joudaweb - časopis Čekanka

Co v Malomocné také nebylo...

8. prosince 2014 10:59:00

Už jste přečetli Malomocnou?

 

Pokud ano, tak snad vás můj dnešní článek zaujme, kdo jste ji nečetli, tak doufám, že zaujme také, a možná až do té míry, že dostanete chuť a náladu zjistit, o čem kniha pojednává.

 

Proč? Pojďte můj článek přečíst. Zvu vás.

Možná je někdo na tom také stejně, jako já, že než začnu knihu číst, tak si prohlédnu její obálku, všechny stránky v úvodu i tiráž na konci, u zahraničních autorů údaj o překladateli, kolikáté vydání, kdo knihu vydal, atd.

 

A když pak knihu čtu, a případně je v textu popis hlavní osoby, jejíž obrázek je na titulní straně obálky, tak porovnávám text s obrázkem, jestli se jí podobá, a také se zamýšlím a mé myšlenky se rozbíhají různými směry, třeba také, jak se vyvíjel její další osud, když kniha skončila.

 

Samozřejmě, to se může přihodit snad pouze při četbě knihy s ženskou tématikou, možná se někdo tomu zasměje, ale proč ne, hodně žen si tyto knihy přece rádo přečte. Však jsem se nad fenoménem ženské literatury zamýšlela před třemi lety v jednom z mých prvních článků na Čekance nazvaném O knihách s ženskou tematikou.

 

Tolik tedy na úvod a konečně se dostávám k meritu věci, resp. dnešního mého článku. Na obálce zmiňované knihy Malomocná je fotografie mladé ženy, jak možná mohla vypadat její hlavní hrdinka Štěpánka, Štěpa nebo také nazývaná jako Steňa. Možná se někdo nad ní také zamyslil způsobem, o němž jsem se zmiňovala. Štěpánka měla smutný osud. Když se zdálo, že se všechno v dobré obrací, tak její život předčasně v mladém věku ukončila nemoc.

 

V úvodu mého dnešního článku je fotografie oné ženy z obálky Malomocné již ve věku, o němž se říká pozdní střední, a dále v článku jsou ještě další fotografie, podle nichž je možné si představit, jak by mohla Štěpa eventuálně vypadat ještě v dalších letech, blížících se stáří, pokud by její život tak předčasně neskončil.

 

Možná si teď říkáte, co to tady píši. Hned to vysvětlím. Při prohlížení webových stránek naší paní šéfredaktorky a jejího edičního plánu vydávání nových knih jsem si prohlížela i návrhy obálek připravovaných knih, a když jsem uviděla obálku pro Malomocnou, dostala jsem nápad. Prohledala jsem krabice mých i maminčiných pokladů a vybrala jsem několik fotografií různých žen z našeho příbuzenstva, které odpovídaly mým představám, jak by také mohla Štěpa, hlavní hrdinka knihy, vypadat. Troufla jsem si a poslala jsem je paní Táni k nahlédnutí a výsledkem bylo, že v pomyslném konkurzu zvítězila fotografie sestry mého dědečka z matčiny strany, naší tety Fany.

 

Potěšilo mě to, ale ještě více moji maminku, protože to byla právě ona, k níž měla Fany z celého příbuzenstva nejblíže. Ale abych nepředbíhala.

 

Teta Fany se narodila v roce 1887 jako osmé z deseti dětí do hornické rodiny v Ostravě, pojmenovali ji Františka, za dva roky po ní se narodil můj dědeček, ten dostal jméno František a ještě po něm byla poslední dcera, jejíž fotografii jsem také nabídla do toho pomyslného konkurzu.

 

Františka by mohla být klidně prototypem pro romány typu "kterak chudá holka ke štěstí přišla", i když s tou její chudobou to zase nebylo až tak zlé. Jako mladé děvče dostala zaměstnání v rodině zámožného ostravského živnostníka, kde vykonávala práci pomocnice v domácnosti a pečovatelky jejich dítěte. Onen živnostník měl bratra významného ostravského lékaře, a ten ji po několika letech, ale ještě to bylo před první světovou válkou, doporučil jako pečovatelku a společnici pro hodně nemocnou manželku generálního ředitele ocelárny Vítkovických železáren, a také jako pomocnici při výchově jejich dvou dětí. Po jeho odchodu do důchodu se v roce 1919 rodina přestěhovala do Vídně a naši Františku vzali s sebou, aby i nadále pečovala a pomáhala tehdy již hodně nemocné paní.

Když o deset let později paní zemřela, zůstala Fany - jak jí již tehdy říkali - dále jako domácí paní - die Hausfrau - v domě. V domě jí pomáhala ještě kuchařka a služebná - die Hausgehilfin. Na fotografii je Fany zachycena právě spolu s ní před vídeňským zámkem Schönbrunn, bývalou letní rezidencí rakouských císařů.

 

Vztah pána domu k Fany, která v podstatě po celý aktivní život pracovala v této rodině, aniž by založila svoji vlastní, se po smrti manželky změnil natolik, že dalších dvanáct let spolu spokojeně žili, přestože svůj vztah nijak nezpečetili.

On byl od ní o hodně starší, žili klidným životem, byli dobře situovaní, zajištěni, vlastnili dům poblíž Schönbrunnu, do lázní jezdívali, co více si mohli přát. Tato fotografie je někdy ze třicátých let z pobytu v rakouských lázních Bad Glaichenberg.

 

Při pohledu na následující fotografii se mi vždy vybaví název povídky Antona Pavloviče Čechova Dáma s psíčkem, ale pouze název, děj povídky je zcela odlišný. Mimochodem - pejsek měl jméno Bobi.

 

V roce 1942, vědom si velkého věkového rozdílu, aby ji zabezpečil pro případ, kdyby odešel navždy, učinil pán z Fany svoji manželku. Zdálo by se, že nic jejich krásný a klidný společný život nemůže ohrozit a mohou žít tak, jak se to říká v pohádkách, že "žili šťastně, dokud neumřeli", jenže...

 

...žili reálný život, ne příběh z nějaké červené či modré knihovny a osud někdy dokáže být velice krutý. Byla druhá světová válka, před níž nebyla ani Vídeň ušetřena. Na rozhraní let 1944 a 1945 bylo město několikrát bombardováno, a při jednom náletu v únoru 1945 bomba zcela zdemolovala jejich dům, jejich pejska Bobiho zabilo, všude okolo samé ruiny a rázem bylo všechno jinak. Přístřeší našli u přátel, ale aby nezůstalo jen při tom, pán jednou nešťastně upadl a poranil se tak, že následky úrazu v květnu 1945 nepřežil, sice v požehnaném věku 85 let, ale nemuselo to tak ještě být.

 

Já teď trochu odbočím a připomenu, jak jsem se v článku O jednom jubileu zmínila o totálním nasazení mé maminky v Mnichově. Bylo to někdy v roce 1944, když dostala v tamním zaměstnání povolení k cestě do Vídně a tetu i jejího muže navštívila. Při tom pobytu si spolu "ujednaly", není to správný výraz, ten jsem použila jen tak, ale teta ji požádala, aby ji v případě potřeby doopatrovala, což jí moje maminka "odpřisáhla".

 

Život šel dál, život v míru, na místě jejich původního domu byl postaven nový, ve kterém si teta pořídila menší byt, a přestože jsme žili za železnou oponou, Fany dvakrát přijela na návštěvu celého příbuzenstva na Ostravsko a dvakrát dostala také moje maminka povolení k výjezdu do Vídně a její návštěvě. A najednou v roce 1972 přišel dopis od její sousedky, že je teta v nemocnici, hodně zesláblá, nemůže vůbec chodit a vzkazuje mojí mamince, aby za ní přijela.

 

Byla to tenkrát velice rychlá akce, doslova "fofr" - vyřízení povolení k výjezdu, odjezd do Vídně, potom telefonát maminky odtamtud, že tetu Fany přiveze a termín příjezdu. Náš otec zatím spolu se mnou a mým bratrem zařídil vše potřebné pro její pobyt - uvolnění a přestěhování jedné místnosti z přízemí domu do poschodí, vymalování, rozmístění nábytku, atd. Všechno klaplo a v srpnu 1972, v den jejích osmdesátých pátých narozenin, mimochodem - bylo to v den zahájení letní olympiády v Mnichově, přijely obě dvě vídeňským dodávkovým taxi k nám do domu mých rodičů.

 

Jak si to tenkrát v roce 1944 spolu "ujednaly", tak to nakonec také dopadlo. Teta Fany prožila v naší rodině poslední tři roky svého života, byla jako "věchýtek", tělesně velice slabá, ale při dobrém vědomí, a protože v domě žila ještě také moje babička, její švagrová - žena jejího bratra Františka, tak většinu času prožily spolu, vyprávěly si, vzpomínaly, byla to pro ně obě taková rodinná idylka i spolu s mojí maminkou, která o ně obě pečovala. Často s nimi - o víkendech - trávíval čas i můj syn, kterému bylo v době jejího příjezdu k nám dva měsíce, a postupně jak nabíral rozum, rád jejich vyprávění poslouchal, a když mu bylo okolo tří let, tak si s nimi i popovídal. A aby to měl jednoduché s jejich oslovováním, a také aby to bylo stylové, tak jsme babičce, která se jmenovala Alžběta, začali říkat Bety. Takže jsme měli babičku Bety a tetu Fany. Byla to tenkrát opravdická "pohodka", i já jsem si s nimi ráda popovídala a naslouchala jim.

 

Čas plynul a plynul, až v květnu 1975 ve věku nedožitých osmdesáti osmi let se její život naplnil. Škoda, že se tenkrát doby jejího pobytu u nás nedožil můj dědeček, protože měli k sobě hodně blízko, a to nejen věkově, a přestože je dělila veliká vzdálenost, byli trvale v písemném styku a stále o sobě navzájem věděli, stejně jako s bratrem Janem, který odcestoval i s rodinou v roce 1912 do Spojených států, jak jsem se zmiňovala v seriálu článků Vzpomínky na Ameriku. Babička Bety ještě tetu Fany přežila o tři roky a dožila se osmdesáti šesti let - to pro úplnost mého vyprávění.

 

Tak to byla naše teta Fany. Bylo zajímavé, že ze všech neteří a synovců, které měla, si od mládí nejvíce oblíbila právě moji maminku. Ale nejen oblíbila, také jistým dosti zásadním způsobem ovlivnila tenkrát v tom roce 1944 její život, a tím v podstatě i život můj. To by ale již byl další příběh podobný těm z ženské literatury. Snad někdy...

 

Ještě jednou se vracím k úvodu mého článku a ke knize Malomocná. Knihu jsem četla již dříve, ale nové vydání se Štěpou-Fany na obálce jsem si znovu přečetla a říkala jsem si přitom, co by tomu asi naše Fany řekla, kdyby věděla, že se dostala na obálku tak známé knihy. Každopádně by ji to hodně potěšilo, stejně jako to těší nás všechny.

 

Děkujeme, milá Táňo!

 

A to je konec dnešního článku, ale nechávám jej hodně otevřený. Možná ještě někdy doplním...

Autor: Jiřina Tabášková


přečteno: 4354x   komentářů: 11

Nejnověji komentované

přečteno: 142x   komentářů: 2, nejnovější: 10. 01. 2020, 16:05:26
přečteno: 301x   komentářů: 3, nejnovější: 25. 12. 2019, 13:52:13
přečteno: 522x   komentářů: 1, nejnovější: 04. 12. 2019, 20:41:24
přečteno: 786x   komentářů: 2, nejnovější: 28. 11. 2019, 09:40:31
přečteno: 539x   komentářů: 1, nejnovější: 26. 11. 2019, 19:10:21
přečteno: 1091x   komentářů: 1, nejnovější: 22. 10. 2019, 21:43:54
přečteno: 1124x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 10. 2019, 10:02:45
přečteno: 1014x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 10. 2019, 07:44:55

Nejčtenější

přečteno: 11634x   
přečteno: 10085x   
přečteno: 9181x   
přečteno: 9087x   
přečteno: 8202x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
devětset šedesát šest:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 25. 1. 2020