joudaweb - časopis Čekanka

Milí čtenáři, na počátku adventu jsem uspořádala v místní knihovně vánoční výstavu. Obnovila jsem tradici, která tu kdysi byla. Zapojilo se pár spoluobčanů, někteří se přišli podívat.

Letos na jaře se k nám již natrvalo přestěhoval z Brna syn. Jeho zaměstnavatel v době kovidové zjistil, že většina jeho lidí může pracovat z domova, a tak prodal dům a v něm i židličku mého syna. Jemu se situace příliš nelíbí, rád docházel ke své židličce, ale co může dělat. Byt vrátil majitelům a postupně se stěhoval k nám. A protože já jsem celé léto marodila, manžel byl také solidární, tak jsme se až na podzim dostali k tomu, abychom velké množství různých krabic a přepravek uspořádali a nalezli pro vše nové umístění a synovi pomohli se “zabydlet”. Z velké části všech zavazadel k nám z Brna cestovali tučňáci, které syn sbírá od dětství.

Milí čtenáři, v záři jsem pořádala exkurzi ve “své veřejné knihovně” pro školní a školkové děti. Hlavní náplní této již druhé letošní akce bylo ukázat dětem knihovnu, seznámit je s provozem, nalákat je knížkami a vyprávěním k pravidelnému čtení a půjčování si knih.

Když ministerstvo železnic poslalo do pražské Ringhofferovy firmy 28. listopadu 1928 objednávku pro našeho prvního prezidenta, stálo v ní, že jeho tmavomodrý vagon musí nabídnout co nejklidnější chod, vkusnou výbavu a maximální pohodlí. Firma zhotovila několik prototypů, na nichž se zkoušelo řešení interiéru, a výsledkem byl exkluzivní a technicky dokonalý dárek k osmdesátým prezidentovým narozeninám.

Tato trasa slavnostních panovnických průvodů Prahou je známá, ale my si k ní přidáme pár zajímavostí, na které se někdy zapomíná.

Křivolaké putování Prahou

Tato moje osmá pragensie vznikla díky průvodkyni a copywriterce paní Kristýně Makové, která mi nabídla, že pro mne založí na svém portálu „Praha křížem krážem“ rubriku nazvanou „Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové“.

Milí čtenáři, každoročně v čase velikonočním přináším zmínku o symbolech a tradicích spojených se svátky křesťanské církve. Mnohé již bylo napsáno mnou nebo Jiřinkou, která nás opustila na Velký pátek. Stále vzpomínám a je mi smutno…

Zhruba před rokem našel na jihozápadě mladoboleslavského okresu místní občan pohádkový poklad. Vlivem eroze a půdního života kořenů se dostal částečně na povrch, a místní občan, který procházel lesní strání, ho našel. Kdysi v těchto místech vedla cesta, dnes již nikoli.

Vrásky znamenají, že ses smála, šedé vlasy, že ses starala o druhé a jizvy, že jsi opravdu žila. Nestyď se za to, že stárneš, jsi pořád krásná. Jsi žena s příběhem vepsaným do tváře.

(FB: komnata snů.)

Milí čtenáři, v minulém díle jsme nakročili směrem ke staré radnici, a dnes namíříme do čtvrti, která bývala nazývána židovskou. Vydáme se tedy na procházku starodávnými ulicemi, i když asi nejsou všechny po celé délce židovské. Čeká na nás pět ulic a jedno náměstíčko, do nějž tyto ulice ústí. Budeme se pohybovat na malém území, ale s bohatou historií, a povíme si o osudech lidí, kterým věru nebylo přáno…

Letošní přání do nového roku spojím s verši krnského rodáka Josefa Nováka. Byl ochotníkem v jednotě Sokol Krnsko, hrál i režíroval v dramatickém odboru Baráčník a v divadelním spolku Kolár. Organizoval kulturní život, vedl Osvětovou besedu, skládal i recitoval verše.

Před pár dny jsem četla časopis Boleslavan z 30. let minulého století. Článek od Karla Sellnera se hodí do tohoto období. Přinesl mi krásnou adventní chvilku a spočinutí po dlouhém pečení cukroví. Nabízím ho proto i vám…

Zde již nabídnu jen krátkou ukázku, která připomene, jak spisovatel Jindřich Šimon Baar popsal v knize „Hanýžka a Martínek“ život akrobatů z doby kolem poloviny 19. století.

Až do 15. století mleli naši předkové zrní ručně pomocí dvou kamenů, ale byla to práce velmi namáhavá a zdlouhavá, zvláště když měla být výsledkem jemná mouka. Proto se stal vítaným pomocníkem žernov, což byl rotační kamenný mlýnek.

Hlavním úkolem vorařů bylo dopravovat po vodě zejména z výše položených oblastí Českého království dřevo do nížin, kde mělo sloužit především jako stavební materiál.

Milí čtenáři, zvu vás na další pouť po Novoměstském náměstí. Posledně jsme skončili na místě, kde dnes stojí budova České spořitelny. Vrátíme se do 19. století a povíme si, co stálo na tomto místě kdysi dávno, a jaké budovy sousedily s peněžním ústavem. Protože hlavním bodem našeho dnešního povídání bude historie Okresní hospodářské záložny, pozdější České spořitelny, zmíním se o některých peněžních ústavech, které ve městě po polovině 19. století půjčovaly lidem peníze. Připomeneme si i některé postavy, které již známe z předchozích dílů…

V knížce „Povolání našich předků – Od formanů k silákům”, rozdělené do deseti kapitol, si na vybraných příkladech představíme některá povolání našich předků, a ukážeme si, co jejich vykonávání obnášelo. Podíváme se do období od 9 do 19. století, kdy lidé ještě nebyli hýčkáni vědou a dnešní vyspělou technikou, ale museli vymýšlet způsoby, jak co nejlépe vyhovět zákazníkům, aby uživili sebe i své rodiny. Ukážeme si, že rozhodně nemívali snadný život, a my bychom možná mnohdy na jejich místě neobstáli.

Pojďme se společně vrátit o pár desítek let zpět a zavzpomínat na svatomartinské období našich předků. Povíme si o přástkách, pečených husách a “bejkově svatbě”.

Ukázka první:

RÁDIO ZAVOLALO A JÁ RÁD POSLECHL

Hned napoprvé jsem dostal za úkol moderovat tehdy oblíbený a naživo vysílaný pořad Kolotoč, v němž se střídaly bloky hudby ...

Milí čtenáři, než se přesuneme na druhou stranu náměstí, jak jsem slibovala v minulém díle, podíváme se na jeho úplný začátek či konec. Prostor, kde se dnes nachází kruhový objezd, z něhož směřují výjezdy do hlavních městských tříd, se po zbourání hostince stojícího v uzávěru náměstí, jmenoval náměstí Hrdinů práce. Náměstí bylo olemováno vysokými domy, které byly, až na dvě výjimky, strženy. Bez náhrady zmizely ty u Havelského hřbitova, na protější straně místo nich vyrostl panelový dům se známou vinárnou Centrum, kterou už ale odvál čas, a vlevo od něj, na počátku třídy Václava Klementa, zůstaly stát dva domy sousedící s Jaselskou ulicí.