joudaweb - časopis Čekanka

Petřík mě jednou nechal ležet na stole a zapomněl na mě. Snažil jsem se upozornit maminku, aby mě dala do kabelky a odnesla do školy k Petříkovi. Tak jsem na ni volal: „Mamíííííí, mamííí, tady jsem, mami, no tak mami, ty mě nevidíš?“ Ale maminka měla moc starostí a jen si mumlala: „Že já jsem zapomněla koupit vajíčka, já nestihnu autobus.“

Maminka vyběhla ven a nechala mě doma. „Co já teď budu dělat? Vždyť já nevím, do jaké školy Petřík chodí. Měl jsem cestou dávat větší pozor. Ale vím, že do té školy chodí pěšky, takže ta škola nemůže být daleko.“ Sklouzl jsem ze stolu a protáhl se pode dveřmi ven. Do páté hodiny snad Petříka najdu, vzdychl jsem si. Rozpršelo se a lilo jako z konve. Ještě že mám obal, liboval jsem si. Ale pršelo víc a víc a tak jsem dostal strach. Co když zvlhnu a rozpiju se? To bych Petříkovi moc nepomohl. Brzy jsem uviděl školu, ale nevěděl jsem, do které ze dvou budov Petřík chodí. Vklouzl jsem do aktovky jedné holčičky, která šla do první budovy.

O přestávce jsem vykoukl ven z tašky a vypadl jsem.

„Milado!“ zakřičel Pepa, který našel sešit na zemi. „Ty máš bratra Petříka?“ „Ne,“ divila se Milada. „Z tašky ti vypadl jeho sešit, ale jestli není tvého bratra, poskládáme z něj vlaštovky a budeme si s nimi házet.“

„To teda ne! Pokrčený bych Petříkovi nebyl k ničemu,“ rozkřikl jsem se na děti. Děti polekaně uskočily od sešitu.

A tu do třídy vešla paní učitelka a uslyšela mluvící sešit. „Kolikrát vám mám říkat, že takové mluvící věci nemáte do školy nosit! Proto ten sešit zabavuji,“ rozhodla paní učitelka a zamknula mě do šuplíku s ostatními věcmi.

Když jsem se v té tmě trochu rozkoukal, uviděl jsem svítící propisku, žvýkačku, robota na ovládání a mnoho dalších věcí. Pověděl jsem jim svůj příběh a všichni jsme se domluvili, že o přestávce utečeme.

Když zazvonil zvonek, vsunula se propiska do zámku a otevřela ho. Pootevřeli jsme šuplík a všimli si, že u stolu stojí paní učitelka. Robot řekl: „Já paní učitelku odlákám a vy slezete ze stolu.“ A jak jsme řekli, tak také udělali. Paní učitelka vykřikla: „Kdo ovládá toho robota!“ a vyběhla za ním ze třídy.

Všiml jsem si, že v okně naproti je Petřík, celý nešťastný, že na mě zapomněl. Rozloučil jsem se s kamarády ze šuplíku a discman mi nabídl, že po jeho šňůře můžu sešplhat dolů na dvůr, abych byl v druhé budově rychleji. Nabídku jsem přijal a začal opatrně slézat dolů, před zraky paní učitelky, která za robotem běžela až o patro níž. Když jsem byl dole, ostatní kamarádi ze šuplíku na mě ještě zavolali ahoj a šli také ke svým majitelům.

Přeběhl jsem dvůr a zastavil se u druhé budovy. Co teď? Jak se dostanu nahoru. V tom však zafoukal vítr a vynesl mě až k oknu. Nepozorovaně jsem pak skočil do třídy a vlezl do tašky. Petřík se zrovna chtěl přihlásit a omluvit se, že úkol zapomněl doma. Ale co to? Musel se přehlédnout, protože úkol ležel přesně tam, kde měl být.

Úkol dovyprávěl svůj příběh a řekl: „Ale teď už musím opravdu letět, ať to stihnu včas!“ A spěchal do školy za Petříkem.