joudaweb - časopis Čekanka

Zpíváním v dětském pěveckém souboru to začalo a taky skončilo.

Včera v podvečer..

Ještě dneska se za to trošku stydím...

Tak do třetice-další vyprávění o tom, co se stalo u nás v ordinaci.

Po divokém loučení se svobodou.

Pracovala jsem dlouhá léta jako sestra v zubní ordinaci a naskládalo se tolik příběhů, třeba tenhle :

Milí čtenáři, letošní velikonoční svátky mě zastihly v takovém útlumu, že jsem nebyla schopná napsat tradiční článek. Pouze na Jiřinku jsem si udělala čas, na Velký pátek zapálila svíčku a poseděla se vzpomínkou na tuto úžasnou ženu…

Milí čtenáři, na počátku adventu jsem uspořádala v místní knihovně vánoční výstavu. Obnovila jsem tradici, která tu kdysi byla. Zapojilo se pár spoluobčanů, někteří se přišli podívat.

Letos na jaře se k nám již natrvalo přestěhoval z Brna syn. Jeho zaměstnavatel v době kovidové zjistil, že většina jeho lidí může pracovat z domova, a tak prodal dům a v něm i židličku mého syna. Jemu se situace příliš nelíbí, rád docházel ke své židličce, ale co může dělat. Byt vrátil majitelům a postupně se stěhoval k nám. A protože já jsem celé léto marodila, manžel byl také solidární, tak jsme se až na podzim dostali k tomu, abychom velké množství různých krabic a přepravek uspořádali a nalezli pro vše nové umístění a synovi pomohli se “zabydlet”. Z velké části všech zavazadel k nám z Brna cestovali tučňáci, které syn sbírá od dětství.

Milí čtenáři, v záři jsem pořádala exkurzi ve “své veřejné knihovně” pro školní a školkové děti. Hlavní náplní této již druhé letošní akce bylo ukázat dětem knihovnu, seznámit je s provozem, nalákat je knížkami a vyprávěním k pravidelnému čtení a půjčování si knih.

Když ministerstvo železnic poslalo do pražské Ringhofferovy firmy 28. listopadu 1928 objednávku pro našeho prvního prezidenta, stálo v ní, že jeho tmavomodrý vagon musí nabídnout co nejklidnější chod, vkusnou výbavu a maximální pohodlí. Firma zhotovila několik prototypů, na nichž se zkoušelo řešení interiéru, a výsledkem byl exkluzivní a technicky dokonalý dárek k osmdesátým prezidentovým narozeninám.

Tato trasa slavnostních panovnických průvodů Prahou je známá, ale my si k ní přidáme pár zajímavostí, na které se někdy zapomíná.

Křivolaké putování Prahou

Tato moje osmá pragensie vznikla díky průvodkyni a copywriterce paní Kristýně Makové, která mi nabídla, že pro mne založí na svém portálu „Praha křížem krážem“ rubriku nazvanou „Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové“.

Milí čtenáři, každoročně v čase velikonočním přináším zmínku o symbolech a tradicích spojených se svátky křesťanské církve. Mnohé již bylo napsáno mnou nebo Jiřinkou, která nás opustila na Velký pátek. Stále vzpomínám a je mi smutno…

Zhruba před rokem našel na jihozápadě mladoboleslavského okresu místní občan pohádkový poklad. Vlivem eroze a půdního života kořenů se dostal částečně na povrch, a místní občan, který procházel lesní strání, ho našel. Kdysi v těchto místech vedla cesta, dnes již nikoli.

Vrásky znamenají, že ses smála, šedé vlasy, že ses starala o druhé a jizvy, že jsi opravdu žila. Nestyď se za to, že stárneš, jsi pořád krásná. Jsi žena s příběhem vepsaným do tváře.

(FB: komnata snů.)

Milí čtenáři, v minulém díle jsme nakročili směrem ke staré radnici, a dnes namíříme do čtvrti, která bývala nazývána židovskou. Vydáme se tedy na procházku starodávnými ulicemi, i když asi nejsou všechny po celé délce židovské. Čeká na nás pět ulic a jedno náměstíčko, do nějž tyto ulice ústí. Budeme se pohybovat na malém území, ale s bohatou historií, a povíme si o osudech lidí, kterým věru nebylo přáno…

Letošní přání do nového roku spojím s verši krnského rodáka Josefa Nováka. Byl ochotníkem v jednotě Sokol Krnsko, hrál i režíroval v dramatickém odboru Baráčník a v divadelním spolku Kolár. Organizoval kulturní život, vedl Osvětovou besedu, skládal i recitoval verše.

Před pár dny jsem četla časopis Boleslavan z 30. let minulého století. Článek od Karla Sellnera se hodí do tohoto období. Přinesl mi krásnou adventní chvilku a spočinutí po dlouhém pečení cukroví. Nabízím ho proto i vám…

Zde již nabídnu jen krátkou ukázku, která připomene, jak spisovatel Jindřich Šimon Baar popsal v knize „Hanýžka a Martínek“ život akrobatů z doby kolem poloviny 19. století.