joudaweb - časopis Čekanka

Milí čtenáři, v minulém díle jsme prošli Staroměstské náměstí, pověděli jsme si o jeho poloze, jak vypadaly domy a podloubí. Také něco málo o trzích, které jsou s prostorem spojeny až do dnešních dní i o dostavnících, nedílnou to součást dřívějšího života. Dnes se vypravíme po silnici, která se nazývá Pražská brána a vede z Podolce nahoru do města. Už nás nikdo nebude zastavovat v Pražské bráně, jak víme, zbyli po ní jen na pylonech sedící lvi. Nicméně zástavba před bránou stále stojí v téměř nezměněné podobě. Je jisté, že v každém domě nebyl pouze jeden živnostník, ale mnohdy i víc, a tak budou mé popisy lidiček obývající budovy neúplné, ale snad dostačující k tomu, abychom si udělali obrázek o tom, jaké živnosti zde byly a jací lidé v uvedené lokalitě žili.

Je ode mě víc než fér, abych se s vámi podělila o to, jak dopadl můj předprodej. Celou dobu jsem se vás snažila informovat o průběhu mé knížky, a tak cítím jakousi povinnost, podělit se s vámi o konec. Teď už jen, jestli to bude stejný konec, jako bývá v pohádkách.

aneb pojď do pelíšku

TOČNÍK – polozámecké sídlo nazvané podle „šikovné“ přístupové cesty

Za tento jeden z nejmladších královských hradů mohl požár Žebráku, oblíbeného sídla Václava IV. Protože tento král miloval okolní křivoklátské lesy, rozhodl se postavit zde nový hrad, a to nedaleko, ve vzdálenosti asi 500 metrů od Žebráku; toto staveniště však bylo rozlehlejší a asi o sto metrů výše položené. Nadchlo ho i to, že přístupová cesta ke stavebnímu pozemku se tehdy točila třikrát kolem kopce a že si mohl nové sídlo navrhnout podle svých představ.

Od 13. století patřily k zábavám urozených obyvatel Českého království neodmyslitelně rytířské turnaje, které až do 15. století pořádali výhradně králové, a to při korunovacích, návštěvách významných hostů, svatbách apod. Turnajových disciplin byla řada (včetně soubojů pěšáků vybavených mečem či sekyrou), ale nejslavnějším se stalo klání dvojic jezdců s dřevcem, kteří se snažili srazit jeden druhého ze sedla.

Tato kniha je sice určena především pro mladší čtenáře, ale snažila jsem se ji psát tak, aby nabídla zajímavé informace i dospělým čtenářům, jimž postačí do historie spíše trochu nahlížet, aniž by museli zdolávat odborné – v tomto případě kastelologické – texty.

Její první díl přináší informace o stavbě panovnických sídel (jimiž nebyly pouze hrady), o jejich obraně i o běžném životě vznešených obyvatel – od vytápění, svícení a (ne)mytí až po hodování či turnaje (jichž se nezúčastňovaly kobyly). Druhá část knihy je pozvánkou k procházkám po nejvýznamnějších sídlech, kterou doplňují pokud možno snadno zapamatovatelné a méně známé zajímavosti.

Text provází 101 ilustrací.

Milí čtenáři, v dalších dílech se vrátíme k počátkům osídlení. Nejprve si prohlédneme nejdůležitější náměstí v dějinách města. Staroměstský rynek byl prostor uvnitř zástavby, která vznikla přenesením města z Podolce na ostroh ke hradu. Začátky tohoto osídlení z roku 1334 si můžete připomenout v článku Vznik Starého města a mladoboleslavské cechovní zvyklosti. O dalším vývoji a stavbách na náměstí jsem se letmo zmiňovala v mnoha dílech seriálu, protože se mi to zdálo přirozené k danému tématu.

Tímto článkem mi dovolte povědět vám něco o mé knize. Vydat knihu je mým největším snem, jak už jsem se zmínila v předchozím článku. A z každého krůčku ke splnění si svého snu jsem měla ohromnou radost. Volala jsem domů svým rodičům a sdílela s nimi všechny novinky. Jsem už prostě taková.

Hned jakmile jsem dostala obálku velikosti A5 do ruky a spatřila oranžový čtvereček s bílou tečkou a pomlčkou uvnitř, došlo mi, že je to od nich. Konečně se to děje. Konečně se můj sen mění ve skutečnost. Nepopsatelný pocit, když víte, že to, o čem jste donedávna jen snili, se za kratičký čas stane skutečností.

Milí čtenáři, dnešní pokračování mladoboleslavského seriálu bude odpočinkové. Najdete v něm mnohé přinášející lidem chvíle oddychu a zábavy - procházky v přírodě, sportování, pozorování zvířat ve vodě i na souši, poslech hudby i výstavu uměleckých děl. Vše zde můžete vidět nebo prožít, některé aktivity jen v určité dny, většinu běžně, celoročně.

Stanislava Jarolímková

JULIUS FUČÍK a nejen jeho Gusta (*1903—†1943)

Nastal čas, kdy se mnoho z nás nevidí se svými vnoučaty, tak je příjemné alespoň se vracet ve vzpomínkách...

Stanislava Jarolímková

„Nevhodně“ progresivní lidumil KAREL HRABĚ CHOTEK, a syn Bohuslav i vnučka Žofie

STANISLAVA JAROLÍMKOVÁ

Tato kniha navazuje na titul „Slavné Češky a jejich blízcí“, a představí šest slavný českých mužů i lidi, kteří jim byli blízcí a ovlivňovali jejich život. Opět nabízí pokud možno méně známé informace, na které v oficiálních životopisech nezbývá místo.

Všichni máme nějaké sny. Některé jsou pro nás snáz dosažitelné, o jiných zase jen sníme a doufáme, že se jednoho dne naskytne příležitost nebo zázrak a nám se podaří si svůj sen splnit. Já mám dva velké sny, které si chci rozhodně splnit a na obou dvou už nějakou dobu pracuju.

Dlouho toužebně očekávaný syn...

Dneska, 17. dubna 2020, mi přišla od české pošty výzva k vyzvednutí si doporučené zásilky. Očividně, podle hmotnosti, se jednalo o dopis. Přítel hádal, že to bude možná nějaké psaní ze školy, ale tím jsem si nebyla jistá. Od té doby, co vyhlásila vláda karanténu, takže od 11. března 2020, s námi se všemi škola komunikovala bezkontaktně. A to výhradně přes emaily. Urputně jsem v hlavě přemýšlela, co by to mohlo být. Žádný balíček jsem si v poslední době neobjednávala. I když by mě to velice mile potěšilo, kdyby mi přišel balíček, který jsem si neobjednala.

Seděla jsem vedle Kláry v učebně E1 a čekala na přednášku, když v tom se ve dveřích objevila špinavá blondýnka nakrátko ostříhaná a mávala na Kláru. Čím víc se přibližovala, tím víc jsem si připadala jako nějaký otravný hmyz, který se vecpal do jejich dvojičky. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Měla jsem si najít vlastní dvojičku, a ne se cpát do jiných dvojiček a dělat z nich trojičky. Jakmile na mě promluvila, pocit vzal za své.

Zcela amatérsky, na mobil a bez ambic na uměleckou kvalitu jsme pro mimopražské, ba i pro ty pražské nafotili naši dnešní vycházkovou trasu. Výjimečně nevedla přírodou, ale naprosto raritně vylidněnými ulicemi našeho hlavního města.

Poslední ročník na střední byl nejtěžší ze všech ročníků, ale bohužel také nejlepší. Vždycky jsem si pro sebe říkala, že budu ráda, až odtamtud vypadnu a půjdu na vysokou a všechno bude tak jiné – nové, okouzlující, snové. Potkám nové lidi, vzniknou nová přátelství na život a na smrt. Konečně si začnu užívat ten studentský život se vším všudy. Ale na jednu stranu jsem musela sama sobě, ačkoliv nerada, přiznat, že mi střední bude sakra chybět.