povídka má zajímavou historii, posuďte sami:

Napsaná za studentských let, na výzvu češtinářky poslat příspěvek do soutěže Strážnice Marušky Kudeříkové :-) / pamětníci pamatujeme :-D /.

Možná trochu jiný pracovní postup, který se ovšem nehodí do kuchyně.

Tuto povídku jsem napsala na objednávku do zamýšlené povídkové knihy na koňské téma, která se nakonec nekonala. Do povídky jsem se pustila brzy poté, co jsem napsala text s názvem "Jak jsem nenapsala povídku o koních". Ačkoli je povídka v první osobě, sama jsem na koni nikdy neseděla a popis zkušenosti z koňského hřbetu jsem si dílem vycucala z prstu a dílem převzala od kamarádky, která kdysi bez valného úspěchu absolvovala výuku jízdy na koni. Kdo jste na koni jako doma, promiňte mi, pokud objevíte, že děj mé povídky je totálně vzdálený realitě.

Před časem jsem měl jedno trochu kreativní období a vypadlo ze mě pár zajímavých citátů. Tyto citáty krásně sedí do dnešní doby.

Je mi divně. Už nejenom od žaludku. Bolest hlavy pomalu ustupuje, ale i přesto jsem se nikdy necítil tak zvláštně. Začínám usínat, což je rozhodně dobře. Znamená to, že moje srdce a mozek začínají zpomalovat a já přestávám uvažovat. Slovy Shakespeara: „Vidět a cítit znamená existovat, myslet znamená žít.“. Z toho jsem vycházel a usoudil, že přestávám žít i existovat.

Prášky zabraly, tma se rozrůstá. Konečně se dozvím odpověď na jednu z hlavních otázek lidstva. Co je vlastně po smrti?

Tma je všude, nic už mě netrápí.

Životem okouzlená, z života zrozená. Ani dítě ani žena. Bezradná i rozhodná.

„Zdar, drahý budoucí já!

Píšu ti v září roku 2012 a vlastně ani nemám páru, jestli se dožiju dalšího roku, protože prej bude konec světa. Mně je to samo sebou šumák, strašně si užívám a razím heslo celýho našeho stáda: Bude to LEGEN – počkej si - DÁRNÍ!

Tak mi zkus dát do minulosti echo, jestli budu pořád tak boží jako doteď!

Pac a pusu, Tvůj Kůň (moje nejnovější přezdívka, hustá, co?)“

„Chcete, abych vám teď vyprávěl já?“ zeptal se domácí úkol.

„To bychom rádi, ale neměl bys teď pospíchat za Petříkem, když Tě zapomněl?“ strachovaly se věci.

„Ale, nebojte se, už jsem to zvládl jednou a tentokrát to do páté hodiny zeměpisu stihnu mnohem rychleji,“ namítl úkol a začal vyprávět.

Jak se může zvrtnout jedno odpoledne strávené v čekárně lékaře. Nevinné klimbnutí zmate člověka tak, že se málem ocitne o řadu let zpět.

Žravá žížala Žofka žvýkala žloutnoucí žito.

„Žužlám žahavku!“ žalovala. „Žízeň! Žábo Želmíro, žádám žejdlík životabudiče!“

Když knihomol kráčí ke koupi kterékoliv klasické knihy, krouží, korzuje kol kolika knihkupectví, kouká, kde knihu koupí, kontroluje, který knihkupec kloudně klade ke kvantitě kvalitu knih.

Vysloužilá vojanda Veronika Vařechová vehementně vpadla vprostřed všeobecného veselí vyvolaného vervou vesnické vypalovačky. Velitelským voláním vábila vytrvale vyzpěvujícího Václava Vomáčku: „Václave, vochlasto, vem vidle, val vykydat vepřům!“

Občas mívám pocit, že se v dnešní uspěchané době vytrácí četba pohádek našim nejmenším - dětem. Je to rozhodně škoda a tak pro inspiraci přidávám pohádku ze své ´dílny´, možná vás a vaše ratolesti potěší.

Poněkud praštěná pisatelka přeslazených pamfletů přiznává: prázdniny počaly podivně.

Mám kamarádku. Na tom by ještě nebylo nic divného, to se občas stane každému. Ta kamarádka je spisovatelka. I to se by ještě dalo celkem pochopit. Jenže ta kamarádka mi nedávno poslala mail, ve kterém mě vyzývá, abych přispěla jednou či dvěma povídkami do tématické knihy o koních.