joudaweb - časopis Čekanka

Smrt otce Romera

26. srpna 2013 15:01:00

Milé čtenářky, milí čtenáři;

následující povídka má zajímavou historii, posuďte sami:

Napsaná za studentských let, na výzvu češtinářky poslat příspěvek do soutěže Strážnice Marušky Kudeříkové :-) / pamětníci pamatujeme :-D /.

Navzdory časovému presu vzniklo toto dílko - studentská "slohová práce". Dokázal se osmnáctiletý kluk vžít do osoby dvaašedesátiletého muže?

Příspěvek, na tu dobu kontroverzní, byť zastávající se "proletariátu", zvítězil v krajském kole a v celostátním získal "Cenu míru", čímž zřejmě porotci "nakrmili vlka" a zachránili "kozu", (přičemž přiznávám, že si nejsem jistý, kdo v tomto případě reprezentuje vlka a kdo kozu).

Dílko tak bylo oceněno, ale ve sborníku prací, na rozdíl od ostatních cen, otištěno nebylo.

(Váže se na skutečnou událost, přidávám odkaz na wikipedii:

 

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%93scar_Romero)

 

K tomu ještě dodávám, že zpráva v tehdejších socialistických médiích byla velmi kusá; nakolik fantazie odpovídá historické skutečnosti dle Wikipedie již posuďte sami...

 

Smrt otce Romera

 

 

 

Sansalvadorské ulice zkrápěl svěží ranní deštík. Lidé jen váhavě opouštěli své příbytky a vydávali se za prací do továren, úřadů a kanceláří.

 

Otec Romero usnul teprve k ránu a tak chvíli trvalo, než ho vlezlý zvuk budíku úplně probudil. Protřel si oči a zamžoural na ukazatel času:

„Šest hodin, div, že jsem nezaspal,“ zamumlal. Přehodil nohy přes pelest a vklouzl do teplých papučí. V koupelně energicky zatočil kohoutkem a nastavil své dlaně příjemnému horkému proudu.

 

Vodu měl vždycky rád.

Voda mořská. Báječné dny her v plážovém písku se svými bratry. Čekání na otce rybáře vyplněné sběrem lastur a chytáním drobných rybek.

Voda říční. Ranní koupání v chladivých bystřinách. Výpravy po klikatých zákrutách řeky na vlastnoručně vyrobených plavidlech.

Voda svěcená. Voda svatá. Velké slavnostní okamžiky před dvaceti lety. Čtyřicet mladých mužů klečících před hlavním oltářem sansalvadorské katedrály. Zamyšlené výrazy tváří, oči upřeny k světícímu biskupovi. Povznášející hra varhan, sborový zpěv tisíců hrdel a před oněmi čtyřiceti muži velký cíl. Biskup bere do rukou kropenku s vodou. Mladý Arnulfo kloní hlavu pokorně k zemi. Slaná voda mu stéká po čele a Arnulfo slyší jako ze sna:

„Ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého vysvěcuji…“

 

I dnes ho voda osvěžila. Ještě si hřebenem pročísl řídké vlasy a přešel do světnice. Přistoupil ke skříni a vytáhl ramínko se všedním oděvem.

Šedá košile, černé kalhoty, černá sutana.

K tomu ze zásuvky modré froté ponožky a zpod postele hnědé semišky.

I když si to nijak nepřipouštěl, tenhle obvyklý ranní rituál oblékání ho stále více a více vysiloval. „Marná sláva, táhne mi už na šedesátku,“ pomyslil si. „Ale v tom to není, spíš v té tvé zbytečné starosti o každého chudáka v tvé diecézi,“ ozval se jeho druhý vniřní hlas.

 

„Co máš z toho, že se zastáváš chátry? Hrozby fašistických band, nenávistné útoky v oficiálním tisku, příkoří od druhých církevních hodnostářů.“

 

„Ne, ne. A co pocit uspokojení, když mohu pomoci bližnímu svému? Co ty šťastné tváře chudých dělníků, kterým jsem poskytl peníz, aby nasytili své ubohé děti chlebem? Co ta jejich oddanost ke mně, jejich víra, že existuje církev spravedlivá a spravedlivý Bůh?“

 

„Ano, to všechno je krásné. Vděčnost mas. Morální uspokojení. Co však víc? Zaplatí snad oni chudáci tobě tvé služby? Zaplní snad tvůj dům dary od továrenských dělníků? A nepřinášejí útoky fašistů a představitelů moci těžké újmy tvému zdraví?“

„Mýlíš se, cítím se docela zdráv. Fyzicky na tom nejsem tak špatně.“

 

„Fyzicky možná, ale psychicky jsi na dně. konečně si to přiznej. Stále silněji tě ovládá pocit strachu. Za každým temným koutem chrámu cítíš nebezpečí, už i v přátelích pomalu vidíš své vrahy. Stojí ti opravdu za to těch několik lidí, jež posílíš ve víře a jimž poskytneš útěchu svými nedělními kázáními a návštěvami na dělnických schůzích či mezi nejchudšími vesničany v zapadlých horských hnízdech?

Nechceš nakonec rafinovaným způsobem získat pochybnou gloriolu „svatého chudých“. Radím ti naposled, Arnulfo. Zanechej této své činnosti a soustřeď se více na osobní duchovní život.“

 

„Nemohu, už nemohu couvnout. Můj otec byl chudý rybář. Svými mozolnatými dlaněmi živil celou rodinu. Nemohl mi poskytnout mnoho peněz. Ale na cestu do semináře mi dal mnohem víc. Nikdy nezapomeň, odkud jsi vyšel, Arnulfo. To mi často v dopisech připomínal.

V mém prvním působišti, vesničce Vicentino, žili samí zemědělští dělníci. Od rána do večera se lopotili na třtinových polích. A přesto každý večer přicházeli do skrovného příbytku, který vystavěli svému Bohu. V jejich očích byla dychtivost. Dychtivost po tom, abych jim v kázání dal sílu a vlil do nich Božího Ducha do dalšího dne. Mnohému z nich se v lavicích klížiliy oči, někteří i podřimovali. Příští den však přišli zase. Viděli ve mně zástupce Boha na zemi a bezvýhradně věřili mým slovům. A tu oddanost a víru v má slova i mé činy jsem pocítil ze strany ponížených i zde, v hlavním městě.

A už proto necouvnu. Ano, bojím se. Mám strach. V noci nemohu pořádně spát, ale důvěru těch prostých lidiček nezradím.“

 

Do pokoje nakoukla poněkud poděšená tvář biskupovy hospodyně. „Otče Romero, měl byste už jít. Ani jídlo už nestačíte sníst. Nechtěla jsem vás budit,“ omlouvala se.

„To nic, Rosseto,“ usmál se biskup. „Tu hodinku bez jídla vydržím. …A poslyšte, nepřišla nějaká pošta?“

„Ne, vlastně ano, ale …“

„No copak, Rosseto, přešla tě řeč?“

„Ba ne, otče, nepřešla. Zase, zkrátka zase sem hodili nějakej hrozivej anonymní list. Je to hrůza.

Víte, po tom vašem včerejším kázání se není co divit. A vůbec – neměl byste dnes na mši ani chodit. Kaplan volal, že to může vzít klidně sám.“

„Ale, ale, Rosseto, bývala jsi statečnější, teď už tě rozhází i nějaký sprostý anonym. Kaplanovi samozřejmě poděkuji, ale tu mši budu sloužit sám.“

 

Oblékl si plášť do deště, do ruky vzal klobouk a kufřík s kalichem.

Hospodyně za ním ještě hezkou chvíli zírala. Slyšela jeho kroky na schodech, postupně slábnoucí a ze strnulosti ji probudila teprve rána domovními dveřmi. Zavřela pokoj a odešla do kuchyně.

 

* * *

 

Kostelní zřízenec oblékal otce Romera navyklými stereotypními pohyby. Převázal mu boky cingulem a na závěr přehodil otci přes ramena zlatem vyšívaný ornát.

Otec Romero se tiše modlil. Opodál klečel na klekátku mladý kaplan. Také on se modlil. Ale spíš za otce Romera. Stále byl ještě připraven. Ještě byl čas. Každou chvíli mohl dát biskup pokyn, aby se kaplan ustrojil. Otec Romero však boj ve své duši již vybojoval. Tváří v tvář velebnému kostelnímu tichu se uklidňoval. Pevněji sevřel misál a vykročil do příšeří chrámové lodi. K životu, či ke smrti?

 

Blížil se okamžik přijímání. Otec Romero obemkl prsty studený zlacený kalich. A v té chvíli dospěl k poznání. Něco v něm mu řeklo: „Dej pozor, Arnulfo, mezi těmi lidmi v lavicích sedí vrah.“

 

Na čele mu vyrazil studený pot. Zahleděl se k lidem. Ne, nezapíral si to. Hledal ho. Jak asi vypadá?

Uhlazený elegán, zarostlý zabiják, nebo vypadá tak obyčejně – bezejmenný v davu? S kalichem v ruce se přiblížil k mřížce. Lidé přistupovali blíže a poklekávali, hotovi přijmout hostii.

Tu se od davu odpoutal šedivý stín. Otec Romero ho uviděl pozdě na to, aby vrahovi unikl. Ten stín měl v rukou malou zabíjecí hračku.

V příští vteřině záblesk. Bolest v srdeční krajině. Otci padá kalich z rukou. Po dlaždicích se rozkutálejí bílé, běloučké hostie. Zavrávoral. Ještě vnímal. Jakoby z mlhy viděl další a další záblesky. Bolest znovu propukla. Rukou máchl do prázdna. Padal. Už neviděl nic. Ani chrámové lavice, ani lidi v nich, ani vraha.

Před očima měl tmu. Chladná náruč kostelní země přivinula svého věrného syna. Jeho duch ještě pobýval v těle. Zdálo se mu, že letí. Daleko, daleko. Slyšel hlas:

„Pojď ke mně.“

A znovu tma. A pak už nic. Zemřel.

 

Ponuré kostelní příšeří. V hloučku uslzení lidé. Kdesi na zemi leží vrah.

Před oltářem na šedých dlaždicích obsypáno bílými hostiemi leží krvavými skvrnami protkáno tělo otce Romera.

 

Je večer.

Nad San Salvadorem se zatáhlo. Opět prší. Lidé spěchají z továren, úřadů a kanceláří. Mnozí z nich však nejdou domů. Míří do chrámu. je třeba se rozloučit s otcem Romerem.

Pod osmi šedými svícny leží teď už na katafalku v černých proužkových šatech otec.

Má bledou vyholenou tvář a v sepjatých rukou růženec.

 

Polostínem chrámu se nese tichá melodie varhan a šepot mnoha lidských hrdel.

 

Nad hlavním oltářem na vše shlíží plamének věčného světla.

 

 

 

 

Nebylo cílené, že vyplula na povrch 33 let stará práce, napsaná podle skutečné události se sociálním podtextem v Latinské Americe v roce 1980. Smrt biskupa Romera byla jedním z aspektů, které roznítily salvadorskou občanskou válku. To znamená povstání lidu, ale silou, zbraněmi. Zato aktuálně je Latinská Amerika opět na popředí zájmu s podobnými problémy... na místo zavražděného kněze jakoby nastupuje teď přímo papež, pocházející z téže oblasti, jménem podle sv. Františka z Assisi, s velkou láskou k chudým, opuštěným, bezbranným a v neposlední řadě láskou k přírodě (dnes tolik devastované, sv. František je i patronem ekologů).

A tak na konec připomínám poslední slova zavražděného Óscara Arnulfa Romera - podle výše zmíněného článku z Wikipedie:

"Svou smrt Romero předpověděl několik dnů předtím, než se nastala: „ Zabijí mne, ale povstanu znovu v salvadorském lidu.“ " (a takto to vypadá, že skutečně povstal... co myslíte? :))


Pěkný den!

Autor: František Čáp


přečteno: 3995x   komentářů: 5

Nejnověji komentované

přečteno: 13x   komentářů: 2, nejnovější: 11. 12. 2018, 19:17:47
přečteno: 61x   komentářů: 2, nejnovější: 09. 12. 2018, 18:27:43
přečteno: 731x   komentářů: 8, nejnovější: 14. 11. 2018, 04:50:08
přečteno: 140x   komentářů: 2, nejnovější: 13. 11. 2018, 15:29:44
přečteno: 289x   komentářů: 2, nejnovější: 19. 10. 2018, 23:58:48
přečteno: 1362x   komentářů: 10, nejnovější: 23. 08. 2018, 19:38:07
přečteno: 543x   komentářů: 2, nejnovější: 22. 08. 2018, 21:32:11
přečteno: 661x   komentářů: 3, nejnovější: 11. 08. 2018, 23:24:55

Nejčtenější

přečteno: 9974x   
přečteno: 8426x   
přečteno: 7694x   
přečteno: 7541x   
přečteno: 6001x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
šestset sedmdesát pět:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 11. 12. 2018