joudaweb - časopis Čekanka

Jistě jste něco podobného zažili sami. Šli jste po ulici a za vámi se odvíjel monolog na téma „poslouchat se musí“, obsahující výčet všeho, co by se mohlo neposluchovi stát. Ohlédnete se po způsobně neodmlouvajícím dítku – a on si tam klidně ťape pes. V duchu se usmějete, ale podvědomě cítíte, že z hlasu oné paničky zněla opravdová úzkost, starost, strach o čísi život. Určitě příliš nepřeháním, že z něj přímo čišela láska.

Zadala jsem do vyhledávače Google slovo „pauza“ a první spojení, které vyběhlo, bylo nečekaně „pauza ve vztahu.“ Pauzu ve vztahu považuji za moderní trend dnešní doby. Lidé se raději rozejdou a jdou hledat štěstí někam jinam, než aby si řekli, co funguje, co nefunguje, a pokusili se to nějak společně vyřešit. Ale pauza nemusí být vždycky špatná. Vezměte si třeba pauzu na svačinu, ta je přeci fajn. Menopauzu vnímám něco mezi svačinovou pauzou a pauzou ve vztahu.

Občas se setkáváme s popisy soužití zvířat, o nichž bychom nikdy nepředpokládali, že by spolu mohla vycházet. A přesto se jim to daří. Většinou jde o případy, kdy příslušníci jednoho zvířecího druhu chrání nevědomky příslušníky druhu jiného, či si jaksi mimoděk pomáhají navzájem.

Sára, čtyři písmenka, která skrývají všechno, co jsem milovala a miluju. Pro někoho bys byla jen pes, ale pro mě jsi byla všechno. Nejlepší kamarádka, láska a hlavně nejvěrnější tvoreček, který uměl bezprostředně a věrně milovat.

Musím se s vámi neprodleně podělit o dnešní příhodu.

Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka. Jsou o tom natočené různé filmy, napsané knížky a znám lidi, co si o psech dokáží povídat celé hodiny. I já mezi ně patřím. Mám osmým rokem fenku Sáru a zažila jsem s ní spoustu zážitků, jak ty úsměvné tak i ty smutné. Když byla nemocná, nebo když ji napadl vlčák, nebo když jsme přišli na to, že má epilepsii. Když poprvé zaštěkala, byla hrozně roztomilá a divila se, co to z ní vychází za zvuky. Prostě to je člen naší rodiny a patří k nám. Teprve, až když jsem si ji pořídila, tak jsem zjistila, že to rčení je opravdu pravdivé.

Tento příběh nevěnuju žádnému člověku, nýbrž zvířecímu členu naší rodiny. Ačkoliv si jako malé koťátko musel projít peklem, plným strachu a beznaděje, dostal šanci, které se zodpovědně chopil. Pokud máte zájem přečíst si o dosavadním životě malého bojovníka, neváhejte.

Při tom vánočním rozjímání a vzpomínání bych rád věnoval pár řádků věrnému příteli člověka. Akina nám zůstala, jako jediná připomínka našich ambicí v chovu boxerů. Táta byl kynolog, dlouhá léta se věnoval chovu boxerů, ale jen psů výstavních. Se sestrou se nakonec pustil do chovu plemenného, pořídili si fenku Bonnie a nechali ji obšťastnit výstavním kusem.

Podle skutečné události.

Přeji dobrý den. Mám pro vás v záloze veršíky taky (příjemně) deštivé. Ale počkám s nimi, až rozladění z velkých (nepříjemných) vod opadne. Je mi líto, že mnozí se nyní se záplavami potýkáte; nám se tentokrát ty přívaly vyhnuly.

A teď všem nabízím trochu odreagování...

Pohřbila jsem je do země. Až sněhový příkrov začal odtávat... mohli bychom si přát takovou smrt - rychlou a společně, bez trápení, těla neporušená.

Dobrý den. Dovolte, abych nás představil: V naší rodině žijeme čtyři čtvernožci spolu s dvounožci pěti. Ještě v první polovině minulého roku (2012) jsme tu ale byli jenom 3. Moje maličkost černý labrador Bady, ze všech největší a nejstarší (10). A kocouří sourozenci Hary a Ron, (5, teď 6 let).

Další úryvek z celku, kde vyprávím o některých zvířatech, která prošla mým životem.

Dovolte, abych vám "naservírovala" další ukázku z vyprávění o mých zvířecích kamarádech...

Dovolte abych vám dala nahlédnout malým úryvkem do své ´sbírky´, ve které píšu příhody se svými zvířecími miláčky. Snažím se také lidem znovu přiblížit nejen zvířata, ale i samotnou přírodu, protože se bohužel vlivem dnešní uspěchané doby toto poněkud vytrácí. Je to myslím velká škoda...