joudaweb - časopis Čekanka

Milí čtenáři, jistě víte, že několik měsíců píši seriál o Mladé Boleslavi. Těší mě váš zájem, čtenost jednotlivých příspěvků mě velmi překvapila. Mnohé informace, zejména ty z hodně dávných dob, nacházím v různých knihách. A tak jsem se jeden říjnový den vypravila do knihovny v Krnsku. Nechala se zapsat a rozhlédla se, co místnosti v sousední obci nabízejí.

Každoročně platilo, že když se vánoční svátky blížily, tedy po dobu adventu, stupňovalo se v pražských ulicích jakési slavnostní vzrušení a hemžení. Nejvíce se na Vánoce těšily samozřejmě děti – ovšem ani obchodníci nezůstávali neteční. Věděli, že předvánoční doba pro ně znamená možnost vyšších výdělků, a navíc se snažili odměňovat drobnými dárky své stálé zákazníky, aby si získali jejich přízeň (a peníze) i pro příští rok. Zákazníci samozřejmě toto jejich snažení vítali a ochotně si odnášeli domů takové pozornosti jako vánočky, kalendáře apod. Příliv kupujících očekávali nejen prodejci žijící v Praze, ale i ti, kteří se do ní sjížděli z celého okolí, aby na náměstích nabízeli své zboží.

Protože v přírodě má vše svůj logický důvod, má ho i různorodost ptačích vajec. Ta je ovlivněna prostředím, v němž dotyčný ptačí druh žije, i způsobem jeho života.

Milí čtenáři, ještě jednou zavítáme do Jičínské ulice, která navazuje na náměstí Republiky. V minulém díle jsme prošli pravou část směrem ven z města, v dnešním se podíváme na levou. Ulici lemovala v minulých stoletích alej. Nejprve byla topolová, ale po stížnostech, se že v těchto stromech drží hmyz a jsou tudíž nečisté, nahradila ji alej kaštanová. Vzhledem k tomu, že značnou část ulice zabírala zeměbranecká kasárna, bude to dnes díl spíše pro muže...

Dlouho platilo, že hlavním životním posláním žen je pečovat o manžela, děti a domácnost, a proto stačilo, když uměly číst, psát a trochu počítat. V tomto ohledu byla naše země velmi tradicionalistická, ale naštěstí příslušnice něžného pohlaví svoje právo na vzdělání získaly – i navzdory tvrzení odpůrců zejména ženského vysokoškolského studia, že „žena má přece lehčí mozek“.

Milí čtenáři, začíná nám adventní období. Zatímco minulé roky vítala toto období Jiřinka nebo já články z historie nebo tradic, letos vám nabízím úryvek z knihy Malomocná, kterou přeložila, a musím podotknout, že skvěle, naše Táňa Kubátová.

Řeč bude o povídání zahájeném poté, co jsem v lednu roku 2014 Janu Rosákovi nabídla, že bychom mohli v krátkých vstupech do jeho úspěšného pořadu Šťastnou cestu probírat historii trochu jinak, než bývá obvyklé. Nabídka ho zaujala, a 4. dubna onoho roku jsme na stanici Český rozhlas Dvojka odvysílali první díl.

Milí čtenáři, v dnešním díle budeme pokračovat opět přímou linií a dojdeme na ulici Jičínskou. Jsme stále v oblasti, která se nazývá na Celně. Jičínská ulice je pojmenování nejnovější, předtím nesla silnice jméno stejné jako část nad ní (podívejte se, prosím, do článku o třídě T. G. Masaryka.) Ačkoli jsem předpokládala, že si prohlédneme obě strany ulice, nepodařilo se mi zkrátit mé vyprávění o Hospodyňské škole. Ale myslím, že popis školy bude pro mnohé z vás zajímavý vzhledem k tomu, že tento druh školy se dnes již nevyskytuje. Kasárna a vojáci budou muset počkat...

Než se dnešní Národní muzeum začalo rozhlížet z horní části pražského Václavského náměstí, putovalo po metropoli a radost ze života mu kazila řada problémů. Naštěstí však většinu z nich překonalo a počátkem našeho století dokonce dostalo – jak si již dávno přálo – další nedaleko stojící budovu.

Milí čtenáři, v dnešním díle budeme pokračovat přímou komunikací z třídy T. G. Masaryka a prohlédneme si nejmladší městské náměstí. I zde stávalo jen několik domů, po levé straně jich bylo víc a byly patrové. Jinak prostor kolem volného prostranství vyplňovaly stodoly. Panelová výstavba probíhala stejně jako v území o něco výše, přibyl výrazný věžák, který měl být jakýmsi ústředním motivem města. Nevím, spíše jsem z něj měla vždy nepříjemný pocit.

Zuby bolely i v Praze

Jelikož problémy se zuby jsem se zabývala i při psaní svých pragensia, nabízím závěrečné maličko rozverné povídání o tom, co se v této oblasti zdravotnictví odehrávala v minulosti v naší metropoli.

Zubní náhrady - „berličky“, které bývaly zhotovovány i z volských kostí

Zpočátku většinou nahrazovaly pouze přední zuby a jejich historie začíná ve starém Egyptě, kde lékaři podle některých pramenů zkoušeli již kolem roku 2550 př. n. l. zasadit do čelistí svých pacientů zuby vyrobené ze slonoviny. Dochovaly se popisy zubních náhrad, které kolem roku 700 př. n. l. zhotovovali Etruskové z kostí nebo z lidských či zvířecích (koňských) zubů (v případě potřeby obrušovaných na vhodnou velikost) spojovaných zlatým páskem. Tento pásek býval dosti masivní, takže při delším nošení způsoboval na dásni otlaky.

Zpracováno podle mojí nejnovější knihy „Slavné Češky a jejich blízcí“, kterou dne 1. listopadu 2019 vydává nakladatelství Euromedia. Knihu ilustroval Jiří Filípek.

Tato knížka vám umožní nahlédnout nejen do života šesti slavných českých žen, ale i lidí, kteří jim byli blízcí a ovlivňovali jejich život. Navíc o všech protagonistech nabízí především méně známé informace, které se obvykle v klasických životopisech nevyskytují.

Dozvíte se například,

Zubní kartáček (následník žvýkacích klacíků a párátek)

Zpočátku odstraňovali lidé zbytky jídla z mezizubních prostor a plaku (zubního bakteriálního povlaku) prsty, nehty, výplachy vodou, ostrými kousky větévek, či dřevěnými nebo kovovými párátky, brky a dokonce i špičatými obroušenými lidskými zuby.

O trápení se zuby se zmiňuje již sumerský text pocházející ze 3. tisíciletí př. n. l., v němž bůh Enki přiznává to, co tak často během historie lidské společnosti konstatovali mnozí smrtelníci: „Můj zub mě bolí“. Samozřejmě i dnes se na návštěvu zubařské ordinace těší jen málokdo, ale v následujících řádcích si ukážeme, že v minulosti na tom byli lidé s problémovým chrupem nesrovnatelně hůře, než jsme my.

V souvislosti s odchodem Karla Gotta se rozvířily debaty o tom, zda bude uložen na Vyšehradský hřbitov. O tom samozřejmě má právo rozhodovat výhradně jeho rodina, ale já chci opravit léta tradovaný omyl, neboli chci ukázat, že Vyšehradský hřbitov není Slavín ani se nenazývá Slavínský hřbitov. Slavín je ve skutečnosti velmi malá část zdejšího hřbitova, nacházející se na jeho východní straně, a tvoří ho 11 metrů dlouhá krypta s ostatky významných českých osobností, a malé návrší se širokým schodištěm a sochami. Nabízím proto mírně upravený text z druhého dílu své knihy „Co v průvodcích o Praze nebývá“, kde se této části Vyšehradského hřbitova věnuji.

Milí čtenáři, dnes vás provedu třídou T. G. Masaryka, jednou z hlavních komunikací procházejících městem a směřujících na Jičín. Ačkoliv jsem původně nezamýšlela do oblastí kolem této silnice zamířit, přece jenom je kolem ní několik staveb zajímavých svou historií a dobře sloužících i v dnešní době. A také si povíme něco málo o dnešní zástavbě, která změnila ráz města.

Občas se setkáváme s popisy soužití zvířat, o nichž bychom nikdy nepředpokládali, že by spolu mohla vycházet. A přesto se jim to daří. Většinou jde o případy, kdy příslušníci jednoho zvířecího druhu chrání nevědomky příslušníky druhu jiného, či si jaksi mimoděk pomáhají navzájem.

Milí čtenáři, v dnešním díle zůstane ještě u Výstaviště. Rozloučíme se s ním procházkou ulicemi, které probíhají podélně. A navážeme na ně třídou Václava Klementa, jednou z hlavních silnic, které Boleslaví procházejí. Tato směřuje do Kosmonos a dál na Liberec, také se jí říkalo od poloviny 19. století Liberecká.