joudaweb - časopis Čekanka

Tak jsme se dočkali, o uplynulém víkendu jsme se znovu přesvědčili o tom, jak je jednoduché pro přírodu během několika dnů otočit jak proudění vzduchu z teplého na arktické, tak i ukazatel na teploměru změnit z téměř plus patnácti na mínus patnáct stupňů i více. Zatím to však vypadá na pouhý úlet a příští dny by již bylo méně mrazivo, ke konci týdne teploty dokonce opět nad nulou. Jsem zvědavá, jak a čím budeme překvapováni dále...

 

Téma dnešního článku nosím v hlavě již nějakou dobu, jenže okolo vánočních svátků i brzy po nich jsem našla jiná témata, takže teprve dnes se k němu konečně dostávám. Mám na mysli několik prosincových a lednových událostí i kulatých a polokulatých životních výročí známých i méně známých osobností z oblasti literatury a umění z doby dávnější i méně dávno minulé, která - podle mě - jsou zajímavá, některá také důležitá pro vnímání naší minulosti i současnosti a rozhodně stojí za poohlédnutí.

 

Začnu literárními výročími osobností, které se svým dílem zařadily mezi klasiky české literatury a zapsaly natrvalo do její historie, a povědomí o nichž bychom měli mít všichni - jak naše současná generace, tak i ta nastupující - a mělo by přetrvat i po opuštění školních lavic.

 

********************

 

V prosinci uplynulo 75 let od úmrtí spisovatele Karla Čapka. Přestože jeho odchod byl poměrně předčasný - bylo mu pouhých 48 let, jako novinář, spisovatel, dramatik, překladatel, cestovatel, fotograf zanechal po sobě velmi rozsáhlé dílo. Nebudu vyjmenovávat, čeho všeho je autorem, protože jistě všichni, kdo budou můj článek číst, vědí.

 

Spíš se chci zamyslit nad tím, jestli v současné době, kdy "frčí" např. Dan Brown, Jo Nesbo, Joanne Rowlingová, John Tolkien, Stephen King, George Martin, další fantasy literatura, např. Hunger games a - při vší úctě k nim si nejsem jistá, jestli někdo z mladší generace sáhne třeba po Čapkových cestopisech z cest po Anglii, Itálii, Španělsku, nebo některém z jeho románů. Ještě že existuje povinná školní četba, kde ve většině případů patří Karel Čapek trvale mezi doporučené spisovatele. Málo platné, roboti jsou již běžnou součástí našeho života... Proto současné čtenáře lákají k přečtení stále více různé nové moderní magie, nadpřirozené bytosti a bytosti obdařené schopnostmi, netypickými pro lidi, mimozemské bytosti a technologie, napětí - čím větší, tím lépe...

 

Jedním si jsem však téměř jistá - jen málo dětí nezná příběhy štěňátka foxteriéra Dášeňky, oblíbenou knížku, kterou napsal Karel Čapek společně se svým bratrem Josefem a doplnil vlastními fotografiemi, a možná také vědí, kdo byl Dr. Voštěp alias drvoštěp. Mohla by to být záruka zájmu o jeho dílo do budoucna.

 

Také je dobře, že některá jeho díla byla zfilmována, takže alespoň takovou formou je možné se s některými jeho romány seznámit. Také divadla je často zařazují na repertoár, a to jak dramata, tak i zhudebněná - za všechny připomínám operu Leoše Janáčka Věc Makropulos, k jejímuž napsání jej inspirovalo Čapkovo drama.

 

********************

 

Hned na začátku letošního roku 3. ledna uplynulo 90 let od úmrtí Jiřího Wolkera, básníka, jenž miloval svět a zemřel mlád ve věku 24 let. Přes svůj velice krátký život se zapsal do povědomí většiny nás všech. Jsem přesvědčena, že jen málokdo nezná Baladu o očích topičových či onu Poštovní schránku na konci ulice.

 

Tak si uvědomuji, jak byla problematika odesílání a doručování písemností společná pro Jiřího Wolkera i Karla Čapka. Zatímco Jiřího Wolkera zajímal začátek onoho procesu, tak Karel Čapek zase ve své pohádce Pošťácká vylíčil jeho závěr - snahu a martýrium pošťáka Kolbaby, který se snažil doručit psaníčko bez adresy tak dlouho, až se mu to podařilo. Nemají to ti pošťáci jednoduché. Těm dnešním, kterým se říká poštovní doručovatelé, přibyla ještě navíc starost, aby se ze svých každodenních pochůzek vrátili domů bez úhony a živí...

 

Je nás možná dost, kdo bychom ještě i po letech dokázali zarecitovat obě Wolkerovy balady. Stejně jako jsem se zde na jiném místě zmiňovala, nejsem si jistá, jak je to v současnosti. S trochou nadsázky - v současné době je pro někoho mnohem zajímavější mailová schránka v počítači nebo hlasová schránka v mobilu. Přes to všechno jsou poštovní schránky stále hojně využívány, jenže zase - nekvetou modře... A s těmi topiči v elektrárnách je to také již dávno jinak. Historie se však nedá vymazat.

 

Rozepsala jsem se o těch dvou baladách - první z nich je z Wolkerovy básnické sbírky Host do domu a ta druhá ze sbírky Těžká hodina. To jsou dvě jeho stěžejní díla, napsal ještě také několik krátkých próz, a jeho odkaz by byl jistě rozsáhlejší, kdyby zlá choroba nezaútočila...

 

Mám jednu vzpomínku z prvních let svého profesního života - podnik, v němž jsem pracovala, měl mimo jiné i několik provozoven v Prostějově, Wolkerově rodišti. Jedna tamní kolegyně, starší paní, byla příbuzná nebo dobrá známá Wolkerových a někdy příležitostně na básníka vzpomínala.

 

********************

 

V lednu uplynulo 40 let od úmrtí spisovatele Bohumíra Četyny. Mám pochybnost o tom, že by o něm bylo všeobecně širší povědomí. Nedalo mi to, abych se o něm nezmínila. Je to regionální valašský umělec, narodil se ve vesnici Trojanovice na úpatí hory Radhošť a veškeré jeho dílo je inspirováno valašským krajem. Jeho vlastní příjmení je Strnadel a je jedním ze tří bratrů Strnadelů, z nichž jeden - Antonín byl významným malířem a další - Josef byl také spisovatelem. Umělecké jméno Četyna si dal proto, že četyna představuje ve valašském nářečí suchou větvičku nějakého jehličnanu. To z toho důvodu, že miloval beskydskou krajinu, hory a lesy, především Radhošť a Lysou horu. Také se zabýval studiem historie hukvaldského panství. Pracoval i v ostravském rozhlasu a angažoval se ve Svazu českých spisovatelů. Jeho snad nejznámější dílo je Valašský vojvoda, také románový cyklus Velká Ráztoka, v němž hrdiny jsou pasekáři a dřevorubci v jeho rodném kraji. To všechno - valašská krajina, tamní lidé - se v podstatě prolíná celým jeho dílem.

 

Uvedla jsem jej sem také proto, že nejen to byl můj krajan, ale spíš bych si troufla říci, že to byl můj soused, přestože o téměř dvě generace starší. Jeho i můj rodný dům jsou od sebe vzdáleny pár set metrů.

 

********************

 

Před pár dny uplynulo sto let, kdy se narodil Jan Drozd, ostravský literární publicista a historik. Publikoval v regionálním i celostátním tisku a časopisech, je autorem několika próz, pracoval v ostravském rozhlasu. Nevylučuji, že se možná někdo mohl dočíst o jeho badatelské činnosti, v níž se zabýval Slezskými písněmi Petra Bezruče. V článcích některých časopisů a následně i v monografii Autoři Slezských písní přisoudil autorství některých básní příteli Petra Bezruče, slezskému vlastenci a učiteli Ondřeji Boleslavu Petrovi. Kde je pravda, se už asi nedozvíme.

 

Záměrně jsem zde zmínila dva naše regionální literáty, a to jednak z důvodu upozornit na ně a vzbudit o ně případný zájem na straně jedné, a na straně druhé z mých osobních důvodů.

 

Zatímco rodný dům Bohumíra Četyny od mého byl vzdálen okolo těch pár set metrů, tak můj současný příbytek od příbytku Jana Drozda dělí 15 schodů, což představuje jedno poschodí. Znala jsem jej, často jsme se v domě potkávali a někdy jsme si i povídali. Byl to sympatický pán, a protože byl rodák z Bordovic, což je vesnice blízká mému rodišti, nějak jsme se to postupem doby navzájem dozvěděli, takže téma hovoru jsme vždy našli. Často se vídám také s jeho paní a vždy si řekneme něco pěkného.

 

********************

 

Na závěr mého dnešního článku stojí za připomenutí, že v lednu před 180 lety začal někdejší týdeník Jindy a nyní vycházet pod názvem Kwěty české. Od té doby se začala psát historie nynějšího týdeníku Květy. Nevím, jak je to u Vás, ale Květy, to je celoživotní časopis můj i mé rodiny.

 

********************

 

Protože těch prosincových a lednových událostí a výročí bylo, které si připomenutí a poohlédnutí zaslouží, tak se k nim ještě příště vrátím. Doufám, že snad Vás to bude zajímat...