joudaweb - časopis Čekanka

Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka. Jsou o tom natočené různé filmy, napsané knížky a znám lidi, co si o psech dokáží povídat celé hodiny. I já mezi ně patřím. Mám osmým rokem fenku Sáru a zažila jsem s ní spoustu zážitků, jak ty úsměvné tak i ty smutné. Když byla nemocná, nebo když ji napadl vlčák, nebo když jsme přišli na to, že má epilepsii. Když poprvé zaštěkala, byla hrozně roztomilá a divila se, co to z ní vychází za zvuky. Prostě to je člen naší rodiny a patří k nám. Teprve, až když jsem si ji pořídila, tak jsem zjistila, že to rčení je opravdu pravdivé.

Nedávno jsem seděla v jedné kavárně a čekala na kamarádku, až přijde. Vedle u stolu seděly dvě holky a povídaly si. Zaslechla jsem jejich rozhovor, jak jedna druhé říkala, že se dnes příšerně ztrapnila. Přemýšlela jsem, kolikrát za život jsem se ztrapnila já. Přišla jsem na to, že nespočetněkrát!

Častokrát jsem přemýšlela, proč se tak bojíme smrti. Bojíme se, že zemřeme my, nebo že nás opustí někdo blízký? Vždycky, když jsem slyšela, nebo jsem četla parte, že někdo někomu zemřel, litovala jsem pozůstalé, ale svým způsobem, jsem jejich bolest nechápala. Když mi pak zemřela sestra, pochopila jsem tu ohromnou ztrátu a pocit nenávratna.