joudaweb - časopis Čekanka

Zhruba před rokem našel na jihozápadě mladoboleslavského okresu místní občan pohádkový poklad. Vlivem eroze a půdního života kořenů se dostal částečně na povrch, a místní občan, který procházel lesní strání, ho našel. Kdysi v těchto místech vedla cesta, dnes již nikoli.

Letošní přání do nového roku spojím s verši krnského rodáka Josefa Nováka. Byl ochotníkem v jednotě Sokol Krnsko, hrál i režíroval v dramatickém odboru Baráčník a v divadelním spolku Kolár. Organizoval kulturní život, vedl Osvětovou besedu, skládal i recitoval verše.

Před pár dny jsem četla časopis Boleslavan z 30. let minulého století. Článek od Karla Sellnera se hodí do tohoto období. Přinesl mi krásnou adventní chvilku a spočinutí po dlouhém pečení cukroví. Nabízím ho proto i vám…

Posledních osm let sním o tom, podívat se do Norska. Za celou dobu se k tomu nenašla vhodná příležitost, až teď. Prostě jsme si s kamarádkou řekly, za týden odlétáme a vyrazily jsme. A myslím, že to bylo neskutečně dobré rozhodnutí…

Všechno to začalo na instagramu. Kdo viděl to srdce rvoucí video na profilu Svoboda zvířat, tak moc dobře ví, o čem mluvím. Já slyšela jenom pár vteřin a rychle jsem překlikla na další. A slyšela, ne viděla. Zvuk je zde velmi důležitý, proto až si ho budete pouštět, zapněte si ho. Právě onen zvuk vám rve srdce. Vlastně jen těm, které nějaké srdce mají, protože takové činy ukazují, že na světě je stále spoustu lidí, kteří se chovají jako monstra.

Tak jsme se tu konečně sešli u dalšího článku po delší časové odmlce. Nebudu se tu omlouvat, na nějakém blogu nějakého markeťáka jsem četla, že člověk by měl psát, když má co říct a když nemá, tak je lepší nepsat, než se snažit napsat něco jenom proto, že musíte. A tak jsem nepsala. Myslím, že vám to ale vůbec nevadí. Možná jste to někteří ani nezaznamenali, že se nějaká odluka vůbec konala.

Zažili jste už ve svém životě částečné zatmění Slunce? Já ano. Dokonce dvakrát a musím říct, že to byla krásná podívaná! Další částečné zatmění (prstencové) nás čeká tento týden, tak jen doufám, že bude hezky vidět, jako ty předešlé a zase zažijeme nevšední zážitek.

Hudba. Když se řekne hudba, tak se mi okamžitě vybaví mnoho vzpomínek a zážitků. Hudbu miluji a od mala ji ráda poslouchám. Také vnímáte hudbu stejně jako já? Máte některé písničky spojené s určitými lidmi? Já ano. A ať už se jedná o lidi, co mi dali mnoho hezkého a příjemného, nebo o lidi, co mi ublížili. Vždycky si je díky hudbě vybavím. Hudba je pro mě zkrátka takový lék.

Jak jste na tom s kávou? Kolik jich denně vypijete? Máte radši rozpustnou, nebo tzv.turka? V dnešní uspěchané době je káva oblíbený nápoj snad všech věkových kategorií. Začínáte svůj den ranní kávou? Já ano. A moc ráda si ji vychutnám.

Žádný návod na to, jak žít šťastný a spokojený život, bohužel neexistuje. A kdyby jo, bylo by to příliš snadné, možná by nás to ani netěšilo, na rozdíl od toho, když si každý z nás na to přijde sám.

Milí čtenáři, můj letošní vánoční příspěvek bude vánočkový. Právě v těchto dnech čeká cukroví pečlivě srovnané v krabicích a je čas na tradiční pečivo, bez kterého by nebyly ty pravé Vánoce. Je plno lidových názvů - calta, calda, caletka, caltlík, calapina, houska, pletenice, štědrovnice, húsce, štědrovka - pro sladký kynutý symbol, patřící od pradávna k zimním svátkům.

Milí čtenáři, máme advent! Období příprav a úklidu. Chystáme se na sváteční dny podle svého naturelu. Někdo změnil svoje bydlení ve válečnou zónu a bojuje s každým zrníčkem prachu, někdo pojal úklid volněji a spíše se zaměří na jinou činnost. Je to vcelku jedno, důležité je, abychom ve své dušičce byli se svým počínáním spokojeni.

Vím, že jsem už o říjnových událostech v Mladé Boleslavi psala, ale dostala se mi do rukou publikace, kde jsou nové informace, a tak přidám další článek k tomuto významnému dni. Tentokrát se zaměřím pouze na místní poměry, ty národní jsem popsala v minulé stati, můžete si připomenout, jsou v ní i některé události mladoboleslavské. A tak se vydejme do víru historických okamžiků. Pro přehlednost se mnohde uchýlím k jednoduchému výčtu, tak jak šel čas...

Letos to bude poprvé, co si budu přát, aby rok 2021 byl lepší než předchozí. Nikdy jsem takové přání neměla. Ani jsem nemusela. Žádný rok pro mě nebyl ničím výjimečný, nedařilo se mi tak moc, že bych si přála zůstat navždy v tomto roce, zároveň nebyl ani tak katastrofální, aby se to nedalo vyřešit, přežít nebo vydržet. Ale rok 2020 je pro mě hodně zvláštní.

Je 12. srpna, svátek má Klára.

Čekanka slaví narozeniny

Když jsem ji uslyšela, uvědomila jsem si, jak se mi stýská po Leoniných básničkách. To už byl jen krůček ke vzpomínce na srpen roku 2013, kdy jsme si to veršovaly o úplňku a dorůstání. Jak nám tehdy bylo lehce...

Zadala jsem do vyhledávače Google slovo „pauza“ a první spojení, které vyběhlo, bylo nečekaně „pauza ve vztahu.“ Pauzu ve vztahu považuji za moderní trend dnešní doby. Lidé se raději rozejdou a jdou hledat štěstí někam jinam, než aby si řekli, co funguje, co nefunguje, a pokusili se to nějak společně vyřešit. Ale pauza nemusí být vždycky špatná. Vezměte si třeba pauzu na svačinu, ta je přeci fajn. Menopauzu vnímám něco mezi svačinovou pauzou a pauzou ve vztahu.

Historie pražské kolejové hromadné dopravy začala v září 1875, kdy se tu rozjela koňka neboli tramvaj tažená koni, jezdící na kolejích. Její nástupkyní se stala elektrická tramvaj, kterou veřejnosti představil poprvé František Křižík v létě roku 1891, kdy u parku Stromovka začala slavná Jubilejní zemská výstava. Tato „výstavní“ tramvaj jezdila na nedaleké Letenské pláni i po skončení výstavy, a to celkem devět let (ovšem pouze v teplých částech roku). Křižík její provoz financoval ze své kapsy a stál i u první „normální“ trati, zprovozněné roku 1896 mezi Libní a Vysočany. Krátce na to – již roku 1898 – sice vznikaly návrhy na zřízení pražské podzemní dráhy – metra, ale byly zarputile zamítány.

První cestující se svezli pod pražskou dlažbou teprve o 76 let později – počátkem roku 1974. V oslavných článcích a rozhovorech jsme se léta dozvídali, že nám tuto moderní formu městské dopravy „darovali“ se vším všudy sovětští odborníci, ale my si ukážeme, že ledacos bylo jinak.

Než se dnešní Národní muzeum začalo rozhlížet z horní části pražského Václavského náměstí, putovalo po metropoli a radost ze života mu kazila řada problémů. Naštěstí však většinu z nich překonalo a počátkem našeho století dokonce dostalo – jak si již dávno přálo – další nedaleko stojící budovu.

Když jsem před lety psala knížku o spánku, samozřejmě jsem se nemohla vyhnout snům a snářům. Na úvod přiznám, že zatímco vypovídací schopnosti snů věřím, snářům jsem nevěřila a nevěřím, byť provázejí lidstvo prokazatelně již od 14. století př. n. l.