joudaweb - časopis Čekanka

V říjnu vydalo nakladatelství Grada moji 39. knihu

s názvem "Výjimečné české panovnice".

Koho z vás zajímá, co vše v ní nabízím, předkládám odkaz na svoje stránky.

Zde již nabídnu jen krátkou ukázku, která připomene, jak spisovatel Jindřich Šimon Baar popsal v knize „Hanýžka a Martínek“ život akrobatů z doby kolem poloviny 19. století.

Až do 15. století mleli naši předkové zrní ručně pomocí dvou kamenů, ale byla to práce velmi namáhavá a zdlouhavá, zvláště když měla být výsledkem jemná mouka. Proto se stal vítaným pomocníkem žernov, což byl rotační kamenný mlýnek.

Hlavním úkolem vorařů bylo dopravovat po vodě zejména z výše položených oblastí Českého království dřevo do nížin, kde mělo sloužit především jako stavební materiál.

V knížce „Povolání našich předků – Od formanů k silákům”, rozdělené do deseti kapitol, si na vybraných příkladech představíme některá povolání našich předků, a ukážeme si, co jejich vykonávání obnášelo. Podíváme se do období od 9 do 19. století, kdy lidé ještě nebyli hýčkáni vědou a dnešní vyspělou technikou, ale museli vymýšlet způsoby, jak co nejlépe vyhovět zákazníkům, aby uživili sebe i své rodiny. Ukážeme si, že rozhodně nemívali snadný život, a my bychom možná mnohdy na jejich místě neobstáli.

Ukázka první:

RÁDIO ZAVOLALO A JÁ RÁD POSLECHL

Hned napoprvé jsem dostal za úkol moderovat tehdy oblíbený a naživo vysílaný pořad Kolotoč, v němž se střídaly bloky hudby ...

to je nová kniha, která vychází o Janu Rosákovi u příležitosti padesáti let jeho působení v médiích. Vyšla 9. listopadu a obsahuje fotografie z jeho soukromého archivu, z nichž vám postupně nabízíme alespoň čtyři.

Autoři knihy: Stanislava Jarolímková, Jan Rosák. Kniha vyšla 3. září 2020

V této knížce nabízíme sto vstupů vybraných z těch, které jsme během šesti let odvysílali v páteční Šťastné cestě Jana Rosáka, jednom z pořadů Českého rozhlasu Dvojka. Vsadili jsme v nich na „neučebnicový“ pohled na historii, takže jsme se snažili přinášet především méně známé zajímavosti, které často nebývá snadné nalistovat nejen v učebnicích, ale ani v encyklopediích. Těšilo a těší nás, že tato setkávání před mikrofonem byla a jsou pro nás příjemně prožitým časem, kdy si povídáme o tom, co nás zajímá. A dvojnásob nás těší, že – soudě podle ohlasu – naše vstupy zajímají často i ty posluchače, kteří ve škole neměli dějepis rádi, a „vycházkám“ do minulosti se obvykle vyhýbají.

Knižní podoba vybraných rozhovorů obsahuje – ve srovnání s odvysílanou verzí – v řadě případů delší a podrobnější texty, neboť v rozhlase jsme museli respektovat danou stopáž. Navíc nabízí řadu ilustrací Jiřího Filípka, při jejichž zadávání jsme se řídili – stejně jako u textů – zásadou: čím méně známé, tím zajímavější.

Pokud vás kniha zaujme, pak vám přeji v její společnosti příjemné chvíle.

Je ode mě víc než fér, abych se s vámi podělila o to, jak dopadl můj předprodej. Celou dobu jsem se vás snažila informovat o průběhu mé knížky, a tak cítím jakousi povinnost, podělit se s vámi o konec. Teď už jen, jestli to bude stejný konec, jako bývá v pohádkách.

TOČNÍK – polozámecké sídlo nazvané podle „šikovné“ přístupové cesty

Za tento jeden z nejmladších královských hradů mohl požár Žebráku, oblíbeného sídla Václava IV. Protože tento král miloval okolní křivoklátské lesy, rozhodl se postavit zde nový hrad, a to nedaleko, ve vzdálenosti asi 500 metrů od Žebráku; toto staveniště však bylo rozlehlejší a asi o sto metrů výše položené. Nadchlo ho i to, že přístupová cesta ke stavebnímu pozemku se tehdy točila třikrát kolem kopce a že si mohl nové sídlo navrhnout podle svých představ.

Od 13. století patřily k zábavám urozených obyvatel Českého království neodmyslitelně rytířské turnaje, které až do 15. století pořádali výhradně králové, a to při korunovacích, návštěvách významných hostů, svatbách apod. Turnajových disciplin byla řada (včetně soubojů pěšáků vybavených mečem či sekyrou), ale nejslavnějším se stalo klání dvojic jezdců s dřevcem, kteří se snažili srazit jeden druhého ze sedla.

Tato kniha je sice určena především pro mladší čtenáře, ale snažila jsem se ji psát tak, aby nabídla zajímavé informace i dospělým čtenářům, jimž postačí do historie spíše trochu nahlížet, aniž by museli zdolávat odborné – v tomto případě kastelologické – texty.

Její první díl přináší informace o stavbě panovnických sídel (jimiž nebyly pouze hrady), o jejich obraně i o běžném životě vznešených obyvatel – od vytápění, svícení a (ne)mytí až po hodování či turnaje (jichž se nezúčastňovaly kobyly). Druhá část knihy je pozvánkou k procházkám po nejvýznamnějších sídlech, kterou doplňují pokud možno snadno zapamatovatelné a méně známé zajímavosti.

Text provází 101 ilustrací.

Tímto článkem mi dovolte povědět vám něco o mé knize. Vydat knihu je mým největším snem, jak už jsem se zmínila v předchozím článku. A z každého krůčku ke splnění si svého snu jsem měla ohromnou radost. Volala jsem domů svým rodičům a sdílela s nimi všechny novinky. Jsem už prostě taková.

Hned jakmile jsem dostala obálku velikosti A5 do ruky a spatřila oranžový čtvereček s bílou tečkou a pomlčkou uvnitř, došlo mi, že je to od nich. Konečně se to děje. Konečně se můj sen mění ve skutečnost. Nepopsatelný pocit, když víte, že to, o čem jste donedávna jen snili, se za kratičký čas stane skutečností.

Stanislava Jarolímková

JULIUS FUČÍK a nejen jeho Gusta (*1903—†1943)

Stanislava Jarolímková

„Nevhodně“ progresivní lidumil KAREL HRABĚ CHOTEK, a syn Bohuslav i vnučka Žofie

STANISLAVA JAROLÍMKOVÁ

Tato kniha navazuje na titul „Slavné Češky a jejich blízcí“, a představí šest slavný českých mužů i lidi, kteří jim byli blízcí a ovlivňovali jejich život. Opět nabízí pokud možno méně známé informace, na které v oficiálních životopisech nezbývá místo.

ČÍM SE NAŠI PŘEDKOVÉ ŽIVILI

Jednou z činností, jíž se živili lidé žijící na vesnicích, bylo obdělávání polí. Tomu se začali věnovat možná díky tomu, že nejprve občas zkoušeli rozkousat syrová zrníčka různých travin a jednoho dne dostali skvělý nápad vložit neboli vysít jich pár do země. Když jim z nich příští rok vyrostly klásky s mnohem větším počtem zrníček, vydrolili je, část z nich snědli a část uložili, aby je mohli vysít a zajistit si na příští rok novou sklizeň. Ovšem aby mohli sklízet co nejvíce klasů i dalších rostlin vhodných k jídlu, začali políčka zvětšovat tím, že pracně „ukrajovali“ okolní les.