joudaweb - časopis Čekanka

Ve skutečnosti to onoho rána vypadalo mnohem líp. Krásně svítilo sluníčko a námraze na stromech přidávalo ještě více lesku, než se mi podařilo na fotografii zachytit. Jenže postupně během dopoledne začínalo být všechno zase jinak a následovaly dny s teplotami blížícími se k těm rekordním.

 

To, co na fotografii je snad možné uvidět, tedy vůbec neodpovídá tomu, jaký letošní únor byl. Říkám byl, třebaže ještě pár dnů do jeho konce zbývá. Ale podle prognózy by nemělo dojít k nějakým radikálním změnám v počasí, takže rčení, že "Únor bílý pole sílí." letos zůstane s největší pravděpodobností nenaplněno.

 

Jenže navzdory tomu, jak se nám nejen únor, ale počasí od začátku letošního roku vůbec, jeví, podle meteorologů je sice nadprůměrné, ale nijak extrémní. Zvláštní... Ani se tomu nechce věřit, ale v minulých dnech jsem četla opodstatnění jejich tvrzení, kde byl výčet průměrných denních teplot, rozdíly v desetinkách stupňů, a další jejich hodnocení.

 

K tomu rčení, které jsem uvedla výše, přidám ještě pro zajímavost další. První se vztahuje hned k začátku měsíce února, kde se říká, že "Na Hromnice musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout.". Nevím, proč ale již na Hromnice, když skřivani zpravidla přilétají ze svých zimovišť o pár týdnů později - od poloviny února do poloviny března. Nevím také, jak někdo mohl považovat zpěv skřivana za vrzání, když svým zpěvem by mohl klidně předčit i slavíka. Trochu jsem pátrala a zjistila jsem, že ono rčení se může vztahovat k podobnému druhu ptactva, který se u nás kdysi hojně vyskytoval a přezimovával. Tak snad proto...

 

To druhé rčení zase říká, že "V únoru když skřivan zpívá, velká zima potom bývá.". Uvidíme, co nám ještě v letošním roce příroda naservíruje, jakými extrémy nás překvapí - mile či nemile...

 

Nicméně - špačci, ale také čápi se letos vracejí z jižních krajin dříve, než bývalo obvyklé.

 

Ještě k tomu únoru - je to druhý měsíc v roce, nejkratší ze všech měsíců, považován již za předzvěst jara. On tomu i napovídá ten název - jako že odvozený od lámání ledu na řekách, které se noří do vody. Až na výjimky to ale bývá tak, že leden a únor jsou - jak jinak - vrcholy celé zimy.

 

Právě letos 11. února uplynulo 85 let ode dne, kdy 11. února 1929 byl naměřen do dnešní doby nepřekonaný český teplotní rekord minus 42,2 stupně Celsia - bylo to někde na Českobudějovicku.

 

V některém z mých předcházejících článků jsem se zmiňovala o tom, proč je to nejkratší měsíc v roce, historii toho, jak k tomu vůbec došlo. Chcete-li, nahlédněte, článek má název "Dokřesal? Snad...".

 

Mohlo by se říci - nejkratší měsíc, kolik by se toho mohlo v jeho průběhu přihodit. Jenže vůbec tomu tak není. Ani se mi vše do dnešního článku nevejde - to vím již teď. Zkusila jsem tedy vytipovat podle mě pár zajímavostí a doufám, že i všichni, kdo budete článek číst, si rádi některé připomenete, protože předpokládám, že o většině z nich víte.

 

Zajímavý měsíc ten únor, mimo jiné také proto, že mě jednou v nějakém televizním zábavném monologu na téma měsíce máje co by měsíce lásky zaujal závěr monologu, kde bylo konstatováno, že jedním z důsledků toho, co probíhá v máji, je skutečnost, že se nejvíce dětí rodí v únoru. To jsem ale také již v některém z článků uvedla. Možná si někdo vzpomene... No, záleží na úhlu pohledu každého z nás... Je ale pravda, že dost významných a známých osobností má v rodném listu nějaké únorové datum zapsáno, a několik dokonce tentýž den - vezměme si namátkou 15. únor. V tento den se narodila řada světových i našich osobností, mimo jiné Galileo Galilei - o něm jsem zde také napsala článek s názvem "A přece se točí", dále Ludvík XV., Jiří Šlitr, Jaromír Jágr, Kateřina Neumannová... a hodně dalších. Příjemná společnost...

 

Záměrně jsem vybrala ono datum 15. února, protože chci připomenout právě jednoho z nich, Jiřího Šlitra, od jehož narození uplynulo v tento den 90 let. Bohužel, před 45 lety odešel, ale vzpomínky na něj asi nezmizí nikdy. Nebudu zacházet do podrobností, jen připomenu, že spolu s Jiřím Suchým založil divadlo Semafor, jehož název je vlastně zkratka vytvořená ze slov SEdm MAlých FORem, což představovalo zaměření divadla na různé formy umění napříč uměleckým spektrem. Jiří Šlitr je autorem stovek písniček, z nichž mnohé patří do zlatého fondu české pop music a jsou natolik známé, že stačí prvních pár tónů a je hned velké většině jasné, co za píseň to je. Namátkou uvedu v první řadě píseň Včera neděle byla - jako mladé holky jsme si ji často s kamarádkami zpívávaly, ale i ty další - Krajina posedlá tmou, Tulipán, samozřejmě nezapomenutelná a věčně živá Purpura.

 

Kromě toho, že skládal, uměl také hrát na hodně hudebních nástrojů a dokázal také různě improvizovat, většinou tak, že to působilo, jako kdyby byl nesmělý nebo nešika. Připomenu, možná si někdo také vzpomene, na jeho prosebný výraz, když v nějaké hře se obracel na jednu z vystupujících dívek s prosbou "Slečno, udělejte nám štriptejz". Nebo další vystoupení s klavírem, když zpíval o takt později oproti hudebnímu doprovodu. Dokázat něco takového, udržet se v této poloze po celou píseň, a vůbec ten nápad připravit a předvést takové vystoupení, také to svědčí o jeho uměleckém nadání. Dokázali si spolu s Jiřím Suchým dělat i legraci sami ze sebe. Například při závěru nějakého pořadu oznamovali posluchačům, že "pořadem, který jste právě sledovali, Vás provázeli Jiří Slitr a Jiří Šuchý". Takový byl tedy Jiří Šlitr...

 

V souvislosti s jeho osobností připomenu další osobnost - Miloslava Šimka - 16. února uplynulo 10 let ode dne jeho odchodu z pozemského života. Do širšího povědomí se dostal, když spolu s Jiřím Grossmannem založili humoristickou dvojici, která vystupovala také v divadle Semafor a jejich Besídku zvláštní školy a Návštěvní dny vysílala také Československá televize. Předčasný skon Jiřího Grossmanna a postupné střídání hereckých kolegů vedlo nakonec ke sporům s uměleckým šéfem Semaforu Jiřím Suchým, které ukončila až výpověď z divadla Semafor. Poté založil Šimek Divadýlko Jiřího Grossmanna, které bylo jeho posledním působištěm.

 

Když už jsem zabrousila do lehčího hudebního i divadelního žánru, tak ještě připomenu jednu světovou událost. To bylo 7. února 1964, tedy před padesáti lety, když členové legendární britské hudební skupiny Beatles přiletěli do Spojených států amerických na své první americké turné. Na letišti JFK v New Yorku je přivítalo okolo tří tisíc jejich fanoušků, kteří je doprovázeli a potom i obklopili hotel, ve kterém byli slavní brouci ubytováni. Jejich první vystoupení na americké půdě v televizní show tehdy sledovala téměř polovina amerického obyvatelstva. A když vystoupili ve Washingtonu na svém prvním americkém koncertu, nadšení posluchačů a zejména posluchaček neznalo mezí. Vše, co se tehdy okolo Beatles dělo, nelze nazvat jinak, než šílenstvím. Fanoušci je bouřlivě vítali, křičeli a snažili se dostat k nim co nejblíže.

 

Beatles dodnes patří mezi komerčně nejúspěšnější a kritiky nejuznávanější kapely v historii populární hudby a jejich skladby se stále hrají a jsou oblíbené po celém světě.

 

Přiznám se, že já jsem tehdy ty informace o jejich úspěších vnímala spíš jen okrajově a zamýšlela jsem se, proč vůbec takové úspěchy mají. Nějak více jsem je začala vnímat až v době, kdy můj syn postupně, kde se dalo, zkompletoval celou jejich produkci na gramofonových deskách - to bylo někdy v osmdesátých letech, a když jsem je pak doma slýchávala poměrně často, tak jsem jejich muzice přišla postupně na chuť a líbí se mi dodnes - např. Let it be, Žlutá ponorka, Perný den, ale k mým favoritům patří Lennonovy sólové písně - Imagine, Strawberry Fields Forever a Happy Christmas (War Is Over) - moje úplně nejoblíbenější.

 

A ještě jednou připomenu něco z oblasti hudby, i když ze zcela jiného soudku. Věčně zelené a nejčešštější snad dílo, Smetanova Prodaná nevěsta, slavila úspěchy nejen u nás, ale také ve světě. V zámoří byla poprvé uvedena před 105 lety 19. února 1909 v newyorské Metropolitní opeře. V roli Mařenky tehdy zazářila Ema Destinnová.

 

Za připomenutí stojí také událost, ke které došlo 12. února 1784. Před 230 lety, které od té doby uplynuly, se za vlády císaře Josefa II. podařilo sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku a vzniklo tak Královské hlavní město Praha, které sestávalo z Nového a Starého Města pražského, Malé strany a Hradčan. Město Praha mělo společný orgán - magistrát, jehož sídlem se stala Staroměstská radnice. Praha se tak stala po Vídni druhým největším městem Habsburské monarchie.

 

Z hluboké historie se rychle vracím zpět do žhavé současnosti. Málokdo jej nemá, hodně z nás je na něm závislý a nedokáže si snad představit, že by se bez něj obešel. Mám na mysli Facebook, největší světovou sociální síť, který v tomto měsíci slaví deset let od svého založení. Každý den jej navštíví, jak jsem zjistila, zhruba 700 milionů uživatelů. V naší zemi se jejich počet pohybuje okolo 4,5 milionů.

 

A ještě připomínám výročí dalšího fenoménu, který se tal také nepostradatelným pro velkou většinu nás všech. Je to televize - a to jak veřejnoprávní tehdy Československá televize, která zahájila 25. února 1954 - před šedesáti lety - pravidelné vysílání, tak i soukromá televize NOVA, která dne 4. února oslavila již dvacet let svého trvání - ani se to nezdá, jak ten čas letí...

 

Milé čtenářky, případní čtenáři, více se mi již do dnešního článku nevejde, takže v příštím článku se ještě k únorovým výročím vrátím, protože jsem se vůbec nedostala k literatuře. Těch osobností, jejichž výročí narození či úmrtí si v únoru připomínáme, je tolik, že budu mít problém vybrat ty nejzajímavější, které nelze opominout. I několik událostí připomenu.

 

Budu pak ráda, když si mé povídání také přečtete.