joudaweb - časopis Čekanka

...a jak to tedy u nás vypadalo? Po sněhu ani památky, sluníčko svítilo, rtuť teploměru ve slušných plusových hodnotách. Zatím se zdá, že jsem měla pravdu, když jsem konstatovala počasí před týdnem jako jakýsi úlet. Ve středu byla polední teplota plus 10 stupňů, takže počasí spíše březnové. Když jsem ale sledovala v uplynulých dnech vývoj v jiných částech země, zejména to náledí, tak mě jímala hrůza, protože já a náledí - nemyslitelná kombinace. Ostatně - komu by bylo příjemné...

 

A když jsem v úterním zpravodajství viděla ten sníh a vítr a závěje na silnicích někde na Vysočině, nechtělo se mi věřit. Ale zase na druhou stranu - vzpomínám si, jak jsem jednou v červnu jela rychlíkem z Prahy, bylo pěkně, svítilo sluníčko, ale když jsme projížděli Českomoravskou vysočinou, najednou se setmělo, byla bouřka, liják a když jsme tamním územím projeli, tak opět svítilo sluníčko a bylo příjemné letní počasí.

 

Ještě jedno místo znám, kde si počasí a příroda dělá, co si zamane, bez ohledu na kalendář. Možná to někdo zná, je to území v okrese Olomouc, kde byl kdysi vojenský prostor Libavá. Tam to také bývá tak, že všude okolo je již jaro, jenže tam ještě leží sníh a vládne pravá zima. Projížděla jsem tamním územím občas po dobu docela dosti let a vždy to bývalo stejné... a vždy mě to zas a znovu udivilo.

 

Trochu jsem v úvodu dnešního článku odbočila od svého původního záměru, takže toto malé meteorologické okénko již uzavírám a dostávám se, jak jsem v závěru předcházejícího článku naznačila, ještě k několika výročím a událostem, které byly aktuální v předcházejících dvou měsících. Myslím, že stojí za to si je připomenout, přestože některé z nich jsou všeobecně známé.

 

Začnu literárními...

 

********************

 

V prosinci uplynulo 200 let od narození spisovatele, politika a novináře Karla Sabiny. Nejsem si jistá, jestli někdo četl něco z jeho literárního díla, do povědomí nás všech se dostal díky jeho libretům k operám Bedřicha Smetany Braniboři v Čechách a naší nejnárodnější opery Prodaná nevěsta, také ještě k opeře Viléma Blodka V studni. Za zmínku stojí jeho angažovanost v revolučním roce 1848, kdy byl vůdčí osobností revolučního hnutí. Pro svoji radikální činnost byl několikrát vězněn.

 

Na začátku ledna uplynulo 155 let od narození Karla Václav Raise, spisovatele zaměřeného zejména na region Podkrkonoší. Zajímal se o sociální problematiku, problematiku venkova a generační problémy. Nejznámější z jeho díla jsou romány Zapadlí vlastenci a Pantáta Bezoušek, obě díla byla zfilmována, možná většina z nás druhý jmenovaný film v rámci cyklu filmů pro pamětníky viděla. Román Zapadlí vlastenci jsem kdysi četla a jeho děj mě zaujal. Nic dalšího z jeho díla jsem nečetla.

 

A spali a spali a spali... A také ranní modlitba Ó, náš milý Bože, povstali jsme z lože a pěkně Tě prosíme, dej, ať se Tě bojíme, bojíme a posloucháme a přitom Tě rádi máme... Tak to obojí je z knihy Broučci od Jana Karafiáta, evangelického kněze, od jehož úmrtí uplynulo v lednu 85 let. Kniha Broučci je považována za jedno ze základních děl české dětské literatury, od prvního vydání v roce 1876 bylo hodněkrát zas a znovu vydáváno, bylo přeloženo do několika jazyků a několikrát také zfilmováno. Je málo dětí, které, když jim rodiče před spaním předčítali jednotlivé epizody ze života broučků, při nich neusínaly. Všechno ostatní literární dílo je zaměřeno na náboženskou problematiku, hodně jej tížila nenávist mezi katolíky a evangelíky.

 

Ježek v kleci - který kluk by jej neznal nebo případně nevyzkoušel dostat ven. Není to tak dávno - v lednu uplynulo 15 let od úmrtí spisovatele Jaroslava Foglara - jistě máme ještě v živé paměti řešení dědictví autorských práv. Zmínila jsem toho ježka - všeobecně se má za to, že hlavolam je jeho výmyslem, není tomu tak, inspiroval se již existujícím hlavolamem, který vynalezl nějaký Američan ke konci 19. století. Záhada hlavolamu, Rychlé šípy, Stínadla se bouří, Kluci od Bobří řeky, atd., atd. To jsou příběhy, které zajímají a někdy i inspirují kluky malé, větší i velké i ty dospělé k přemýšlení o tom, jak se v různých situacích zachovat. Jejich výchovná funkce je nezanedbatelná téměř ve všech jeho příbězích. S hodně velkou nadsázkou - snad se na mě nebude nikdo zlobit, bych jeho příběhy nazvala "červenou knihovnou pro kluky".

 

Na závěr literárního bloku připomínám jedno významné životní jubileum. V prosinci oslavil 85. narozeniny Zdeněk Mahler, pedagog, spisovatel, publicista, muzikolog. Do našeho povědomí vstoupil zejména díky České televizi, která před několika lety vysílala třídílný cyklus s názvem Katedrála. Dokument byl vyprovokován snahou katolické církve domoci se katedrály a mnoha dalších budov a pozemků na území Pražského hradu. Víme, jaká je situace dnes, téma stále aktuální... A dnes možná ještě více...

 

Jeho literární a publicistická činnost je rozsáhlá. Věnoval se psaní knih, divadelních her, filmových scénářů - namátkou připomínám filmy Nebeští jezdci, Božská Ema, Koncert na konci léta a rozhlasových a televizních her, také literatuře faktu - o T. G. Masarykovi, Bedřichu Smetanovi, Antonínu Dvořákovi, W. A. Mozartovi. Působil jako odborný poradce při natáčení oskarového filmu Amadeus. Dodnes stále aktivně působí a v minulém roce za své dosavadní celoživotní dílo byl vyznamenán medailí Za zásluhy.

 

********************

 

Málokterá událost zasáhne do našich životů a myšlení tak, jako se stalo před 45 lety, když zemřel na následky těžkých popálenin student Jan Palach, který se sebeobětoval na Václavském náměstí v Praze na protest proti zásahu vojsk Varšavské smlouvy do dění v naší zemi. Vím, událost všeobecně známá, jen chci připomenout, už jsem to v nějakém článku nebo komentáři zmiňovala, že jednou z jeho ošetřujících lékařek byla Jaroslava Moserová, kterou si možná ještě pamatujete nejen jako významnou polistopadovou političku, zastávající významné funkce v oblasti politiky a diplomacie, ale také jako překladatelku detektivních románů Dicka Francise. Ještě připomenu počin sochaře Olbrama Zoubka, který sejmul Palachovu posmrtnou masku těsně po jeho úmrtí za maximálního utajení, a jejíž kovová kopie je umístěna na budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

 

Palachovo sebeobětování mělo potom návaznost na událost v prosinci 1988, když naše tehdejší komunistické Československo navštívil francouzský prezident Francois Mitterrand. Byla to první návštěva francouzského prezidenta u nás od doby vzniku Československa. Jeho návštěva měla nejen význam jako oficiální státní návštěva, ale měla daleko hlubší význam. Mitterrand tehdy v Praze pozval do sídla francouzského velvyslanectví osm předních českých disidentů v čele s Václavem Havlem a posnídal s nimi. Toto setkání znamenalo posílení disentu a v lednu oznámily disidentské skupiny veřejné uctění památky Jana Palacha u příležitosti dvacátého výročí jeho úmrtí. I přes úřední zákaz se tehdy uskutečnila řada shromáždění a akcí, na nichž byl vyjadřován odpor k totalitnímu režimu a normalizaci, a které byly počátkem a předznamenáním blížícího se jejich konce.

 

Letos v lednu uplynulo 25 let od Palachova týdne a při této příležitosti proběhla řada pietních aktů, shromáždění a setkání.

 

Jsem si vědoma, že v podstatě nic nového jsem zde neuvedla, ale snad mi dáte za pravdu, že jsou události, které nezapadnou a budou stále významným mementem...

 

********************

 

Obraťme nyní list a podívejme se na náš život z jiné stránky - té vnitřní. Když v prosinci roku 1967 provedl významný jihoafrický chirurg Christian Barnard v nemocnici v Kapském městě první úspěšnou transplantaci srdce, byla to významná událost a připadalo nám to jako utopie.

 

Od té doby však uběhlo jen několik let a 31. ledna 1984 byla první úspěšná transplantace v pražském IKEM a od té doby jsou transplantace srdce úspěšně prováděny a vnímány jako jediná léčebná možnost, dávající naději pro další plnohodnotný život. V současné době v tom IKEM není osamocen, transplantace se provádějí také v Centru transplantační chirurgie v Brně. Takže již třicet let uplynulo, a k tomu si lékaři z IKEM připsali také jeden světový primát, když jako první voperovali pacientovi místo srdce dvě mechanické pumpy.

 

V tomto případě více než v jiných platí to známé rčení "zlaté české ručičky", které vyjadřuje schopnosti našich lidí všeobecně. Já bych k němu ještě doplnila "zlaté české hlavy", a obě rčení spolu souvisí tak úzce, že nelze upřednostnit jedno před druhým a obě dohromady platí ne dvojnásob, ale rovnou několikanásobně.

 

********************

 

Závěr mého článku chci posunout od vážných předcházejících témat do lehčí polohy, proto přidám ještě jednu informaci - informaci ze světa filmu, konkrétně ze světa filmů pro pamětníky. Již několikrát jsem se setkala při pročítání různých článků nebo rozhovorů známých osobností, když byli dotázáni na jejich záliby, že rádi sledují filmy pro pamětníky. Konkrétně si teď nevzpomenu, kdo například, ale je tomu skutečně tak. Pokud jde o mě, tak já se sice na ně podívám, ale moje parketa to zrovna není. Raději si příběhy, podle nichž byly některé natočeny, přečtu - např. Krb bez ohně, Jarčin profesor, Sextánka. Záměrně jsem vybrala tyto názvy. V lednu uplynulo 100 let od narození představitelky hlavních rolí v těchto filmech Hany Vítové. Účinkovala ve více než 50 filmech, z nichž některé jsou stále oblíbené a stále se objevují v televizním vysílání. Právě v letošním vánočním období běžely v televizi filmy Krb bez ohně a Pytláková schovanka.

 

Možná není tak známo, že její jméno i příjmení je pseudonym, jehož autorem je Jan Werich. Došlo k tomu tak, že původně Jana Lašková se změnila v Hanu Vítovou náhodou, když právě v době, kdy přemýšleli, jak by se mohla jmenovat, bylo to v tehdejším Osvobozeném divadle, náhodou okolo nich procházel Vítězslav Nezval, kterému říkali Vítku a Wericha v tom okamžiku napadlo jméno Vítová a hned na to jméno Hana.

 

Byla nejen herečka, také zpěvačka a mnohé písně v její intepretaci jsou nezapomenutelné - zejména připomínám píseň Život je jen náhoda a Ukolébavku z filmu Krb bez ohně.

 

********************

 

To je o prosincových a lednových výročích a událostech všechno. Je to jen výběr, o kterém si myslím, že stál za připomenutí. Pokud někdo z Vás, milé čtenářky a případní čtenáři, byste chtěli doplnit, budu jen ráda.

 

Pro dnešek končím a mé myšlenky se již zase rozbíhají...