joudaweb - časopis Čekanka

Motto: . . . . . „A ukážu vám mnohem vzácnější cestu…“ 1 Kor 12/31 b

 

Bylo, nebylo… nebylo všechno od počátku tak, jako nyní.

Všechno jsoucno, které vnímáme více či méně, ba i všechno, které existuje, aniž by většina smrtelníků tomu věnovala píď své pozornosti, všechno to, co spolu s námi má své místo v prostoru a čase, nebylo od počátku tak, jako nyní.

Pohleďte, hvězdy: jiskřičky, jiskérky, hvězdy, supernovy či stálice, kolik jen jich je! Jak rozmanité jsou i veselé pro pohled očí! Těch, které neosleply, ani nebyly oslepeny navždycky září vtíravých reflektorů velkoměst.

Nebylo tomu tak odjakživa. Obloha nebyla vždycky tak přívětivou kamarádkou pro člověka, pro toho, kdo dokáže ještě pozvednout hlavu k jasné obloze. Ať po těžké práci, v samotě či společnosti; ať už jakkoli, ale určitě přítomen, člověk čistého srdce, bude potěšen.

 

Od samého prvopočátku však – tak vyprávěl už praděd našich pradědů svým potomkům – tedy odjakživa zářily hvězdy jenom dvě: Král a Královna. Těžko říci, která z nich nádhernější.

Trůníce na noční obloze, milostivě shlíželi na nepochopitelně přízemní hemžení lidiček na zemi; ale jen tak dlouho, dokud nespatřili: hádky a podlosti, nactiutrhání… a jiné takové ty lidské slabůstky, kterými dokáží okořenit život druhým, ale nakonec i sobě. Na to se Král s Královnou jednoduše dívat nevydrželi, a chladní ve své dokonalé kráse, odvrátili svou tvář a zastřeli své královské okno závojem oblak.

 

A svět šel dál. Král a Královna se častěji a častěji utíkali jen do svého hvězdného království. Pomalu se už neodvažovali pohlédnout dolů, aby se neposkvrnili od té špíny lidské. A zdálo se, že jsou spokojeni na svém čistém panství.

Královna však přece nevydržela. Odhodlala se jednoho dne a dodala si odvahy poodhrnout cíp záclonky na svém okně z černé noci. Sama neví, co ji k tomu nutí: Zvědavost? Nuda?

Začala pozorněji sledovat i šedivá zákoutí světského reje; a tak se stalo, že spatřila človíčka, který ještě nešel spát. Po celodenní námaze ještě nyní chlácholil své nejmladší maličké a jeho paní prosila noční vánek, aby jí pomohl usušit chatrné prádélko její drobotiny. Děti toho ušpiní, za celičký den!

Ten člověk byl rybář. Nejchudší ze všech lidí (a nejčistšího srdce). Bohatství mu nezaslepilo oči, a tak zvedl hlavu a uviděl. On uviděl Královnu, jak nesměle nahlíží do setmělého světa. Usmál se na ni a maličko se uklonil: „Dobrý večer, Paní, rádi se díváme na tvou krásu, těší nás, že jsi nás zase navštívila. Vybraně tě nepohostíme, ale potěšíš nás svou přítomností.“ Pak se zamyslí: „Promiň mi, prosím, mou smělost, chtít tolik krásy mít tak blízko u sebe!“

Královně se zalíbila upřímná řeč rybářova: sestoupila o pár schodků níže ze své královské terasy. Dlouho se pak těšila povídáním s rybářem, jeho ženou a pohledem na celou kopu spících pěkných dětí. A zatímco se tak radovala z nového přátelství, shledal smutný král, že jeho paní zmizela. Jen pootevřené okénko do světa prozradilo, kam.

A rozhněval se velice. –

Červánky už slibovaly nový den, když se Paní vracela zpět do království svého manžela. Necítila únavu, ani strach. Hřála ji u srdce neznámá radost.

A co se nestalo? Věřte nevěřte, smutného Krále, rozhněvaného navíc neposlušností Královninou – potěšil její návrat. Ta teplá, hřejivá záře, která vstoupila do příbytku spolu s ní!

Zamračen a mrzut zaslechl šustění jejích krůčků a již se mu hrnula na rty slova výčitek: Kam odchází bez jeho vědomí! Neví snad, jak se mohla ušpinit a ztratit ze své nádhery a vůbec! Do hvězdného království se člověčina tahat nebude! – Nestačil ani doříct a – roztál. Objal svou ženu a políbil ji na čelo, ústa… Ach, sladké to bylo svítání toho dne k ránu.

 

Jeden věhlasný hvězdář a astrolog té doby zapsal takovéto pozorování: „Krátce před půlnocí zazářila mimořádně silně jedna ze stálic, které známe na obloze; druhou té noci nebylo vůbec vidět. Okolo třetí hodiny s půlnoci došlo patrně k přiblížení obou.

Jediné, mimořádně silné světlo postupně dostalo rudý nádech. Nato se záře rozptýlila v souvislé mlhovině; ta už ale přestala být patrná v nastávajícím jasném dni.“

 

Příštího večera, po dlouhé době černých nocí, zazářila obloha. Ne dvěma, ale stovkami, ba tisíci a miliony hvězd.

Lidé užasli a říkali: „Stal se zázrak“. – A té noci byli na sebe laskavější.

A rybářova rodina? – Toho dne nemusely děti brzo do postýlek. Měly si toho toho totiž co povídat se sestřičkami a bratříčky – hvězdami. Naučily je i všelijakým hrám: skákat panáka a tak. A taky složit Velký vůz a Malý vůz, Kassiopeiu, Medvědici, Pegasa…

Tak se to hvězdičkám zalíbilo a tak se na nebi rozsadily, že nejedno oko zaslzelo nad tou krásou – darem nebes.

 

Skutečně darem nebes? Ale kdepak! Darem Lásky.