joudaweb - časopis Čekanka

Balada o ztraceném mládí

15. května 2015 01:36:00

Říkali mu Heinz. Vlastně spíš na něj tak řvali: Heinz, schnell, schnell! Nejvíce ten tlustý, oprýmkovaný panák. Měl krásné modré oči, tak modré, jako bývá letní nebe, když shlíží na opálené polonahé žence.

A byl mladý, mlaďounký. Pod nosem rozsypané nažloutlé chmýří, modrou blůzu zapnutou na dva knoflíky, nohy ve vyleštěných černých holínkách. Tenhle kluk – byl to opravdu teprve kluk – tu teď ležel opuštěný pod naší starou jablůňkou a v prsou měl hlubokou díru, kterou mu odešel život nenávratně a definitivně.

Co asi cítil, když umíral? Žasl nad rychlostí, s níž vyprchal z blátivé země, z trsů trav, z přístřeší korun stromů? Žasl nad nezájmem svých soukmenovců? Bože, vždyť ani nesmekli čepice. Neměli čas na nic, jen na běh za životem. Párkrát ještě vypálili z automatů, jež jim kymácivě plandaly na vypouklých břiších, párkrát rozstříkli hrst hvězd přes žluté pole k hustému lesu a tradá dolů do vesnice. Asi jim vůbec nebylo milé pomyšlení, že tu mohli ležet oni a nevědět nic. Nebýt a ležet, ležet a nebýt.

Tak zůstal chudák Heinz sám. Jak zvláštní. V Německu, snad někde u Rýna, odkud přišel, sám určitě nebyl. V modři jeho očí se jistě utopila nejedna dívčí tvář. Němky jsou prý chladné, disciplinované, ale s Heinzem, to se docela určitě rozvášňovaly, nahými bílými pažemi objímaly jeho chlapecká prsa, hubenými prsty vískaly zlatistvé stvoly vlasů a líbaly jeho ústa. Možná, že měl i milou, že měl i svoji bohyni, které zaslíbil své mládí.

Marně čeká ona Němka, marně živí lásku vzpomínkami. Roky může čekat, ohýbat se, stárnout, ale Heinz.....Bože, smrt je tak strašlivá a absurdní už jen tak sama o sobě, obnažená a holá a pro ty, kteří zbudou?

Měla bych přát těm krutým Němcům všechno strašlivé, aby se jim vrátily a dopadly na jejich hlavy vypálené Lidice a Ležáky a taky pece osvětimských krematorií, napěchované nešťastnými židy. A  aby jim v lebích strašily přízraky třináctiletých znásilněných skorodětí.

To všechno je pravda, to všechno se stalo a stalo se toho ještě mnohem víc. Mezi mými pocity však převažuje spíše lítost. Lituji mladého života. Lituji Němce, ale stejně tak bych litovala i Rusa, Itala nebo Američana.

K nám na jih válečný ryk příliš nepronikl. Dva Němčíci se zlověstnými siluetami pušek na zádech na místní radnici a houfec mužů se smrtihlavem na čepicích v blízké Hustopeči. Stálá připomínka smrti a ubohosti. Povinné odvody obilí, masa a mléka. Nadávky, pravda jen občasné, ale o to tíživější: "Veteši lotrovská, co krabatíte čela, když dáváte tak málo pro hrdinné německé vojáky, kteří za vaše plná břicha dávají své životy v ruské zemi. Co ještě chcete, prasatžrouti, topíte se ve žrádle a v chlastu a krabatíte čela?"

A pohrdání, pohrdání pyšných Germánů. Vždyť mnozí zradili. Za jidášský groš, za úplatu zdaleka ne královskou, za klid v neklidu, za výhody loajálních občanů. Nikým vítěz nepohrdá tak, jako poraženým, který zrazuje.

Jsme pro Němce dost pohodlným kusem uloupené země. Žádní ozbrojení lidé v lese, žádné miny v hospodářských objektech, žádná hrdinská gesta, jako by nás něco tíživého ochromilo. Spíše jsme čekali na zázrak. Až přišel. Muži v tancích i na koních, vojáci z široširých stepí na východě.

Zase už musím myslet na naši jabloň a na to tělo pod ní.

Přišli už po východu slunce. Mohlo být pět hodin. Tři vojáci rozdílného věku, tři anonymní údy germánské hydry. Na uniformách prach, ve tvářích klikaté rýhy prožitých strachů a krutostí. Jeden tlustý oprýmkovaný, v tuku pravé ruky utopenou maličkou pistoli, bledý a vyzáblý mladíček Heinz a ještě jeden.

Oblá terénní vlna nad seníkem, podobná ležící obryni, utkvěla Němcům v očích.

"Hier. Schnell, schnell!"

Muži pevně drží ve svých dlaních krátké ostré lopatky. Ocelově bílá těla nástrojů rozhrnují vzduch a nemilosrdně drtí nadýchané krtčí kopečky.

Pak namačkáni v těsné jámě střílí z dlouhých hlavní směrem k lesu.

Střílí, aby zabíjeli a sami nebyli zabiti, aby neumírali zdlouhavě po dnech a nocích převracení na lůžcích polních nemocnic i náhle v jediném okamžiku, tak nějak podobně, jako když přijde řezník mistr Křižák a ze své řeznické pušky to napálí vypasenému čuníkovi doprostřed čela a prase jen tak lehounce zamrká, krátké nožky mu poklesnou a ono pleskne těžkým břichem na umrzlou zem.

Tak nějak to bylo i s Heinzem. Nařvaný tlustý chlápek s prýmky ho poslal k jablůňce. Heinz úspornými, ladnými a zároveň trhavými přískoky zkracoval vzdálenost mezi okopem a jablůňkou. Opatrný a lstivý jako had, až blízko, blizoučko kmene se na chvilku vztyčil. Udýchaný, upocený, rukávem blůzy si otřel pot z čela. Po prvním zásahu strhl z ramene automat a zuřivě jím třískl o strom, druhá a třetí rána- tělo se křečovitě vzpíná. Heinz dlaněmi klouže po kmeni jabloně a klesá do kolen.

Pár dní před koncem. Jeho prsty odervaly podlouhlý plát kůry. Život už nezachytily. A pak už tam ležel, hlavou vzhůru, na blůze tři červené ostrůvky krve.

Ti pyšní Němci už dostávají na frak, včera byli ještě páni. A zítra? Mrtví, ranění a zajatci. V řetězech nesvobody, s rozbitým snem o poručnictví nad Židy a Slovany.

A co my? Bez Němců. Ponecháni sami sobě, možná, že budeme za pár let volit za starosty ty, kteří se nenápadně paktovali s Němci.

Až budeme moci vyjít ze sklepů!....

"Andulo, nečum pořád ven. Vyletí nějaká bludná a bude po tobě!"

"Ale strýčku, vždyť koukám vopatrně. Jen maličkej kousek hlavy mi prolízá škvírou mezi vrátky."

"Heleď se dívčičko, ona ta kulatá přilítne vždycky, když to nejmíň člověk čeká. Když si myslíš, že se jo nemůže nic stát. V první válce se mnou bojoval nějakej Tomáš Mincíř. V civilu sloužil jako pacholek u sedláka v Bzenci. Náramnej vznětlivec a fanfaron. Pustil se do každý řeže. Ale divná věc, i odtud, kde padlo tuze moc vojáků, vracel se Tomáš nanejvýš s pár škrábanci. Samozřejmě byl na to náramně pyšnej. Všude vedl řeči – jo já mám sakramentský štěstí, já určitě vyjdu z týhle svinský války nezraněnej, vony se mně ty volověný potvory vyhýbají a želízka bajonetů mě jen zlehýnka hladěj po uniformě.

A fakt, všema velkejma a krvavejma potyčkama prošel bez vážnýho zranění, ale válku stejně nepřežil. Seděl s vojenskejma kamarádama u piva a ve smíchu vykřikoval - a mně stejně žádnej nedostane, chachacha. Naráz se svezl a ležel s prostřelenou bradou pod stolem. Jeden ten kamarád měl totiž mezi nohama náhodou nabitej kvér a hospodskej, když roznášel pivo a kořalku, zakopl o nohu u stolu a tlustým ramenem nabral mládence s puškou.

Jo, jo neštěstí je holka zlatá hned. Ani se jeden nenaděje."

Děda Josef, nejstarší a nejmoudřejší člen naší rodiny dokončil své krátké vyprávění a varovně vztyčil svůj vrásčitý prst. Dovřela jsem tedy vrátka sklepa a nechala zmizet mým zrakům ležícího Heinze, jablůňku a žensky zaoblenou vlnovku půdy.

Čekali jsme pak ještě dvě hodiny. Dvě hodiny na to, až střelba úplně utichne, až bude možné vystrčit prstíček, hlavu i končetiny ze stínu sklepa.

Já patnáctiletá hubená modroočka, děda Josef a jeho modrobílá oblaka, opouštějící starobylou ručně vyřezávanou dýmku, strýc Antonín s prasečím podbradkem, otec pevně objímající pofňukávající maminku a sestra Milka s pětiletým uvřískaným Pavlíkem. Posedáváme, přecházíme z pološera u dvířek až k předpekelní temnotě u zadní stěny prosáklé vůní země. Potichu nadáváme na skopčáky, Pavlík pobrekuje a chvílemi mlčí s ukazováčkem zaraženým v nose. Společnost nám dělají dřevěné sudy s vínem, zaprášené demižony, trubičky koštýřů, lis na hrozny, tmavohnědé nízké stoličky a vlhko prosycené vůní vína a hlíny.

Dva světy totálně protikladné i vzájemně se ovlivňující. Uvnitř před stěnou a venku za stěnou. Až po těch dvou hodinách, když už střelba nebyla hodnou chvíli slyšet, odsunul opatrně strýc Antonín rezitou západku dveří. Pomaloučku vystrčil hlavu, nasál čerstvého povětří a radostně vykřikl : "Můžeme vylézt, vzduch je čistej!"

Propletla jsem se mezi dědou a otcem, strýci Antonínovi proklouzla pod těžkou rukou a vyběhla na dvoreček.

"Andulo, buď opatrná, může tu být ukrytej nějakej Němčour," do zad mi zazníval starostlivý otcův hlas, já však mířila kolem hnojiště přímo k té naší jablůňce.

Heinz tam pod ní ležel a nedýchal. Nejvíc mě přitahovaly jeho rány, rudé roztřepené jamky v tkanině, v kůži a v mase a taky oči. Oči Heinze X., padlého údu německé armády. Široce rozevřené, vypouklé lesklou rosolovitou modří vzhůru nad stromy k říši ptáků.

Ty oči mě vtahovaly do svých útrob a já jsem se v nich s tichou rozkoší topila a připadalo mi, že vidím přes dva otvory veškerou hrůzu lidských vášní, že vidím..... Lidi se zvířecími výrazy, vraždící pro pomíjivý majetek, z pomatení smyslů i jen tak pro zvrácené uspokojení, středověké louče pálící boky odsouzenců, malinkaté dívenky s copánky, v bílých punčoškách svlékající se před bezzubými starci za hrst penízků pro hladové krky svých blízkých, hranice pomstychtivě plápolající prý pro větší slávu muže přibitého na dřevo kříže.

Z těch všech krutých obrazů mi přišlo velice úzko, chtěla jsem křičet a řvát, ale má ústa zůstala pevně uzavřena a tak jsem jen hláskem tenounkým jako nitka vypískla dlouhatánské aaaaaaaa.....

Tatínek, ten starostlivý tatínek se náramně mého stenu lekl. Spolu ze strýcem Antonínem běželi v těžkých kožených botech za mnou, strýc při tom křičel: Rychle, Josef, rychle, ten Němčour pod stromem snad ani není mrtvej, von té naší Anči něco udělal!"

Dřív než jsem mohla zasáhnout, strýc pozvedl ze země jednu z ustřelených větví a jako těžký kyj ji nechal dopadnout na Heinzova prsa a pak znovu a znovu. Třeba čekal, že se ten Němec začne bolestí kroutit, že ztratí z tváře ten "německý" výraz a usadí se mu v ní strach, prostý strach, že třeba začne prosit o milost, že bude kňučet jako zvíře.

Pak se strýc konečně zastavil, trhavě se obrátil k otci, větev mu vypadla z ruky a on s pohledem dravce, který schvátí kořist, aby zjistil, že ta je pro něj nepoživatelná, dutě pronesl : "On už byl mrtvej!" Mé mlčení ho v tom utvrdilo. "Tak už byl mrtvej," mumlal si pro sebe a pomaloučku scházel dolů do dvorka, celý jaksi shrbený, vratký, jako by to ani nebyl on silný sedlák, který si dokázal přehodit sedmdesátikilovou káču s bramborama přes rameno a jít s ní po schodech do sklepa a ještě si při tom hvízdat.

"Aninko, půjdem," otec mi položil teplou dlaň na rameno a já jsem se v tom jarním dopoledni otřásla zvláštní niternou zimou. Ještě jednou jsem se podívala po Heinzovi a pak už jsem se nechala vést pevnou otcovou rukou. Maličko jsem při chůzi klopýtala a přes rty mně bolestně přecházelo: "Proč to jen udělal? Vždyť už byl mrtvej!"

Kolem poledne se otec vytratil. Hledala jsem ho na dvorku, ve chlévě i ve sklepě, ptala jsem se matky, našla jsem jen prase, rypáčkem hoblující desku dvířek a hejno vylekaných slepic. Když přijel a seskočil z kola jen jako by z veliké dálky jsem slyšela jeho radostné: "Je po všem. Rusi jsou dole ve vesnici!"

Strýc Antonín vynesl ze sklepa pětadvacítku ryzlinku a bylo veselo.

Pozorovala jsem to radostné křepčení a sama jsem byla ztichlá a prázdná.

Střely. Rány. Mrtvá těla. Vybombardovaná spálená města. Postřílení lidé ve vyhloubených tmavých jámách.

A pak mír. Mnozí z těch, kteří žili za války jako zvířata, oblečou se do šatů počestnosti, aby při další válce roztrhali své oděvy a vyvalili se na svět jako hnisavá voda.

Druhý den zastavil před naším políčkem nákladní vůz. Dva ruští vojáci, mladí, bezvousí, beze strachu a štítivosti uchopili Heinzovo tělo za ruce a bosé nohy a naložili ho na korbu k jiným zabitým. A když odjížděli, dívala jsem se pořád na tu korbu sběrného náklaďáčku a viděla jsem, že Heinz spočívá hlavou u zaprášených holínek oprýmkovaného německého oficíra a zkroucenou rukou se dotýká světlovousého mládence v zkrvavené ruské uniformě.

Ta zkroucená ruka se mi ještě hodnou chvíli po odjezdu náklaďáčku vznášela před očima, i zdálo se mi, že promlouvá lidskou řečí: "Ach, vy krutí a nelítostní oficíři, takhle jsme se mohli objímat s Váňou a Peťkou, pít s nimi vodku, k chlebu přikusovat plátky uzeného.....

Doma po nich zůstaly matky, ženy, děti a smutek. Jim mrtvým už bylo všechno jedno.

Už ani necítili, jak přece jen, i když tak strašlivě pozdě, objímají ty druhé ze širokých stepí.

Autor: František Čáp


přečteno: 4406x   komentářů: 4

Nejnověji komentované

přečteno: 55x   komentářů: 2, nejnovější: 15. 05. 2019, 22:31:36
přečteno: 171x   komentářů: 2, nejnovější: 25. 04. 2019, 15:02:10
přečteno: 736x   komentářů: 1, nejnovější: 22. 02. 2019, 10:27:00
přečteno: 750x   komentářů: 2, nejnovější: 10. 01. 2019, 20:15:39
přečteno: 1545x   komentářů: 9, nejnovější: 08. 01. 2019, 10:13:50
přečteno: 725x   komentářů: 2, nejnovější: 05. 01. 2019, 12:42:39
přečteno: 943x   komentářů: 5, nejnovější: 25. 12. 2018, 13:05:38
přečteno: 833x   komentářů: 2, nejnovější: 25. 12. 2018, 08:56:56

Nejčtenější

přečteno: 10548x   
přečteno: 8916x   
přečteno: 8140x   
přečteno: 8015x   
přečteno: 6704x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
dvěstě čtyřicet jedna:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 18. 5. 2019