joudaweb - časopis Čekanka

V článku jsem tehdy napsala, že ještě pár případů, kdy náhoda hrála v něčem roli, někdy zmíním. A stalo se, že právě dva náhodné podněty z minulého týdne - v článku o nich bude řeč - rozhodly, že původně zamýšlené téma článku nechávám na jindy a nabízím k přečtení pár setkání s náhodou z mého života, něco odposlouchaného a něco všeobecně zajímavého.

 

Následující příhodu možná nebudete považovat za až tak zajímavou, ale kdysi před mnoha lety pro patnáctiletou holku z vesnice, která začala studovat na střední škole a byla z toho, co ji čeká, dost vyplašená, to byla docela zajímavá a nečekaná příhoda.

 

Po několika hodinách češtiny náš vyučující prohlásil, že začíná zkoušet. Vzal ten svůj záznamník a začal si pročítat seznam studujících naší třídy a vybírat si, kdo k té tabuli půjde - podotýkám, že nás v té době podle příjmení ještě neznal. Stalo se, co jsem nečekala, i když na druhou stranu všechno bylo možné, já kdesi uprostřed abecedy, zkrátka byla jsem to já, koho vyvolal. Neměla jsem vůbec představu, jak bude zkoušení probíhat, ale dobře to dopadlo. Přemýšlela jsem, a ještě i teď po letech, když si na to vzpomenu nebo to dávám někde k dobru, proč jsem to byla zrovna já, co to způsobilo. Že by mé příjmení? Spíš si ale říkám, že to byla opravdu náhoda. Zajímavá náhoda, zajímavá zkušenost to pro mě byla...

 

Událost, která následuje, se stala o půl roku později před ukončením prvního pololetí. To jsme jednou týdně chodili na výrobní praxi do místního textilního závodu, konkrétně přádelny, kde se spřádaly příze. Pod dozorem přadlen jsme se seznamovali s pracovním postupem, když se na spřádacích strojích z pramenů bavlny namotaných na cívkách spřádaly nitě. Přadleny musely hlídat, jestli se bavlněné prameny nebo již spředené nitě nepřetrhly, a pokud ano, tak se to muselo znovu spojit - nebudu popisovat celý pracovní postup. Zaučovaly nás to také, a mně se to nemohlo a nemohlo podařit, i když jsem se snažila, seč jsem mohla. Jak už jsem výše zmínila, bylo to před pololetním hodnocením a součástí bylo i hodnocení naší praxe komisí sestavenou z vyučujícího, mistrové závodu a ještě nějakého jednoho člena. Chodili kolem strojů a sledovali, jak si při jejich obsluze počínáme. A teď si představte, že v momentě, kdy se zastavili u mě, tak jsem se právě snažila přetrženou nit spojit a - světe div se, jako z udělání se mi to podařilo - poprvé! No řekněte...

 

Příhodu, která následuje, znám z vyprávění mé maminky. Stalo se o prázdninách někdy na začátku padesátých let minulého století. Tehdy u nás doma trávila prázdniny její desetiletá neteř. Našla si v tamním sousedství kamarádky, byly poněkud starší, ale jen o pár let, také ještě školou povinné. Do nejbližšího města vzdáleného okolo pěti kilometrů jednoho dne přijel cirkus. Děti se tam chystaly jít a ona příbuzná chtěla jít také s nimi, jenže maminka se ji bála pustit, protože tam i zpět se muselo jít pěšky po silnici a obávala se, aby se jí cestou něco nepřihodilo. Doprovodit ji nemohla, protože doma pečovala o dvě malé děti. Přes přesvědčování a vysvětlování si ale příbuzná nechtěla dát říci a prosazovala si stále své, a tak moje maminka v den, kdy se představení mělo konat, jí pověděla, že se cirkusové představení nekoná, protože "lev onemocněl". Tím se situace vyřešila, holka se uklidnila, jenže, zase - na druhý den vyšlo najevo, že se skutečně žádné představení z jakéhosi jiného důvodu nekonalo. To rčení, že "lev onemocněl", je v naší rodině stále živé a občas se připomene. Možná to zrovna nebylo z hlediska psychologického košer, ale účel někdy světí prostředky... že?

 

V úvodu článku jsem se zmínila o dvou podnětech, které mě vedly k jeho napsání. Takže tady je ten první. Minulý týden byl v jednom časopisu uveden rozhovor s významnou současnou osobností, všeobecně známou - lékařem, který je ve svém oboru považován za jednoho z našich nejlepších specialistů. Článek byl prokládán fotografiemi a mě zaujala především fotografie části jeho knihovny. Pořídila jsem její fotografii a pro zajímavost jsem ofotila také část naší knihovny. Zkuste se podívat a porovnat - podotýkám, že seřazení knih v naší knihovně, jak jsem je ofotila, je původní z doby před více než čtyřiceti lety, kdy jsme knihovnu zakládali a když porovnáme opotřebení jejich obalů, tak na obou fotografiích je vidět, že nejsou pouze ozdobou, ale že byly přečteny nebo do nich nahlíženo ne jen jednou, ale hodněkrát. Knihy Liona Feuchtwangera byly oblíbenou četbou mého muže. Jen ten Elia Kazan je u nás umístěn až na druhém místě, byl tam dodán dodatečně, když byl vydán až někdy v osmdesátých letech. Připomínám, že Elia Kazan více než spisovatelem byl jednou z nejvýznamnějších postav americké kinematografie minulého století. Jako režisér má na svém kontě hodně známých filmů a tu svou Tichou dohodu také režíroval.

 

Zaujalo mě to - dva případy, navzájem neznámí lidé... Možná, že to nejsou ojedinělé případy, ale v tomhle případě to považuji opravdu za náhodu.

 

Abych nepsala stále o sobě, naší rodině a náhodách, které jsou v podstatě docela přízemní a stávají se jistě občas leckomu jinému.

 

Jsou ale případy, kdy shoda náhod způsobila zajímavost, která překonává věky a je stále zajímavá pro další a další generace. Konkrétně mám teď na mysli známý klášter Zlatá koruna na jihu Čech poblíž Českého Krumlova, který byl založen v době vlády Přemysla Otakara II. ve třináctém století. Kdysi dávno ještě v době povinné školní docházky jsem tam byla na školním výletě a mně utkvěla v hlavě vzpomínka na zajímavost v klášterním kostele. Je tam křtitelnice, ve které je vidět celá klenba kostela a jako zajímavost nás tam upozornili na kříž, který je umístěn kdesi za trámem klenby tak, že není odevšad viditelný, ale snad lom světla způsobil, že v té křtitelnici, ať se podíváme z kterékoliv strany, vždy je v ní viditelný. Teď si nejsem jistá, jestli jsem to popsala správně, možná mě někdo opraví, ale já si na to dobře vzpomínám, že mě to tenkrát moc zaujalo.

 

Architektům či stavitelům významných historických staveb se občas povede něco, co ani nepředpokládali a až v průběhu výstavby či po jejím ukončení se zjistí jejich výjimečnost. Například - možná je to také všeobecně známo, ale přesto to zde připomínám - Mohyla míru, první mírový památník v Evropě, která byla vybudována na Prackém vrchu poblíž vesnice Prace někdy na začátku minulého století v místech vítězství Napoleonových vojsk v Bitvě u Slavkova, má také zvláštnost, která byla objevena také náhodou. Je to ozvěna uvnitř hrobky. Napříč prostorem, když se dva lidé postaví na obou koncích pomyslné úhlopříčky, si mohou spolu povídat. Přišlo se prý na to tak, že když zde pracovali stavebníci, tak jeden z nich si snad při práci prozpěvoval, a když to zaslechl pracovník na protější straně, rozhlížel se, odkud zvuk přichází, a tím se to zjistilo. Vyzkoušeli jsme s mým mužem, opravdu to funguje.

 

Někdy nebylo ani třeba lidského faktoru, příroda si vystačila sama. Jako příklad uvedu ozvěnu v Kateřinské jeskyni v Moravském krasu. Také jsem to zažila před pár lety o dovolené. Mám na to dokonce úsměvnou vzpomínku. Tenkrát nás na tom místě, kde je možné ozvěnu vyzkoušet, průvodce upozornil a současně nám nabídl možnost zazpívat nebo zakřičet a vyzkoušet tak, zda funguje. Nevím, co mě k tomu vedlo, snad jakýsi atak exhibicionismu, který u mě není vůbec obvyklý, ale stalo se, že jsem přistoupila k zábradlí a zazpívala úryvek lidovky Zaspala nevěsta v strážnickej dolině. Já myslím, že mí nejbližší z toho měli lehký šok, nicméně dostalo se mi potlesku od ostatních návštěvníků, ale přiznám se, že můj hlas na prověření účinnosti reklamy nestačil, až poté výkřiky dalších návštěvníků jeskyně.

 

A kdoví, kolik takových podobných náhod, o kterých ani nevíme, existuje.

 

Když jsem zabrousila do těch architektonických zvláštností, tak ještě znovu připomenu moravské městečko Štramberk, o kterém pojednával můj článek Lednová výletování. A to je ten druhý podnět k dnešnímu povídání, jak jsem uvedla výše.

 

V článku jsem nabídla fotografie, které jsem pořídila přímo na hradě. Před pár dny mi však jedna stálá čtenářka Čekanky, která také občas glosuje některé naše články, poslala krásnou fotografii, plně potvrzující, proč se Štramberku říká Moravský Betlém. Je pořízena z protější strany někde z míst, kde se nachází jeskyně Šipka, kterou jsem také připomínala, a je na ní pohled na celé město. Nabízím Vám ji k nahlédnutí, věřím, že se rádi podíváte. Jsem za její zaslání moc ráda, paní Dano...

 

Na závěr dnešního článku mám ještě jednu náhodu, kterou jsem zažila, ale, bohužel, si ji nepamatuji, vím ji také z vyprávění mé maminky. Bylo mi tenkrát asi jeden a půl roku, když se mnou cestovala do východních Čech. Jako žena výpravčího velké železniční stanice měla volnou jízdenku, proto pro tak dlouhou cestu s malým dítětem využívala pohodlí první třídy. A stalo se, že ve stejném kupé, jako my dvě, náhodou cestoval tehdy čerstvý olympijský vítěz z Londýna, náš nejlepší sportovec dvacátého století. A jak to už bývá, zvídavost malých dětí nezná žádné skrupule, a tak když podepisoval fotografie, já, zvědavka, jsem snad nahlížela tak vehementně, že si mě posadil na chvíli na klín, abych si je mohla prohlédnout zblízka. Tak se podívejte, takový zážitek a má paměť jej propásla...

 

Znovu se vracím k větě, kterou jsem můj předcházející článek Náhoda? Nenáhoda? ukončila. Je to ten výrok, že "Náhody neexistují. Celý svět je jeden logický celek.". Je to asi opravdu tak, já to ostatně tvrdím celý život, že co se má stát, stane se. Přestože to jako jakási náhoda vypadá...

 

Milé čtenářky, případní čtenáři, doufám, že Vás přečtení mého článku nenudilo, já to tak mám, že když začnu, tak mi přicházejí stále další a další myšlenky a já pak nevím, kdy skončit. Ještě pár příhod z profesního života, ovlivněných náhodou, mám. Ale o tom zase až někdy jindy...