joudaweb - časopis Čekanka

O mých zvířecích kamarádech

21. listopadu 2011 09:19:00

Dovolte, abych vám "naservírovala" další ukázku z vyprávění o mých zvířecích kamarádech...

Ferdík - zde již odrostlejší

Jednoho teplého odpoledne jsme jeli s manželem do sousedního města na nákup do obchoďáku. Po projetí části trasy po okreskách, jsme najeli na hlavní frekventovaný tah, po kterém zbývalo projet několik kilometrů. Před námi i za námi jela šňůra ostatních aut. Najednou se z pod auta jedoucího před naším vozem mihlo cosi na vozovce. Něco tmavého maličkého, přesně uprostřed – mezi koly aut. Hrklo ve mně.

 

„Co to bylo!!???“

 

Rychle jsem se otočila a jen zahlédla jak to „cosi“ nehnutě mizí pod dalším jedoucím autem.

 

„Nevím“, odpověděl manžel a soustředil svůj pohled do zpětného zrcátka, ve kterém už ale viděl jen řítící se auta.

 

Moje myšlenky se od té doby soustředily na malou tmavou kouličku. Byl to určitě pták, nemohla jsem se zbavit té myšlenky. Třeba byl ještě živý, trýznily mě obavy o dotyčného tvora.

 

Nákup jsme odbyli neuvěřitelně rychle, ale i tak z toho bylo dobrých dvacet minut. Žadonila jsem, aby jel manžel při zpáteční cestě těmi místy hodně pomalu. Vyhověl mi. Tentokrát jsme jeli v druhém pruhu a tak jsem se mohla na to místo lépe soustředit. Jak jsme se blížili, opět jsem už z dálky občas, mezi jedoucími auty, zahlédla tu černou kuličku. To není možné, že tam ještě je, je asi mrtvý…A opravdu, bylo to malé ptáče a bylo živé! Nehnutě sedělo na vozovce a nadjíždělo ho jedno auto za druhým.

 

„Zastav, zastav někde, něco ho tam přejede“!!! Téměř jsem vykřikla.

 

„Tady se nedá nikde zastavit“, odpověděl manžel.

 

Museli jsme ujet ještě asi dvěstě nebo třista metrů a pak jsme mohli konečně zaparkovat auto. Běžela jsem kolem svodidel směrem zpět. Šňůra aut mě jentaktak míjela. Strachy jsem skoro nedýchala. Stačilo pár krůčků a ptáček mohl skončit pod koly. Konečně jsem byla v místě, kde ptáče nehybně sedělo. Bylo jasně v šoku, proto se nehýbalo tak neuvěřitelně dlouhou dobu. To mu jistě zachránilo život. Musela jsem hodnou chvíli čekat, než se pás jedoucích aut uvolnil a já mohla vkročit do vozovky. To už ale ke mně došel i manžel, který zatím opodál zamknul auto.

 

„Běž z druhé strany, ať nám nevběhne na druhou stranu pod auta“, pokynula jsem manželovi. Ten tak učinil.

 

Ptáče se ale nesnažilo uniknout. Vzala jsem ho do dlaní s myšlenkou, že ho půjdu honem vrátit do listnatého lesíku, který byl poblíž silnice. Rodiče si ho jistě najdou a bude v pořádku, pomyslela jsem si. V tu chvíli jsem si ale všimla, že má maličký zlomené křidélko. Nehybně a bezvládně mu viselo podél tělíčka. To je zlé, bylo mi jasné, že ptáček se zlomeným křídlem v přírodě neobstojí. Buďto by se brzy stal kořistí predátora a nebo by si sám později bez možnosti letu neobstaral potravu.

 

Maličký jel tedy s námi. Byl sotva opeřený a ještě hodně malý. Navíc byl celý prochladlý a tak jsem ho zahřívala v dlaních. Usnul.

 

Když jsme přijeli domů, udělala jsem mu pelíšek a dostal najíst. Doma mám pro každý případ prášek na přípravu kaše pro ptačí mláďata a taky jsem měla moučné červy, pro rehka Ťulího. Maličký musel být pěkně vyhládlý. Dokola otevíral zobáček a pořádně se nabaštil. Křidélko jsem mu zpevnila a ovázala. Ani návštěva lékaře mu ale nepomohla k pozdějšímu kvalitnímu letu. Proto se naše rodina rozrostla o dalšího člena.

 

Jednalo se o kosí mládě. Kosík dostal jméno Ferdík. Když povyrostl, zabydlel se v kleci vedle Ťulího. Ferdík je větší a tak jsme mu koupili další novou a hlavně větší klec. Oba ptáčci se brzy skamarádili. Ferda sice droboučkého rehka rychle přerostl, ale to nikterak nevadilo. Zprvu jsem se obávala, jestli si nebude Ferda na Ťulího dovolovat, ale bylo to vždy v pohodě. Když jsem je pustila, nikdy si neublížili, ba naopak.

 

Převážnou potravu obou poraněných ptáčků tvoří mouční červy, cvrčci, žížaly, mouchy a jiný hmyz. Dále pak tvrdý tvaroh na strouhání a vejce vařená na tvrdo… Ferda je ale velký gurmán. Jakmile vidí, že někdo něco jíme, okamžitě se dožaduje aby dostal taky ochutnat. Nesmí ale příliš slaná, sladká a tučná jídla. Takže mu dám vždy ochutnat z ruky drobeček a vyberu, to co může jíst. Jakmile to ale vidí Ťulí, chce hned taky, pak se přidají ostatní naši ptáci a nedejte ostatním, když dáte jednomu. Takže vždycky spravedlivě obejdu všechny klece…

 

Ferdík je takový rošťák, rád šprýmuje s holubicí Pupu. Každý den všechny pouštím (někdy několikrát denně) na prolet v místnosti. Občas začne černý Ferda honit o mnoho větší bílou Pupu. Vypadá to legračně. Běhají dokolečka po zemi v těsném závěsu. Jindy si to prohodí a holubice honí kosa. Nikdy se ale neklovli a nepoprali, je to jen jakási forma hry.

 

I zvířata mají svou psychiku podobnou jako my. Čas od času se stane, že Ferdík ustrne. Zůstane nehybně civět s vytřeštěnýma očima se stejným výrazem, s jakým jsem ho tenkrát našla na silnici. Jsem přesvědčena, že jsou to následky šoku, jak ho tam tak dlouho nadjížděla nebezpečná a hlučná auta. Musel zažívat nepředstavitelný strach.

 

I Ferda (jako ostatní naši ptáci a zvířata) slyší na své jméno. Je zajímavé, že když na mě volá (z jakéhokoli důvodu), zavolá svým jménem – „Ferdíku“. Nezní to sice čistě, ale je to poznat. Takhle volá i zebřiček. Říkáme mu Pipínek a i ten volá svým jménem, podobně jako kanár Ňufík. Nebo třeba andulák Žvižďa se naučil pískat jako korela. Takže se učí jakoby i „mezinárodně“ mluvit… Korelák Pepík mluví čistě. Pěkně zavolá své Pepíku a od něj se to naučil i korelák Koryna. Ten místo svého jména používá Pepíkovo. Ferdík neví že je kos. Od mala slyšel kolem sebe jiné ptáky a tak se naučil i pískat „Pepíku“ od korel. Takže když všichni tři začnou Pepíkovat, je to síla. Nebo když třeba klepu řízky, oba koreláci začnou také ťukat. Berou to jako hru… Loni na jaře ale Ferda slýchával venku zpívat kosa a tak od něj už pár trylek pochytil. Ferdík miluje pískání a tak jsem ho naučila i dvě „pískací“ melodie. To rehek Ťulí slýchával venku ostatní rehky od mala a naučil se pěkně zpívat po jejich hned.

 

Ptáci vyžadují dochvilnost. Když se jim zdá, že se o něco zpozdím s krmením, začnou na mě hlasitě volat. Jakoby měli hodinky ukryty někde v mozku. Na noc klece přikrývám látkou, aby na ptáky netáhlo a mohli nerušeně spát. Pokud bych se opozdila s hodinou jejich pravidelného spánku, tak se začnou vztekle rozčilovat a vyžádají si „přikrytí“. Pak jsou spokojeni.

 

Ptáci jsou hlasově poměrně dost komunikativní. Neumí používat tolik slov jako lidi, ale dobře se dorozumí. Třeba slepice Koký, když chce něco dobrého, dá mi to typickým tónem najevo. Začne vydávat zvuk, kterým kvočna svolává kuřata k potravě. Koký mi tím říká, že ona chce nějaký mlsek.

 

Vzpomínám také na žluvu, kterou odrazilo auto. Měla štěstí, rychle se u nás zotavila a vrátila se zpět do volné přírody. Podobně to bylo i s malým zajíčkem, který byl sražený autem. Také se mohl záhy vrátit do přírody. Mám letité zkušenosti s ošetřováním a chovem. Znovu bych ale ráda apelovala, když najdete v přírodě zdánlivě opuštěné mládě, nesahejte na něj. Lidé takto často v dobré víře chybují. Pokud není viditelně zvíře poraněno, má nablízku ukryté rodiče, kteří si jej vyhledají. Nezdržujte se v jeho blízkosti a rodiče si ho najdou. Když už najdete poraněné zvíře a pokud potřebné znalosti nemáte, předejte ho na místo k tomu určené. Můžete zavolat přes telefonní informace a nebo se poradit na veterině. Veterinář by vám mohl poradit číslo na nejbližší záchrannou stanici, kam můžete zvíře dopravit, nebo si zaměstnanci pro něj sami přijedou a poskytnou mu potřebnou péči. V rukou laika může nepatrnou chybou zvíře přijít o život.

 

Jsem ráda, že společenství veterinářů vydalo internetové stránky, kde najdete například co všechno může být pro zvířata nebezpečné. Různými jedovatými pokojovými květinami počínaje, až po běžné pokrmy, které jsou pro lidi bezproblémové, ale zvířata můžou i usmrtit. Například rozinky můžou být nebezpečné pro psy, pro ptáky i v malém množství například sůl atd atd.

 

Každé zvíře je schopno se časem naučit rozumět co se po něm požaduje. Chce to ale trpělivost a důslednost a jistou míru zkušenosti. I my bychom se ale na druhou stranu měli snažit porozumět zvířatům, jen tak může vzniknout oboustranné pravé přátelství. Je špatné jen brát a nedávat, jak se říká.

 

Je zajímavé sledovat, jak mají různé živočišné druhy například různé typy námluv. Často jde o náročný proces a samice si vždy pečlivě vybírá nejlepšího otce pro své potomstvo. Genetika hraje i u zvířat velkou roli.

 

Když se už zmiňuji o ptácích, napadá mě, že je smutným faktem kolik druhů ubývá (a nejen ptáků, ale i ostatní zvířecí druhy). Například havrani. Když jsem byla malá, přelétávala jich u nás několikaminutová obrovská mračna. Vždy mi jich bylo v kruté zimě líto, říkala jsem si, co asi všichni jedí..? Havrani jsou vidět stále, ale už jich není tolik. Podobně je to s racky u nás. A vrabci. Ti jeden čas téměř vymizeli, ač jich před léty bývala celá hejna. Houfovali se téměř všude okolo lidských obydlí. Naštěstí se v poslední době začali znovu objevovat, i když jich také není zdaleka tolik co dřív. Přitom bez jakéhokoli zvířecího druhu je to na světě o moc smutnější. I hrdliček bývalo před lety mnohem víc. Přikrmuju je na dvoře. Na králíkárnu jim sypu obilí, aby je na zemi neodháněly slepice. Ráda je pozoruju. Za dvorem, v sousední zahradě občas na jabloně usednou havrani. Vždy je nehybně sleduju za záclonou a říkám si: „Pojďte se na dvůr najíst“. Ale nejdou, jsou ostražití a neodváží se.

 

Má vášeň ke zvířatům je odjakživa, asi z části vrozená a zčásti poděděná. Vždy jsme doma nějaká zvířata měli. Mezi moje další koníčky patří od dětství kreslení a focení. Pořád jsem měla u sebe blok a něco si kreslila. Tatínek rád a pěkně fotil (a také maloval). Když jsem byla malá, podědila jsem po taťkovi manuální fotoaparát. Tenkrát se fotilo jen na kinofilm, převážně černobílý. To bylo radosti, hned jsem si z kapesného šla film koupit. Napoprvé ten nejlevnější jen na dvanáct snímků. Byli jsme na dovolené v Jižních Čechách u babičky a dědy. Všechny jsem si zvěčnila, ale jaké bylo mé zklamání, když byly všechny fotky po vyvolání rozmázlé. Tatínek, mě pak naučil s foťákem správně zacházet a další film byl už v pohodě. Fotky jsme si s tátou vyvolávali sami. V temné komoře, pouze za ponurého červeného světýlka, přicházely na svět naše fotky. Byl to kouzelný pocit, dívat se jak se ve vývojce objevuje každá další nová fotka. Každá fotka pro mě znamená zastavení se v čase. Ráda na tu dobu vzpomínám….

Autor: Blanka Tauerová


přečteno: 5049x   komentářů: 5

Nejnověji komentované

přečteno: 55x   komentářů: 2, nejnovější: 15. 05. 2019, 22:31:36
přečteno: 171x   komentářů: 2, nejnovější: 25. 04. 2019, 15:02:10
přečteno: 734x   komentářů: 1, nejnovější: 22. 02. 2019, 10:27:00
přečteno: 749x   komentářů: 2, nejnovější: 10. 01. 2019, 20:15:39
přečteno: 1544x   komentářů: 9, nejnovější: 08. 01. 2019, 10:13:50
přečteno: 723x   komentářů: 2, nejnovější: 05. 01. 2019, 12:42:39
přečteno: 942x   komentářů: 5, nejnovější: 25. 12. 2018, 13:05:38
přečteno: 832x   komentářů: 2, nejnovější: 25. 12. 2018, 08:56:56

Nejčtenější

přečteno: 10548x   
přečteno: 8916x   
přečteno: 8140x   
přečteno: 8015x   
přečteno: 6703x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
pětset šest:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 18. 5. 2019