joudaweb - časopis Čekanka

Žena mého přítele bledá

30. září 2014 09:30:00

povídka

 

Na scéně zpívala Veneta Iveljičová lady Macbeth a plné hlediště nadšených diváků zbožně sledovalo její pohybující se ústa.

Paní Veneta představovala tu skotskou dámu hodně přesvědčivě a mnoho diváků jistě chtělo vykřiknout – bravo, bravo no to je prostě úžasné, ale jelikož konvence v naší kotlině osmdesátých let něco podobného nedovoluje, zůstalo jen u němého obdivu a u občasného potlesku po skončené árii. I já usazen v plyšovém sedadle jsem očima i ušima hltal tu divu z Jugoslávie, ale zároveň jsem musel myslit na Hanu.

Ano na Hanu, ženu mého přítele Vladimíra. Vůbec se nepodobala té na jevišti. Byla útlá se skořicovými vlasy spuštěnými do dvou copů a taky bledá, jako by od svého narození pobývala v říši Ledové královny. Byla, vlastně taková je, i když teď leží někde v nemocnici a je asi strašně smutná. Možná se jí už vůbec nechce žít.

Vedle mě sedí Vladimír, oba máme tmavá saka a fialové kravaty, já se zlatými hvězdičkami, on zase se stříbrnými deštníčky.

Dnes cestou do divadla se mi Vladimír svěřil se svým trápením a byl přitom jakoby někde jinde a taky nemluvil tak jako o překot, jak to dělává. Vždyť on dokázal mluvit třeba o hvězdách klidně celou hodinu a pořád, jak hovořil, to bylo zajímavé, že se mu nedalo říct, tak už toho Vláďo nech, ať dáme ještě ty karty.

Ve vlaku si pověsil sako na háček, prohrábl řídké světlé vlasy a začal ze sebe soukat ta slova:

,, Filipe, já jsem to dneska málem nestihl. Však mě znáš, i když to nemám na zastávku daleko, chodím vždycky včas. Operu mám už od základky moc rád a Verdi je pro mě absolutní král. Jindy bych na Tebe nervozně čekal, broukal bych si ten známej sbor z Nabucca a pak bych tě ve vlaku peskoval za tvoji nedochvilnost, ale teď je to všechno jiný."

"Před pátou mi volala z brněnský nemocnice Hanka a v hlase měla takovej smutek, jako by mluvila od dvou čerstvě zhotovených rakví nachystaných pro její rodiče. Řekla mi, že ji to ráno tak bolelo a že doktor rozhodl, že musí okamžitě na sál. Ještě doufala, že to malé v ní není mrtvé, ale ono už mrtvé bylo." Vladimír potlačí vzlyk a na chvíli ztichne. Dokáži se jen koukat na naleštěné špičky jeho bot. Podvečerní vlak je poloprázdný a tak nás nikdo neruší. Po chvíli cizím nezvyklým hlasem pokračuje. ,,Když mi to říkala, nebrečela; jen se jí trochu třásl hlas. Chtěl jsem ji nějak povzbudit, ale nezmohl jsem se na nic. Pořád opakovala, že jí to moc bolelo, ale stejně nechtěla, aby do ní doktoři lezli. Věřila do posledka, že to maličké bude žít......"

Při těch slovech jsem si představil Hanu, jak leží bezmocná v kovové nemocniční posteli, útlými prsty svírá studenou tyč nad svoji hlavou a chce se jí moc a moc plakat, ale nemá už slzy a tak jen křečovitě pohybuje bradou a její oči jsou pokryty mázdrou prázdnoty.

,,A ona mi říkala: ´Milej Vláďo já se cítím tak prázdná. Já se skoro až nenávidím. Jako by to moje tělo nebylo ani z masa a kostí, jako by bylo jen studenou schránou na mrtvá tělíčka dětí. Bože můj, jak jsem si přála, abych to všechno vydržela a aby to vydrželo i to maličký ve mně.´

A pak mi ještě řekla: ´Budeš mě mít ještě rád?´

A co já mohl do telefonu. Jakým andělským hlasem jsem jí mohl vykládat, jak strašně ji miluju a teď snad ještě víc, víc..."

Hlas se mu zlomil a já už neslyšel nic. Vagonem prošel zrzavý průvodčí a upozornil nás, že za chvíli budeme na hlavním nádraží v Brně.

K divadlu jsme šli pěšky. Vladimír šel krok přede mnou. Anonymní lidé nás míjeli, obeplouvali nás tu zprava, tu zleva a vůbec nic nevěděli o ženě mého přítele bledé, která si tak moc přála přivést na slunce denní malého človíčka - plod lásky žhavé jak desítky ohnivých pecí krále Nabuchodnesara.

Posléze se sužována přízraky nevinných mrtvých lady Makbeth zbláznila a hlava jejího muže spočinula rozšklebena na kopí Makduffově.

Páni v tmavých oblecích a bílých košilích i dámy v šatech a kostýmech roztodivných střihů a barev roztleskaly svoje dlaně do břeskného marše. Největší ovace sklidila paní Veneta Iveljič, která až z Jugoslávie přijela do Brna, aby si zahrála a zazpívala ve Verdiho Makbethovi. Když se při děkování publiku předkláněla, dlouhé žlutohnědé šaty sepnuté kovovou sponou se jí na boku rozevřely a v utvořeném průduchu bylo vidět pod černou punčochou pevné lýtko a část oválného stehna. Tmavé těžké vlasy se jí pohupovaly po červeném krku a širokých zádech a dozajista se přitom jejich smolná čerň mísila se slaným potem.

Hanka asi zatím nemohla usnout uprostřed bleděmodrých peřin, doktorských pachů a dusivého ticha. Ona, která od maturity pracovala na pohotovostním oddělení vyškovské nemocnice.

Cestou na nádraží jsem si vzpomněl, jak jsem ji viděl naposledy a jak vykládala o tragedii v rodině houbaře. Ten houbař našel mochomůrky zelené a spletl si je s holubinkami, no a pak jeho žena z těch hub připravila parádní smaženici a celá rodina jedla a pila. Dědeček, který měl houby moc rád, si dal dvakrát. Když je přivezli do nemocnice, byli na tom dost zle. Děda, táta, máma i syn. Starý pán odešel rychle, ale o ty tři se lékaři bili tři dny. Hanka chodívala za Honzou, tak se jmenoval ten syn a do poslední chvíle mu říkala: ,, Neboj Honzíku, my tě z toho dostanem, zase se budeš honit za míčem a s kamarádama si vyrazíš na zábavu." Ale Honzík už si nikdy nevyrazil, protože čtvrtého dne ráno se mu zastavilo srdce.

Druhý den navečer jsem potkal Vladimíra před prodejnou Jednoty. Řekl mi, že se Hanka v sobotu vrátí. A já, jak moc jsem se těšil, že se vrátí, že alespoň ona se zdravá vrátí, jsem jen něco zamumlal a hned jsem i s nákupem rychle odběhl domů. Před nedělí jsem se pak cítil celý nesvůj; přišlo mi nepatřičné uvidět a oslovit Hanu, jen malou chvíli po jejím neštěstí, a vůbec mi bylo tak nějak divně.

Viděl jsem je oba na půl jedenácté. Hanka měla přísně sevřené rty potřené jemnou růží, tmavomodrou skládanou sukni a bílou halenku. Držela se křečovitě levé ruky svého Vladimíra. Po mši jsem zůstal ještě chvíli v lavici a snažil se modlit. Moc mi to nešlo. Před kostelem už nebyli. Dohnal jsem je až pod vysokým smrkem, strážícím hlavní vchod do základní školy.

Řekl jsem jen: ,, Ahoj, Hanko, ahoj, Vladimíre....."

Vladimír mi pomohl: ,,Nazdar, Filipe, se máš?"

,,Ale jde to."

Hanka se pomaloučku obrátila, zvedla svoje malinko nazelenalé oči, podívala se mi do tváře a tichým, jen na malý krok slyšitelným hlasem řekla: ,, Ahoj, Filipe", a pak se rychle otočila a já přesto stačil spatřit slzu, která ji sklouzla po bradě na bílý krk.

Odcházeli k svému domu. Vladimír se ještě otočil a vyhrkl: ,, Přijď někdy, Filipe, na Dalibora, mám novou desku s Přibylem!"

,,Přijdu, to víte, že přijdu."

Naproti školy sklízel starý muž uhlí, kolem mě přešli dvě chichotající se dívky v žlutých šatech.

 

 

 

Já se ještě dlouho díval za svým přítelem a za jeho ženou, smutnou a bledou.

Autor: František Čáp


přečteno: 3904x   komentářů: 3

Nejnověji komentované

přečteno: 55x   komentářů: 2, nejnovější: 15. 05. 2019, 22:31:36
přečteno: 171x   komentářů: 2, nejnovější: 25. 04. 2019, 15:02:10
přečteno: 733x   komentářů: 1, nejnovější: 22. 02. 2019, 10:27:00
přečteno: 748x   komentářů: 2, nejnovější: 10. 01. 2019, 20:15:39
přečteno: 1544x   komentářů: 9, nejnovější: 08. 01. 2019, 10:13:50
přečteno: 723x   komentářů: 2, nejnovější: 05. 01. 2019, 12:42:39
přečteno: 941x   komentářů: 5, nejnovější: 25. 12. 2018, 13:05:38
přečteno: 831x   komentářů: 2, nejnovější: 25. 12. 2018, 08:56:56

Nejčtenější

přečteno: 10548x   
přečteno: 8916x   
přečteno: 8140x   
přečteno: 8015x   
přečteno: 6703x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
sedmset třicet čtyři:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 18. 5. 2019