joudaweb - časopis Čekanka

Milujte Isabelu, pánové

16. března 2015 13:01:59

povídka

 

"Pánové, já miluji jedině Isabelu. Ona je taková úplně jiná než všechny ty prsatý hvězdy a hvězdičky, co jich na stříbrným plátně plá.

Ona ta Isabela nehraje tělem, rukama, nohama, ale celou svou osobností, co osobností, hraje duší. Je přirozená, nostalgická, tichá, čistá, podobá se dívkám z obrazů Vermeera van Delfta. Má hluboké, smutné oči, obličejík posetý drobnými pihami, jemně vykroužlené rty......

Já ani nemůžu slovy vyjádřit, jak na mě působí.Ta její tvář a tělo. Tělo a duše a všechno v nádherný rovnováze.

Snad bych ji nazval Nevinností, ale ne, to není přesné, ona ví všechno, nebo skoro všechno o tomhletom životě a přesto zůstává svoje. Bledé křehké paže, sotva znatelný úsměv, v očích světlo - teplé a milosrdné. Miluju Isabelu a její drobné pihy, medové vlasy, valounky ňader.......

Poprvé jsem ji pánové viděl, před pár lety v Panu Dupontovi. Teda to byl takovej neslanej nemastnej film z dnešní Francie. Nějakej takovej měšťák si vyjíždí s rodinkou na dovolenou. Je to postarší páprda, ale drobet na ženský. No a tenhle ten chlapík se zabouchne na tý dovolený do Isabely, která hraje dceru jeho přítele. A ona je jeho prokletí, nedá mu spát, stále je mu nablízku a  on si její dívčí radost ze života vyloží po svém. Chce ji dostat a tak, tak ji dostane a přitom ji zabije. Příběh pak ještě pokračuje, ale je to už jinej film. Je náhle šedej, i když se z části odehrává na zářivé Riviéře. Zkrátka odešlo slunce a vyschly potoky a ptákům jakoby v zobácích zamrzly zvonivé hlasy. Isabela je jemná a mladá, když se směje, směje se proto, že miluje tenhle svět nekomplikovaně a bezelstně. Ráda se koupe v moři a labužnicky protahuje své údy pod blahodárným sluncem a nezná zlo v žádné podobě. Nechápe, že její krása může přivodit sama sobě zkázu. Dupont, tak se jmenuje ten páprda, vkládá svoje ruce surově a bezostyšně na její tělo a  rozdrtí ji jako květ leknínu.

Pánové, já bych toho hajzlíka jako Marsya pověsil na strom hlavou dolů a stáhl bych mu kůži. Já nejsem krutej, já si i na vánoce kupuju kapříka už naporcovanýho, to je jen něco ve mně, co strašně křičí, když je znásilňována nevinná krása. Křičí to ve mně, chtělo by to skály bořit, ale.....ale jen chvilku. Rozum bývá silnější."

Natáhl se po sklenici s pivem a mohutně upil. Pak si prsty utřel rty a chomáč vousů na bradě.

"Uběhlo pár měsíců a Isabela hrála krajkářku. Tak se teda jmenoval ten film, ona však žádnou krajkářkou nebyla, pracovala v kadeřnickém salonu.

A zase byla mladinká, bílá s růžovým nosíkem a její oči ohledávaly město a lidi - zákazníky, přítelkyně a přátele a byla tichá a nevýbojná a v jejím srdci nebylo lsti.

Pánové, já prožíval den za dnem s ní. Špehoval jsem ji v sluncem rozpálených uličkách, ukrýval jsem svoji tvář pod maskami návštěvníků salonu, dvořil jsem se její přítelkyni. To vše proto, abych jí byl stále nablízku. Dá se říci, že jsem si osoboval právo, být jejím andělem strážným. Nechtěl jsem už hledět, jako v Dupontovi do její mrtvé tváře. A přece jsem ji nezachránil.

František, student, který se do ní zamiloval, byl milý slušný chlapec. Nikdy předtím neměl žádnou holku, pilně se učil a sbíral kladné záznamy do indexu. Přitahovala ho, tak jako mě. Žila dny, jako báseň o Ráji, jako potkávání stop neviditelného spravedlivého. On si myslil, že to s ní bude krásný. Jen si chtěl tu její prostotu a nevýbojnost upravit k obrazu svýmu. Měl s ní docela dobrý plány, ale...ale kdo dobře pochopí, co se děje v nitru druhého člověka? A bylo to krásný. Racionální František a Krajkářka. Jejich láska byla oázou v poušti, květinou nejzářivější na planetě Malého prince. Byl jsem stále s nimi a kupodivu jsem nezáviděl a v mé duši byl klid. A viděl jsem ty lehké náznaky objetí, letmé polibky, hledání a proplétání prstů a slyšel něžná slova. Byl jsem s nimi i ve chvíli nejintimnější. Isabela svlékala zvolna, jako pápěří své šaty a rychle pak vklouzla pod bílou peřinu. František, úplně nahý přistoupil ze stínu k posteli a pánové, teď se budete určitě smát, v Isabelině obličeji se objevil karmínový nádech a její rudnoucí tvář a růžový krk a počátky prsů se odrážely od bílé přikrývky. Pak se Františkovi odevzdala beze zbytku.

Ale byl jsem špatný Strážce. Ten racionální student, neschopen pochopit Isabelu ji posléze opustil a nechal ji vrženou napospas větrům života.

To byl konec. Když jsem ji viděl v blázinci, bylo to děsivé a deprimující. Pohlédl jsem ještě jednou do těch očí. Byla v nich tma a nic než tma. A kdesi uprostřed té nejčernější temnoty jsem spatřil miniaturu dívky. Ona seděla způsobně ve starobylém křesle a vyšívala bílou nití do modrého hedvábí labuť.

Pánové, já jsem v podstatě nic, nic z hlediska úspěšnosti - nedoštudovanej právník. Ale pánové, mě fascinuje film. Pohyblivý vobrázky, co nám ilustrujou naše tužby a sny a ukazují různý podoby bytí.

Ale nejradši mám Isabelu. Je to velká star francouzskýho filmu. Za svoje role už získala spoustu cen, ale to všechno, uznání, sláva, ceny, to všechno je nepodstatný. Větší je to, jak to její hraní, to žití rolí oslovuje chlápky, jako jsem já."

Podíval se své sklenici na dno, pohybem ruky odmítl další nabízený půllitr. Za špinavými okny se začínalo šeřit.

"Pánové, ale v Bologniniho filmu Dáma s kaméliemi byla jedna scéna a ta je teď pro mě scénou scén. Tak jako různý fanšmejkři milujou houskovej tanec v Chaplinově Zlatém opojení a nebo obdivujou útok kozáků na bezbranný lidi na oděsským schodišti v Ejznštejnově Potěmkinu, tak já mám na prvním místě bordelovou epizodu z Dámy s kaméliemi.

Celej ten film je slušnej. Ilustruje tu trochu sentimentální historii od Dumase mladšího vcelku věrně a nepodbízivě. Nakukujeme do salonů, divadel i do úzkých chudinských uliček.

Isabela má dobovej kostým a prodává se. Je Dámou s kaméliemi, jakou nebyla ani taková star jako Garbo. Miluje jednoho hocha a on zase ji. V těle jí vrtá červ smrtelné nemoci, mnoho života jí již nezbývá, ale ona miluje a chce být milována, ale...........ale ono to krucifix nejde. Ta sladká Paříž je tak zkurveně, pardon pánové, je tak zkurveně hořká pro Isabelu. Malinké chvilky štěstí s tím hochem jsou vykupovány sloupy bahna a špíny. Nakonec umírá a ctihodní měšťané i hokynářky nad ní ohrnují své nosy. Jistě ten příběh mnozí znáte.

Ale ta scéna, ta scéna, to není Dumas, to je Fjodor Dostojevský.

Isabela, bledá dýchavičně posedává po lenoškách, suše kašle, všechno je šedé a smutné a přicházejí hosté - dva mladíci kypící životem. Jde s nimi, s oběma. Ještě v té chůzi a potom, když usedá na pohovku je cítit, že je skoro úplně na dně, že nemá chuť ani na úsměv. A jeden ten mladý muž usedá po její pravé ruce a druhý zase pokleká u jejího levého stehna.Isabela se líbá s tím napravo, nastavuje mu svoje rty, ňadra, víská ho ve vlasech a po chvíli se obrací k levému, klade si jeho ruce na svá ramínka a něžně se dotýkajíc jeho těla, dusí na své tváři vášnivý nápor jeho rtů, zubů, jazyka.Vše se pak opakuje, mladíci jsou plni mladické síly a stále a stále útočí na to žádoucí, ale nemocné tělo. Člověk by chtěl vyběhnout na ty dva. Zmizte, vypadněte, seberte si svoje prachy a  táhněte za jinejma děvkama, copak nevidíte, jak ta žena trpí! Ona by si však nepřála, aby odešli. Zaplatili si, ať mají za svoje peníze rozkoš. A dává jim dál svoje tělo, co v něm už moc života není. Ti kluci to kruci nevidí, jen berou, je pro ně děvkou, moc dobrou děvkou. Kdyby se náhle ztratili, Isabela by klesla do podušek a rozkašlala by se suchým úmorným kašlem.

Tak tohle je teda pro mě ta scéna scén, ty okamžiky, kdy se nemocná kurtizána laská s dvěma kluky najednou a oni přitom nemaj ani páru o tom, jak je těžce nemocná a že za pár dní bude hrobník spouštět její vychladlý tělo do blátivý pařížský země."

Malou chvíli bylo ticho, skoro jako v kostele. Pak se hospodou rozezněly hlasy, pravda zpočátku skoro ostýchavě. Muž zaplatil útratu a zvedl svých 105 kilogramů ze židle. Z věšáku sebral hnědý kabát a ještě ode dveří zahlaholil na celý lokál.

"Pánové a proto ji mám, tu pihovatou krásku rád. Já ji úplně žeru, vlastně kecám. Já Isabelu miluju! Miluju, pánové!"

Autor: František Čáp


přečteno: 3662x   komentářů: 5

Nejnověji komentované

přečteno: 55x   komentářů: 2, nejnovější: 15. 05. 2019, 22:31:36
přečteno: 171x   komentářů: 2, nejnovější: 25. 04. 2019, 15:02:10
přečteno: 732x   komentářů: 1, nejnovější: 22. 02. 2019, 10:27:00
přečteno: 747x   komentářů: 2, nejnovější: 10. 01. 2019, 20:15:39
přečteno: 1544x   komentářů: 9, nejnovější: 08. 01. 2019, 10:13:50
přečteno: 723x   komentářů: 2, nejnovější: 05. 01. 2019, 12:42:39
přečteno: 940x   komentářů: 5, nejnovější: 25. 12. 2018, 13:05:38
přečteno: 830x   komentářů: 2, nejnovější: 25. 12. 2018, 08:56:56

Nejčtenější

přečteno: 10548x   
přečteno: 8915x   
přečteno: 8140x   
přečteno: 8015x   
přečteno: 6703x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
dvěstě osmnáct:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 18. 5. 2019