joudaweb - časopis Čekanka

Milí čtenáři, ještě jednou zavítáme do Jičínské ulice, která navazuje na náměstí Republiky. V minulém díle jsme prošli pravou část směrem ven z města, v dnešním se podíváme na levou. Ulici lemovala v minulých stoletích alej. Nejprve byla topolová, ale po stížnostech, se že v těchto stromech drží hmyz a jsou tudíž nečisté, nahradila ji alej kaštanová. Vzhledem k tomu, že značnou část ulice zabírala zeměbranecká kasárna, bude to dnes díl spíše pro muže...

Milí čtenáři, v dnešním díle budeme pokračovat opět přímou linií a dojdeme na ulici Jičínskou. Jsme stále v oblasti, která se nazývá na Celně. Jičínská ulice je pojmenování nejnovější, předtím nesla silnice jméno stejné jako část nad ní (podívejte se, prosím, do článku o třídě T. G. Masaryka.) Ačkoli jsem předpokládala, že si prohlédneme obě strany ulice, nepodařilo se mi zkrátit mé vyprávění o Hospodyňské škole. Ale myslím, že popis školy bude pro mnohé z vás zajímavý vzhledem k tomu, že tento druh školy se dnes již nevyskytuje. Kasárna a vojáci budou muset počkat...

Milí čtenáři, v dnešním díle budeme pokračovat přímou komunikací z třídy T. G. Masaryka a prohlédneme si nejmladší městské náměstí. I zde stávalo jen několik domů, po levé straně jich bylo víc a byly patrové. Jinak prostor kolem volného prostranství vyplňovaly stodoly. Panelová výstavba probíhala stejně jako v území o něco výše, přibyl výrazný věžák, který měl být jakýmsi ústředním motivem města. Nevím, spíše jsem z něj měla vždy nepříjemný pocit.

Milí čtenáři, dnes vás provedu třídou T. G. Masaryka, jednou z hlavních komunikací procházejících městem a směřujících na Jičín. Ačkoliv jsem původně nezamýšlela do oblastí kolem této silnice zamířit, přece jenom je kolem ní několik staveb zajímavých svou historií a dobře sloužících i v dnešní době. A také si povíme něco málo o dnešní zástavbě, která změnila ráz města.

Milí čtenáři, v dnešním díle zůstane ještě u Výstaviště. Rozloučíme se s ním procházkou ulicemi, které probíhají podélně. A navážeme na ně třídou Václava Klementa, jednou z hlavních silnic, které Boleslaví procházejí. Tato směřuje do Kosmonos a dál na Liberec, také se jí říkalo od poloviny 19. století Liberecká.

Milí čtenáři, v tomto díle se podíváme na tři krásné stavby, které se nacházejí v jedné ulici téměř vedle sebe. Pouze ta třetí je oddělena krátkou řadou domů. Dvě z nich postavil „boleslavský stavitel“ Jiří Kroha, třetí sloužila od roku 1818 nemocným vojákům.

Milí čtenáři, v dnešní díle ukončím své mladoboleslavské vlastenecké putování. Naposledy se potkáme se všemi lidmi, kteří ovlivnili život v tomto historickém období. Všichni totiž navštěvovali lázeňské středisko Boží Voda. Byly to lázně v pravém slova smyslu, jak je dnes vnímáme. S koupelemi, lázeňským domem, procedurami, jezírkem, restaurací, s možností pobýt delší dobu nebo se jen projít v lázeňském parku.

Vítám vás u dalšího obrozeneckého dílu. Dnes se podíváme do dvou vlasteneckých podniků a za jejich majiteli. Povíme si něco málo o bálech a o tom, jak se muži (ženy do hodpod nechodily) v hospodách bavili. Oni v nich našli vše, co potřebovali – jídlo, pití, politické i různorodé debaty i kulturní program. Mimochodem, v Boleslavi bylo mnoho hospod, náleven, vináren či hostinců. Jen na Staroměstském náměstí jich bylo v polovině 19. století 31. A to je jen jedno náměstí…

Milí čtenáři, minule jsem psala o novinách a časopisech, dnes budu psát o českých knihách a spisovatelích spojených s Boleslaví. Český vlastenecký rozkvět by nebyl možný bez české knihy. Pomohla připravit alespoň část národa na souboj s mocí a rozvinula duševní obzor čtenářů. Seznamovala je s jazykem, vzdělávala, navazovala na dávné doby bratrské, kdy patřily české knihy k obvyklé výbavě bohatších rodin. Běžně se tenkrát mluvilo česky a většina lidí jazyk ovládala. Dlouhé roky temna končily, nyní bylo nutné vrátit lidem mateřský jazyk. A to byl úkol vlastenců, kteří tak činili různými způsoby. Vydáváním novin a časopisů, knih, pořádáním hudebních a divadelních představení, besídek a spolkových zábav i při obyčejnému posezení v restauracích či hospůdkách.

Milí čtenáři, dnes si budeme povídat o prvních novinách a časopisech. Příliš se o nich nepíše, ale přece jenom něco málo se mi podařilo zjistit, a tak se dozvíte, jaké tiskoviny si boleslavští mohli přečíst. Oni novináři, jak je chápeme dnes, dřív asi nebyli. Do novin a časopisů psali většinou lidé mající jinou profesi, které se věnovali, a ve svém volnu se pak vyjadřovali k probíhajícím událostem nebo publikovali zajímavé statě ze svého oboru a pomáhali tak rozšiřovat vědomosti lidí. Nebyly běžně nám dostupné encyklopedie či Wikipedie, kde zvídavý čtenář najde vše, co ho zajímá. V každém městě pak záleželo na tom, jestli se najde vlastenec, knihkupec, tiskař nebo nakladatel, který by dostupné tiskoviny přivezl do města a zprostředkoval je lidem. V Boleslavi se to dařilo. Bylo tu několik zajímavých lidí, kteří se podíleli na distribuci i na psaní článků. Dodnes na ně vzpomínáme…

Jak jsem v minulém díle slíbila, dnes se vypravíme za zpěváky. Před obrozeneckou dobou zněl zpěv většinou v kostelích a v hospodách u dobrého moku. V době spolkové a uvolnění byl slyšet na mnoha místech. Zpívaly se písně české i německé, povolené i zakázané. Větší měrou než dříve se hudba zařadila do běžného života lidí. Vydáme se za lidmi ze smíšeného sboru Boleslav a povíme si něco o osobnostech s tímto souborem spojených.

Milí čtenáři, pojďme postoupit v čase a podívat se, jak se vedlo vlastencům v druhé polovině 19. století. Nejen oni si uvědomovali, že by čeština mohla zaniknout. Stále víc lidí se zapojovalo do dění. Nejen že navštěvovali divadelní či jiná představení, ale mnoho z nich se zúčastňovalo spolkového života. Pan Karel Herčík, velký znalec historické Mladé Boleslavi tvrdí, že ve městě bylo až 300 spolků. Je to číslo neuvěřitelné, i když většina brzy zanikla. Ale když si uvědomíme, že pár lidí muselo spolek založit a po určitou dobu ho navštěvovat, tak mi z toho vychází, že skoro každý občan Boleslavi byl v nějakém spolku, a někteří jistě i v několika. Pojďme se tedy podívat, jaké že to spolky u nás byly (nebojte se, jen na ty největší), jak se podílely na rozvoji města, a jaké dědictví nám zanechaly.

Milí čtenáři, dnes se vrátíme na počátek 19. století. Jak jsem tak psala díly o školách, divadle a výstavách, tak jsem si uvědomila, že bych se měla zmínit o rozvoji tehdejšího kulturního života. A vzpomenout na lidi, kteří bojovali za český národ, vštěpovali mu hrdost, učili ho znovu český jazyk a poskytovali mu dostatek podnětů k rozvoji češství. Národní obrození dokázalo změnit Boleslav v kulturní město, znovu ho dostat mezi „velká česká města“. O některých lidech jsem se již zmínila při psaní předchozích dílů, dnes bych ráda přidala další, kteří ovlivnili život nejen ve své době. Pojďme se tedy společně podívat, jak probíhalo obrození v Mladé Boleslavi v první polovině 19. století.

Vítám vás u pokračování, které celé věnuji boleslavskému divadlu. Vypravíme se za ochotníky do poloviny 19. století, za J. K. Tylem, V. F. Rudolfem a dalšími nadšenými vyznavači „prken, jež znamenají svět“. Prohlédneme si secesní boleslavské divadlo a povíme si něco málo z jeho více než stoleté historie.

Milí čtenáři, jak jsem slíbila, dnes se vypravíme do ulice, která byla od začátku budována jako výstavní síň města. V části začínající u ulice Jaselské nejsou žádné obytné domy, pouze zde město vystavělo na začátku 20. století impozantní školní budovy, sokolovnu a divadlo. Tyto stavby doplňuje banka postavená v téže době. Vzhledem k tomu, že ulice v prostřední části navazuje na městský park, je dojem reprezentativního místa dokonalý.

Milí čtenáři, vítám vás při další procházce Mladou Boleslaví. V minulých dílech jsme společně prošli Komenského náměstí a dnes se z něj posuneme dál. U poštovního úřadu se vydáme ulicí Klaudiánovou na Českobratrské náměstí a projdeme i další dvě ulice, které k němu ústí. Jak názvy napovídají, jsme v části města navazující na ulici Na Karmeli.

Vítám všechny výletníky na okružní cestě po Školním, nyní Komenského náměstí. K přejmenování došlo v roce 1892 při příležitosti 300. výročí narození J. A. Komenského. V minulém díle jsme „postavili“ nový obecní dům s velkými možnostmi využití, řemeslnickou školu a prošli jsme se územím Vrabčiny.

Milí čtenáři, v dalším školním pokračování se projdeme po náměstí, na kterém stojí několik krásných škol, které byly postaveny v období stavebního boomu 19. a počátkem 20. století. Jsou srovnány kolem celého náměstí, příznačně tehdy zvaného Školní, a doplňuje je secesní budova poštovního úřadu. Budeme se spolu posunovat po kruhu od jedné krásné budově ke druhé a povíme si o tom, jak to zde vypadalo dříve a jak nyní.

V minulém díle jsem psala o reformách Marie Terezie a jejího syna Josefa II. V dnešním navážu na jejich změny ve školství. Budu vám vyprávět o školních budovách ve městě a o celkovém rozvoji této oblasti. Kulturní 16. století bylo nahrazeno úpadkem vědění a znalostí. V 19. století se opět začala věnovat větší pozornost vzdělání, a to nejen pro chlapce, ale i pro dívky. V dnešním díle se vypravíme do dvou nejdůležitějších škol sídlících na Karmeli a na Školním náměstí, do slavného piaristického gymnázia, které navázalo na tradici bratrské školy, a do hlavní školy, která lákala a dodnes láká žáky nápisem „pojď sem, synu“…

Milí čtenáři, v dnešním díle se pokusím shrnout nejdůležitější události ve městě od poloviny 18. století až do jeho konce. Doufám, že pak už se mi bude lépe psát a vám lépe číst, přijdou století rozvoje, národ se probudí. Obrození, zakládání různých spolků, manufkatur a továren už pomalu směřuje k lepšímu dění ve městě. Tak se tedy pojďme společně prokousat lety válečnými a reformními.