joudaweb - časopis Čekanka

V posledním díle mého seriálu se pokusím lehce shrnout jeho život, postoje a myšlenky. Věřím, že naši politici zařadí den jeho narození mezi Významné dny naší republiky. Měli by si život Karla IV. dobře prostudovat a jít v jeho stopách, nestarat se většinou jen o své posty, ale v prvé řadě o rozvoj republiky. Karel sice spravoval království, ne republiku, ale na rozdíl od našich dnešních politiků velice úspěšně.

Uvědomila jsem si, že píši již dlouho o Karlovi IV., ale zatím jsem se nezmínila, jaký to byl člověk. Jak vypadal, jakými nemocemi trpěl, na kterou umřel a jak vypadal jeho pohřeb. Napravuji, a píši…

V tomto díle se budu věnovat Karlovu stavitelskému úsilí. Je až neuvěřitelné, jaké množství staveb dokázal za své vlády postavit. Desítky královských i šlechtických hradů, tvrzí, chrámů, kostelů i světských staveb. Část nově postavených nebo přestavěných objektů byla sice šlechty, ale ta se řídila královým příkladem a mohutně své majetky budovala nebo vylepšovala jejich bezpečnost. Ale nebojte, nebudu vás unavovat popisem staveb, toho je internet plný. Zaměřím se jiným směrem, nemůžu ale vynechat Karlštejn, to by prostě nešlo. A pak se trošku podívám i do přírody.

Karel věnoval velkou pozornost korunovačním klenotům. Všechny jeho kroky vedly k tomu, aby se zachovala nedotknutelnost a posvátnost symbolů českého státu a římské říše. Zdůrazňoval jejich posvátný charakter, vyjímal je z běžných předmětů, kterými se lidi obklopují. Chránil je tím i před zištným zásahem světské moci. Hlavně chtěl zajistit, aby nikdo klenoty neukradl.

Hlavní úsilí hned od počátku své vlády, dokonce ještě dříve než byl korunován, ale již rozhodoval v Čechách, věnoval Karel Pražskému hradu. Jak psal ve svém životopise, „Pražský hrad byl zcela opuštěn, pobořen a zničen, neboť od časů krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi. Na tomto místě jsme dali vystavět nově veliký a krásný palác s velikým nákladem, jak je dnes patrno kolemjdoucím.“

V tomto díle se podíváme do Prahy. Stopy, které Karel v našem hlavním městě zanechal, jsou nesmazatelné. Karel chtěl Prahu povýšit na centrum říše, bylo nyní sídlem českého a římského krále i císaře. Jeho zájmem bylo, aby se Praha stala reprezentativní metropolí, aby vyhovovala současným zvýšeným požadavkům. Karel proto vydal 8. března 1348 zakládací listinu Nového Města pražského. Navazovala na starší listinu z roku 1347, slibovala zachovat všechna práva a privilegia Starého Města pražského. Založením Nového Města se stala Praha velkoměstem, sedmým nejlidnatějším městem v Evropě a největším městem římské říše. Staré město již nestačilo, příliv obyvatel vzrostl, zejména cizinců, když se Praha stala hlavním městem říše díky Karlovu postavení. A množství obyvatel se navýšilo i založením univerzity.

Jak jsem již psala, vzdělání bylo pro Karla velice důležité. V mládí se mu ho dostalo v hojné míře, bylo jen málo panovníků, kteří by se mu mohli rovnat. Karel ovládal slovem i písmem pět jazyků – český, francouzský, italský, německý a také latinu. A nejenom ovládal, byl i literárně činný, psal knihy a sepsal i svůj životopis, který známe pod jménem Vita Caroli. Ačkoli se v té době mluvilo běžně německy, prosazoval stále více český jazyk. Knihy psal latinsky i česky. Stále více nechával díla do češtiny překládat.

Karel věděl, že má-li být úspěšným vládcem, musí upustit od role válečníka a dobyvatele. Nová doba si žádá mít dostatečný přehled o síle i slabostech protivníků, ale i svých spojenců. Musí rozumět příbuzenským vztahům ve významných rodech, aby se mohl rychle orientovat při řešení státnických problémů. Karel uměl, byl vzdělán v politických vědách, ale měl široké vědomosti i v dalších oborech. Dokázal proto zaujmout místo na císařském stolci. Ale nedokázal předat své zkušenosti svému synovi.

Dnešní díl začnu, jak jsem slíbila, veseleji, a to svatbou. Karel si vybral, a to velice nečekaně, tak jak bylo jeho zvykem na politické dráze, Annu Svídnickou (1339-1362), dívku, se kterou hodlal oženit svého malého syna. Dá se předpokládat, že jeho rozhodnutí bylo vedeno pro Annino věno. Měla zdědit Svídnicko a slezské země svého strýce Bolka. Anna byla dcerou svídnického vévody Jindřicha II. a jeho ženy Kateřiny, sestry uherského krále Ludvíka I., do září 1349 zetě krále Karla IV. Anna žila v Budíně u své matky. Zde se konaly 27. května 1353 dvě královské svatby. Karlova dcera Kateřina si brala Rudolfa Habsburského a Karel se oženil s třináctiletou Annou. Českou královnou byla korunována o dva měsíce později, 28. července v Praze. Byla považována za nejkrásnější ženu v celé Evropě.

Začátkem února 1346 se Karel a Jan vydali na cesty. Nejprve zamířili do Trevíru, kde sídlil arcibiskup Balduin Lucemburský, jejich největší pomocník a rádce. Balduin byl říšským kurfiřtem a zároveň vysokým církevním činitelem, byl také neobyčejně zkušeným politikem. Svých předností si byl vědom a dokázal jich náležitě využít, zvýšit svůj zisk i politickou moc. Ale nemyslel jen na sebe, zvláště Karla měl moc rád a po celý život mu pomáhal, tak jako všem panovníkům v lucemburské dynastii. Nyní záleželo hlavně na jeho schopnostech, a že se činil ze všech sil, je zřejmé. Nejenom, že by se zvýšila prestiž Lucemburků, kdyby se Karlovi podařilo titul římského krále získat, ale i jemu by přibylo nemálo peněz a statků.

První, co Karel učinil při svém návratu 30. října 1333, bylo zastavení se ve Zbraslavském klášteře, kde byla pohřbena již tři roky jeho matka Eliška. Vzdal tím hold nejen matce, ale i přemyslovskému rodu, naznačil tím, že má zájem jít jinou cestou než jeho otec. Přišli ho přivítat zástupci Prahy a šlechtici, vyjádřili svou radost nad jeho návratem, setkání bylo velmi radostné a slavnostní. Přesto byl Karel smutný, uvědomoval si, že již v Čechách nemá žádné příbuzné ani přátele.

Počínaje tímto dílem se již budu věnovat Karlovi IV. Při čtení knih, z televize nebo časopisů jsem během života, nejvíce ale během posledních pár měsíců, sesbírala velké množství různých informací z Karlova života. A mám problém, co s nimi. Jak je uspořádat, aby mé psaní bylo čtivé, zajímavé svým obsahem a zároveň srozumitelné a přehledné. Ono je to s Karlem totiž těžké. Čím víc jsem se o něm dozvídala, tím víc jsem získávala nové a nové informace. Některé se samozřejmě opakovaly, dost často i maličko lišily, ale nových bylo podstatně víc. A tak jsem si musela říct, a dost! Už nesmím nic číst nebo seriál nikdy nedokončím.

V další části mého seriálu bych se ráda zastavila u rodičů Karla IV. Oba byli významní lidé, oba pocházeli z panovnických rodin, oba předali svým dětem část svých vlastností. Já bych řekla, že z obou si Karel vzal ty lepší a vyrostl z něj panovník, kterého mnozí považují za nejlepšího v celé naší historii.

Jan Lucemburský, zvaný Slepý, (1296-1346), byl jediným synem lucemburského hraběte, římského krále Jindřicha VII. a Markéty, dcery Jana Brabantského a neteře francouzského krále Filipa IV. Eliška Přemyslovna (1292-1330), dcera Václava II. a Guty Habsburské. O jejich cestě do Čech, svatbě i korunovaci jsem psala v minulém článku, nyní bych se zmínila o době jejich vládnutí, jejich dětech a něco málo o době, ve které žili.

Ve svém vyprávění jsem se dostala až na začátek 14. století, toho století, které bylo pro naše země jedno z nejdůležitějších v celé historii. Ukončení přemyslovské dynastie, proniknutí lucemburské do našich zemí, vláda největšího Čecha Karla IV., všechny tyto dávné události se promítají i do dnešní doby a pozůstatky z těchto dob nás stále provázejí. V dnešním díle se zastavím v době, která následovala po skonu posledního Přemyslovce. Sice to byla velká tragédie, ale stát mohl, zásluhou šlechty, alespoň po krátkou dobu fungovat i bez panovníka. Přemyslovci vládli, jak jsem již psala, izolovaně, neměli spojence, kteří by zajistili, aby se nikdo cizí nevměšoval do politických věcí v zemi. A nyní, kdy země neměla panovníka, objevilo se hned několik zájemců.

Po smrti Přemysla Otakara II. se české země dostaly do vskutku nemilé pozice. Jako supi se na ní vrhli Ota Braniborský, Jindřich Vratislavský a Rudolf Habsburský. Rudolf chtěl využít svého vítězství nad českým králem, oddělil Moravu od Čech, odmítal uznat Václava jako nástupce Přemysla. Ota, Jindřich a Rudolf si chtěli svůj nárok na korunu vybojovat. Střetli se asi u Kolína a po boji uzavřeli mezi sebou dohodu. Ota byl jmenován na pět let poručníkem Václava. České království si rozdělili, Ota spravoval Čechy, Rudolf Moravu. Vdově Kunhutě bylo přiděleno Opavsko a Jindřich získal Kladsko.

Dnešní povídání bude o významném panovníkovi z přemyslovského rodu. Jeho nenadálá smrt přinesla období několika let boje o trůn, o moc a o území českého státu.

Přemysl Otakar II. (1233-1278) byl velmi uznávaný panovník. Jeho otcem byl Václav I. a matkou Kunhuta Štaufská. Ačkoli neměl usednout na trůn, stalo se tak po skonu jeho bratra Vladislava. A zhostil se svého úkolu velmi dobře. Vytvořil postupně z českého království velmoc.

Milé čtenářky a čtenáři, zvu vás na výpravu do historie. Nabízím svůj pohled na události staré více než 800 let, které předcházely nebo probíhaly souběžně s vládou Lucemburků na českém trůně. Jistě mnozí víte, že letos si připomeneme a jistě i oslavíme, protože je co slavit, 700 let od narození naší největší osobnosti v historii našich zemí, českého krále a římského císaře Karla IV.