joudaweb - časopis Čekanka

V Alpách

3. prosince 2012 11:48:00

Již vícekrát jsem se na stránkách Čekanky zmínila, jak se mi líbí a fascinují mě štíty vysokých skalnatých hor.

Mé dnešní povídání bude o vzpomínkách na dobu před více než 20 lety, kdy se pro lidi naší země otevřely hranice všech států Evropy a my jsme najednou měli možnost bez problémů vycestovat a podívat se tam, kam jsme si zamanuli, nač jsme si vzpomněli a kam jsme si hodně přáli...

 

Právě první letošní prosincová neděle - začátek adventní doby, ve mně vyvolala vzpomínky na začátek prosince 1990, kdy jsme i já s mým mužem využili možnosti zúčastnit se jednoho ze zájezdů, které se tenkrát v hojné míře pořádaly. Pamětníci si jistě vzpomenou...

 

S ohledem na termín zájezdu jsme měli trochu obavu z počasí, ale kupodivu docela vyšlo...

 

A tak se pokusím zrekapitulovat naše zážitky a pocity. Pravda - paradoxem bylo, že zatímco cestu za oceán jsem tenkrát měla již za sebou, tak sousedních evropských zemí, které jsem do té doby navštívila, bylo jen pár. Ráda jsem proto využila možnost podívat se do Švýcarska, Lichtenštejnska, kde jsem doposud nebyla a do Rakouska a Německa, kde jsem sice byla, ale zase ne tam, kde by mě to zajímalo nejvíce.

 

Zájezd byl čtyřdenní - od soboty do úterý, naplánovaná trasa byla napěchovaná zajímavostmi a my jsme se těšili. Vyjížděli jsme v sobotu ráno, na jihu Moravy jsme překročili hranice do Rakouska a mířili dál do vnitra Rakouska směrem k oblasti, nazývané Solná komora. A když jsme se přiblížili k těm alpským velikánům, pokrytým ledovci, nádhera...

 

Prvním naším cílem bylo jedno z nejkrásnějších městeček Solné komory - Hallstatt. Již příjezd do něj byl zajímavý. Je to vlastně místo obklopené celé pohořím Dachstein a jediný příjezd do něj vede tunelem přes jednu ze skal. Leží u Halštatského jezera, centrem je pouze jedna ulice a domy jsou postaveny těsně blízko sebe na úzkém pruhu pobřeží a na úpatích hor pohoří Dachstein, které místo obklopují. Vesnice je místem významných archeologických nálezů a pamětihodností, které jsou všeobecně známy jako Halštatská kultura. Prohlédli jsme, co jsme stihli, na hřbitově jsme nahlédli okénkem do kostnice, kde je umístěno několik set lebek z nalezeného pohřebiště. Počasí nám přálo, jen když jsme se vraceli zpět k autobusu, lehce začalo mrholit, namrzat a klouzat.

 

Pokračovali jsme dále směrem k Innsbrucku, míjeli jsme město Bischofshofen, které spolu s Innsbruckem tvoří rakouskou polovinu každoročně pořádaných závodů ve skocích na lyžích známé jako Turné čtyř můstků. Druhá polovina závodů probíhá v německých městech Oberstdorf a Garmisch-Partenkirchen.

 

Ještě večer jsme stihli letem světem prohlédnout město Innsbruck a pak, jak to tehdy bývalo, a ještě i v současné době se provádí, nás čekala noc v autobusu, abychom se z Rakouska přemístili do Švýcarska do města Lausanne, jehož prohlídka byla naplánovaná na nedělní ráno.

 

Neměla jsem problém s usnutím a spaním, většina účastníků zájezdu je ale měla. Spala jsem tak tvrdě, že jsem se ani neprobudila, když z důvodu bezpečnostní přestávky všichni vystoupili. Procitla jsem, ale jen na chvíli, až když se vraceli zpět do autobusu a můj muž, který noční jízdu snad snášel nejhůř, při líčení svých problémů prohlásil "Jsou ovšem jedinci, kterým to vůbec nevadí!". Jen jsem to zaslechla, hned jsem znovu usnula, a tak se stalo, že ráno okolo šesté to dopadlo tak, že téměř všichni spali a já jsem byla vyspaná a zcela probuzená.

 

A co se stalo! Bylo to již na rovině v blízkosti Lausanne, nasněženo, a najednou autobus do něčeho narazil, ozvala se rána a v zadní části autobusu začala zavazadla padat z horních úložných prostor. Řidič však pokračoval dále jako kdyby se nechumelilo, až na volání cestujících zastavil. Takže ani nevíme, do čeho to vrazil, ale v konečném důsledku to bylo tak, že pár lidí po návratu domů absolvovalo lékařská vyšetření a řidič, který právě řídil a jehož to byl první zahraniční zájezd, nakonec již do zahraničí nevyjel. Vždy, když se dozvím o nějaké dopravní něhodě zájezdového autobusu, si na ten náš "zážitek" vzpomenu. Díkybohu, že to tenkrát dopadlo jen takhle. Trochu jsem odbočila, ale později ještě zmíním...

 

Město Lausanne leží na severu Ženevského jezera, ve francouzsky mluvící části země. Známé je především jako sídlo Mezinárodního olympijského výboru. Zakladatel novodobých olympijských her a jeho první předseda Pierre de Coubertin také patřil k nejvýznamnějším obyvatelům, z dalších známých obyvatel to byli módní návrhářka Coco Chanel a spisovatel George Simenon.

 

Nedělní ráno v Lausanne bylo velice klidné, takové ospalé, málo lidí, prošli jsme městem, podívali jsme se do katedrály a cestovali jsme dále podél Ženevského jezera směrem k městu Vevey, kde prožil poslední léta svého života světoznámý komik Charlie Chaplin a na místním hřbitově zde je také pochován. Chaplin má na nábřeží jezera i svou sochu, situovanou tak, jako že na jezero pohlíží.

 

Pokračovali jsme dále podél jezera a projížděli jsme městem Montreaux, známým tím, že zde byl každoročně - nejsem si jistá, jestli i v současné době - pořádán filmový festival, jehož hlavní cenou byla Zlatá růže z Montreaux. I několik českých filmů toto ocenění získalo. Pokud si vzpomínám, tak někdy v šedesátých letech to byl film Ztracená revue. Někde jsem se dočetla, že nedávno tam byl vystavěn pomník Freddiemu Mercurymu.

 

Ty Alpy jsme měli stále na dosah a na očích... Jungfrau, Eiger, Grossglockner, Dachstein... To jsou snad nejznámější z tamní oblasti...

 

Odpoledne jsme dojeli do Ženevy. Začalo sněžit, ale takové sněhové vločky, jaké se u nás hned tak nevidí. Hodně velké, mokré, těžké... Prošli jsme se Ženevou, na nějakou podrobnější prohlídku jsme neměli příležitost, to až nazítří ráno při odjezdu jsme viděli několik budov, v nichž sídlí ústředí významných světových organizací.

 

Tentokrát nás nečekala noc v autobusu, ale měli jsme zajištěn nocleh v jedné z řetězce studentských ubytoven, kterým se říkalo herberky. Ubytování v nich patřilo k nejlevnějším, ale díky aspoň za to. Mohli jsme si dát sprchu, v místnosti nás na palandách spalo ani již nevím kolik, ráno byla snídaně. Mohu říci, že to docela "ušlo".

 

A pak nás čekala cesta na sever do Bernu - hlavního města Švýcarska. Vraceli jsme se v podstatě stejnou cestou přes Lausanne, a když jsem viděla, jaká to byla cesta, tak mě jímala hrůza. Po jedné straně silnice skála, po druhé hluboký sráz, nízká svodidla, stačilo jen málo... A ta ranní nehoda... A já jsem celou noc klidně spala... Byla jsem ráda, když jsme vyjeli na rovinu... Až se mi z toho pohledu potily ruce...

 

V Bernu bylo příjemně, počasí bez sněhu, prohlédli jsme si tržiště se spoustou různých zábavných atrakcí. Jeli jsme pak dále do města Luzernu. Největší zajímavostí města byl nejstarší krytý dřevěný most v Evropě ze 14. století a my jsme projížděli v jeho těsné blízkosti. Po pár letech - v roce 1993 - jsme se z médií dozvěděli, že téměř celý vyhořel. Nevím, někde jsem pak četla, že byl znovu velice rychle obnoven.

 

A pak jsme zažili anabázi několika hraničních přechodů v docela rychlém sledu za sebou. Ze Švýcarska jsme projížděli hraničním přechodem do Německa, odtamtud do Rakouska, z Rakouska do Lichtenštejnska a zpět do Rakouska. Můj muž při té příležitosti parafrázoval výrok jednoho bývalého stranického činitele, který snad měl kdysi při nějaké příležitosti prohlásit, že "hranice neni sú promenada". Byl to tentýž politik, který, když zahajoval sjezd tehdejšího ústředního výboru, při organizačních záležitostech mimo jiné vyzval poslance k hlasování slovy "kto je za, nech dvihne mandat". Víme, kdo to byl...

 

Ale to jsem odbočila.

 

V Lichtenštejnsku se nám velmi líbilo. Hlavní město tohoto knížectví - Vaduz - je zajímavé, že když se o tomto městě mluví, tak se vyslovuje stejně, jako se píše, ale správně by se mělo vyslovovat "Faduc" - ještě jsem to ale nikdy takhle nikoho vyslovit neslyšela. Tak tedy Vaduz - to byl klid, pohoda, krásně upravené centrum, vyzdobené výlohy, bylo již pozdě odpoledne a nezakrytými okny jsme viděli do různých úřadů, do banky, poštovní úředníky - všem byli na očích... Nahoře jsme viděli hrad... Víme, kolik společného má naše země s Lichtenštejny...

 

A pak jsme přijeli do Salzburgu a čekala nás další noc - poslední - v herberku.

 

Na chvíli odbočím, abych zmínila, jak to u mě bývá téměř vždy, co mimořádného se mi přihodilo a potkalo tentokrát. Když pominu skutečnost, že jsem doma omylem při přemísťování věcí v zavazadlech - a těch bylo! - jídlo, káva, čaj, nějaké další pití, toaletní potřeby, oblečení, a to všechno vynásobeno dvakrát - odložila ručníky a znovu je nepřibalila a když jsem si to až v autobusu uvědomila, tak jsem byla na nějakou zdravotní nehodu, ale jako by prozřetelně jsem přibrala navíc pár bavlněných trik, které nám nakonec ručníky suplovaly - nebylo zbytí, tak právě v Salzburgu jsem zažila další příhodu. Šla jsem do sprchy a na židli jsem tam uviděla ležet náramkové hodinky. Po koupeli jsem vzala hodinky a šla zjišťovat, komu patří. Kolegyňka byla ráda, že je má, ale já jsem v koupelně nechala viset svoji sukni, kterou jsem po koupeli nahradila jiným oblečením. Zapomněla jsem na ni úplně, až ráno při balení jsem postřehla, že ji nemám, přemýšlela jsem, kde může být, až pak jsem si uvědomila, kde jsem ji nechala. Protože se ubytovna zcela zaplnila dalšími lidmi různých národností, kteří se zde postupně ubytovávali, tak jsem se v duchu s ní již loučila, ale ona si tam klidně visela!

 

Ráno a dopoledne v Salzburgu bylo ohromné. Pohled na hrad nad městem, vánoční trh, návštěva katedrály, ve které byl pokřtěn Wolfgang Amadeus Mozart, celková atmosféra města, symbolizující blížící se vánoční svátky, vše podbarvující hudba - nádherné vzpomínky na tamní pobyt mám.

 

Ještě jsme se zastavili v Linci, tam to bylo také zajímavé, protože architektura domů se mi jevila podobná jako v Praze - není divu, vždyť kolik společného obě naše země mají, a poté jsme ještě před návratem do republiky pobyli nějakou chvíli v jakémsi shopping centru na okraji Vídně. Všichni nevěděli, kam dřív - co si prohlédnout, podívat se, koupit... Bylo to tehdy pro všechny něco nového. A když se ukázalo, že si s mojí němčinoangličtinou trochu při různých dotazech poradím, byla jsem při nákupech mých kolegyň nápomocná a v jednom z prodejních oddělení prodávající vždy kvitoval s úsměvem, když jsem s někým přišla opět "nakupovat".

 

Co říci závěrem...

 

První letošní prosincovou nedělí začíná advent, doba nadcházejících vánočních svátků, kdy se na Staroměstském náměstí rozsvítil vánoční strom republiky - mimochodem vznik tradice vánočního stromu republiky v naší zemi je zajímavá a je jednou z prvních mezi evropskými zeměmi - a stejně tak se rozsvítily vánoční stromy v dalších městech naší země.

 

To vše mi právě připomnělo tehdejší dobu, a tak jsem si řekla, že se s Vámi o své vzpomínky podělím. Třeba budou někoho inspirovat i k napsání svých zážitků, kterých má každý jistě když ne nespočet, tak několik určitě.

 

Vysoké hory, skály, štíty - moc dobře si vzpomínám na své pocity, když jsem byla prvně ve Vysokých Tatrách - přijeli jsme tehdy do Popradu pozdě večer a teprve ráno, když jsme městem procházeli, se najednou přede mnou vynořilo skalnaté panorama. Je to již hodně dávno, ale vybavuji si, jak mě ten pohled ohromil. Později jsme tam prožili několik příjemných dovolených, na které často vzpomínám.

 

A což teprve ty Alpy a ten tolikrát vzpomínaný a nerealizovaný Bad Ischl... Snad se tam třeba ještě někdy podívám...

 

Z pobytu v Alpách žádné fotografie nemám, a je mi to hodně líto, ale pár jsem pořídila při našich dovolených ve Vysokých Tatrách. Jedna z nich je v úvodu mého článku a další jsem umístila následovně.

 

 

 

Pokud jste dočetli až potud a případně se Vám i líbilo, jsem tomu ráda a zase někdy na napsanou...

Autor: Jiřina Tabášková


přečteno: 5475x   komentářů: 2

Nejnověji komentované

přečteno: 82x   komentářů: 2, nejnovější: 10. 04. 2021, 18:32:42
přečteno: 735x   komentářů: 4, nejnovější: 02. 01. 2021, 08:07:18
přečteno: 6696x   komentářů: 6, nejnovější: 31. 12. 2020, 18:45:26
přečteno: 837x   komentářů: 3, nejnovější: 17. 12. 2020, 10:58:08
přečteno: 1527x   komentářů: 1, nejnovější: 24. 11. 2020, 22:33:50
přečteno: 1361x   komentářů: 5, nejnovější: 07. 10. 2020, 23:06:08
přečteno: 1180x   komentářů: 1, nejnovější: 23. 09. 2020, 18:23:10
přečteno: 1440x   komentářů: 1, nejnovější: 09. 08. 2020, 23:04:26

Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové

Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.

Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.

Nejčtenější

přečteno: 13601x   
přečteno: 12037x   
přečteno: 11073x   
přečteno: 10995x   
přečteno: 10343x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
dvěstě patnáct:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 18. 4. 2021