joudaweb - časopis Čekanka

Chvíli bylo ticho, pak kdesi uvnitř zamňoukal kocour a po několika dlouhých vteřinách vyzval dutý hlas muže ke vstupu. Dveře se pod tlakem ruky se skřípěním otevřely a na příchozího dýchl čas. Cítil staré přípravky proti molům, pachy dávno připravených jídel i těžkou vůni zaprášených knih a kalendářů. Prošel uzoučkou chodbičkou do tmavé kuchyně. Napravo ode dveří byla velká kamna z modrých kachlů, u zdi úzká skříň a sekretář. Na protější straně vysoká postel s pruhovanou peřinou, uprostřed kuchyně zelený stůl s igelitovým ubrusem. Na židli blízko okna do zahrady seděla ona. I když bylo v kuchyni teplo, byla zavrtána do vlněné šedivé sukně, huňatého tmavě zeleného svetru a černého zlatě květovaného šátku. Žena, která viděla Boha i Ďábla.

Vrásčitou rukou sebrala ze stolu plechový hrnek a druhou z něho vytáhla v mléce rozmočený kousek housky. Ten hodila po velkém černém kocourovi, který po rohlíku hbitě chňapl a pak se spokojeně stočil na rohož pod kamna. Žena s úsilím rozevřela oči a podívala se na příchozího.

"Vás neznám, pane. Přišel jste si snad vyslechnout můj příběh?"

"Ano, vážená paní Kalendová, totiž ano."

Pan D. usedl ke stolu, sundal si klobouk a rukou prohrábl řídké šedivějící vlasy.

"Víte, paní Kalendová, abych se představil, jsem doktor přírodních věd Denis, Václav Denis. Zabývám se zkoumáním zvláštních neobvyklých jevů. Jevů takříkajíc parapsychologických. Vidiny, sny, zjevení - to je moje parketa."

Žena měla skoro úplně zavřené oči a na širokém nose jí seděla velká moucha. D. si začal hrát s kloboukem a přitom pokračoval.

"Víte, vážená paní, mám takovou teorii. Je to teorie odvážná, ba skoro bych se nebál použít slova revoluční, ale zatím vám o ni nemohu říct nic bližšího. Přes všechno mé úsilí je ještě dost tmavých míst v této teorii."

Chvíli bylo ticho. Bylo slyšet jen tikání hodin na stěně za stolem a bzučení mouchy, která se tentokrát uvelebila na černém dřevěném kříži, visícím nad čelem postele.

"O vás jsem se dozvěděl od jihlavského doktora Slavíka. Pan doktor Slavík je známým mého známého a ten prosím žije jako já v Praze."

Žena pomalu pohnula rty.

"Bylo tady už hodně učenejch lidí - farářů, doktorů i jeden pan profesor tu byl.

Jsem stará žena. Můj muž zemřel už dávno před mnoha lety, byl slabej na plíce. Moje děti mají svoje rodiny a svoje životy. Mám jen kocoura Černouška. Řeknu vám, co jsem viděla. Možná, že už brzo umřu a o tom mém vidění už nikdo neuslyší."

Zavřela svoje oči ůplně a žilnaté ruce sepjala v klíně.

Kocour se zvedl, líně se protáhl, popošel k paniččině židli a stočil se jí u nohou. Žena ho pohladila po uhlově lesklé hlavě a pomalu začala:

"Bylo to brzy po první válce. Bydlela jsem s moji maminkou, tatínkem a bratrem Oldřichem v Myslibořicích. Byli jsme chudí. Maminka chodila k sedlákovi pomáhat na pole a tatínek robotil v lese u jiného sedláka. Taky vyráběl různý věci ze dřeva a z proutí. Žebříky, násady na lopaty a na sekyrky, opálky, košíky a košťata. Bylo mi tenkrát asi čtrnáct let.

No, s tím ďáblem se to mělo tak -

Bratr už byl oženěný a se svojí ženou spával ve světnici, já měla moji malou komůrku vedle kuchyně, kde lehávali rodiče. Večer jsem byla s kamarádkami na májové pobožnosti. Když jsem se vrátila, byla jsem nějaká neklidná. Před spaním jsem říkala mamince - maminko moje drahá, pojďte prosím Vás se mnou spát do komůrky, já se nějak bojím, že se snad něco zlýho přihodí. Ona se mi smála a povídala, že se nemám bát a že ona bude spát vedle s tatínkem a kdyby něco mám je zavolat. Tak jsem si svlíkla šaty, oblíkla bílou dlouhou noční košilku, sedla si na sesli a modlila se k Panence Marii. Při tom modlení jsem měla zavřené oči a když jsem skončila, vlezla jsem do postele. Tam jsem ale nemohla usnout, i hleděla jsem na obrázek svatý Kláry, co sem ho měla pověšenej u okna. V tom, jako by mi nějaká síla otočila proti mé vůli hlavu a já pohlédla ke dveřím a ty dveře byly otevřené. Slyšela jsem, jak tatínek s maminkou tvrdě spějí a v tom spánku oddychují. Naráz se v tej tmě udělalo světlejc, jako by od nějakých plamenů a já uviděla příšernýho červenýho chlapa - toho ďábla.

Chtěla jsem samosebou křičet, ale měla jsem pusu jako zamčenou. Jen sem vyboulenýma očima hleděla na něho. Měl dva takový jako kravský rohy, černý hustý vlasiska a jinak byl strašně rudej po celým těle. Nic na sobě neměl, jen cár špínou páchnoucího pytle a jinak samé masisko, nejvíc na širokých stehnech. Bylo to podobný jako kravský maso. Potom i promluvil, říkal:

,Pojď sem za mnou, Marie, neboj se mě, nic ti neudělám, udělám ti jen dobře.´

A šel pak až do mojí komůrky a já s hrůzou stála na posteli, ale nemohla jsem ani utéct, ani řvát, ani nic jinýho. On pak svejma silnejma rukama hmatal po mý košilce a šíleně hovadsky se smál. Myslela jsem, že zemdlím.

Však v jedné chvíli sem pohlédla na ten obrázek se svatou Klárou i dostala jsem velkou sílu, odstrčila jsem tu jednu ďábelskou paži, skočila k oknu, to rychle otevřela a vyskočila na dvorek. Tam jsem za králikárnou sebou praskla na zem a vopravdu jsem zemdlela. Probudila jsem se zimou. Okýnkem jsem zase vlezla do komůrky a tam do postele a v ní jsem ještě dlouho ležela a třásla se, i když jsem byla přikrytá duchnou, chlupatou dekou i bílým prostěradlem.

Naši spali až do sedmi a nevěděli vůbec nic. Tož i hlavní dveře od chalupy byly zamknuty, ale já věděla, že ďábel byl tu."

Žena hmátla po hrnku, pravicí z něho vylovila několik kousků housky a ty si vpravila mezi bezzubé dásně. Pan D. odložil kuličkové pero i notýsek na stůl, protáhl si ruce a trpělivě čekal, než se nasytí. Nakonec překlopila zbytek potravy do kocourova talířku pod židlí. Prázdný plecháček pak postavila zase na stůl.

"Ďábel už nikdy nepřišel, asi zjistil, že se mnou nic nepořídí. Já však potom ještě viděla i Boha, Božího syna Ježíše Krista.

To bylo asi čtyři roky po tom ďáblovi. Spala jsem tvrdě ve své posteli a v kuchyni spali moji rodiče. Tu jsem se zčista jasna probudila a koukám, i když za oknem byla ještě černá tma, že v mej komůrce svítí stříbrný světýlko, takový jako bílý obláčkový. Ohlédnu se doprava a tam stojí krásný, vysoký, dlouhovlasý muž, v rouchu bílým dlouhým až skoro na zem. Hned sem poznala, že je to Kristus Pán. Měl nazrzlý vlasy, bradku pěkně zastřiženou do špičky a na světlým plášti mu byla vidět kousek pod srdcem krvavá rána. Řekla jsem:

"Jsi Ježíš, nebo ďábel, či jiné zjevení?

"Jsem který jsem. Otec můj má svůj trůn na nebi."

Políbila jsem mu ruku a on na ni měl krvavý šrám po golgotském hřebu. Potom ke mně hovořil.

"Dcero, dcero, přišel jsem, abych tě varoval před ďáblem. Ten starý had svádí dcery lidské k hříchu. Však když budeš vyznávat mě, mého Otce i Ducha svatého, nemusíš se jeho úkladů bát."

Já hned klekla na posteli i modlila se Otčenáš a potom jsem mu znovu políbila pravou ruku. V té levé držel takovou jako březovou metličku.

I řekl mi ještě, že za několik roků bude veliká válka, neboť lidé mnozí jsou a budou velmi špatní a zlí, a že v té válce bude prolito ještě mnohem víc krve, než v té předchozí. Pak mi ještě řekl, že však konec světa to ještě nebude, neboť poslední den lidstva není tak blízko. A já jsem se odvážila zeptat, i když v těch chvílích byl velmi smutný, kdy tedy nastane doopravdy konec světa.

On mi pak odpověděl:

"Zde pohlédni na moji pravou ruku."

I měl na dlani nějaké číslice, a i když na ně bylo špatně vidět, rozeznala jsem dvojku a taky nulu. Bylo tedy na jeho dlani napsáno, že konec světa bude po roce 2000. Metličkou v levé ruce pak čísla hned zase smazal.

Potom jsem ještě plakala a přitom jsem vzývala jeho svaté jméno a jas v komůrce byl stále větší a větší a v tom světle se Kristus zcela rozplynul. Já jsem pak hmatala do míst, kde stál a nic tam nebylo - jen vzduch.

Už nikdy pak, ani v těch Myslibořicích, ani tady v tomhle našem kamenným domečku jsem neviděla Ježíše Krista. Dávno zemřel můj muž František, dávno už co se mi zakalily oči a já nemohla číst. Čítala jsem moc ráda ve starých kalendářích, třeba o pohnutým osudu svatý Barbory, co jí nakonec setnul hlavu její nehodný tatík - pohan. Všechno už bylo......"

Stará žena ustala ve vyprávění. Černoušek mlsně dovylizoval zbytky z talířku. Pan D. zastrčil pero do notýsku a ten si vložil do náprsní kapsy. Ze stolu si sebral klobouk a váhavě přistoupil až k té ženě. Měl nedobrý pocit nepříjemného pachu a tak otevřel okno. Bylo slyšet štěbetání kosa, ale jen chvíli, ptáka přehlušil řezavý zvuk cirkulárky.

"Vřelé díky, paní Kalendová, moc jste mi pomohla."

Bleskově se dotknul ženiných sepnutých rukou a hned zase hbitě odskočil. V pravé ruce držel pořád klobouk, levou si utřel do kapesníku a pak si jí prohrábl vlasy.

"Bylo vás tady už moc a všichni říkali, že mi děkují."

Ženina hlava v parádním šátku pomalu klesla na prsa. Pan D. se rychle otočil, přede dveřmi ještě nešetrně nakopnul kocoura, který vztekle zavřeštěl a pak už byl pryč. Kocour chvíli zlostně pomňoukával, pak si vlezl na své místo ke kamnům. Jarní větřík si pohrával s volným křídlem okna. Ve staré židli seděla žena, která před mnoha lety viděla Boha i Ďábla. Hlavu měla opřenou o povislá prsa, sípavě oddychovala a mezi prsty jí pomalu na dřevěnou podlahu protékala šňůrka růžence.