joudaweb - časopis Čekanka

Příběh skončil! Jak?

3. července 2015 14:21:00

Jak napovídá název dnešního článku, příběh končí, ne však celý seriál. Závěr článku napoví, proč...

V průběhu uveřejňování článků seriálu jsem dostala od čtenářek několik dotazů, a také já jsem se nad některými věcmi zamýšlela a dotazovala své maminky, proto se v úvodu dnešního článku nejdříve pokusím na ně trochu odpovědět a přidám ještě pár vzpomínek, postřehů a dalších informací z jejího mnichovského totálního nasazení.

 

A poté bude následovat popis událostí, kterými skončila její mnichovská anabáze...

 

Mě např. zajímalo, jestli všechny její vrstevnice z místa bydliště také dostaly přikazovací výměr na nucené práce, protože konkrétně vím o několika z nich, které do Německa nejely. Sama mi na to nevěděla odpovědět, předpokládá však, že možná proto, že již byl naplněn požadovaný počet, možná to některé vyřešily těmi rychlými vdavkami, možná některé našly jinou cestičku, jak se vzniklé situaci vyhnout. To už se však nikdy nedozvíme...

 

Pokud jde o stravování, tak ona o tom, jakou stravu měly její ostatní spolubydlící, moc neví, protože tam byla takový "sám voják v poli". Tím, že to měla na své pracoviště nejdále, vstávala jako první a když odcházela, tak teprve vstávaly ty ostatní. Protože ony všechny pracovaly v místní továrně, tak měly snídaně i obědy v tamní tovární jídelně, zatímco ona se stravovala v té dietní jídelně, kde pracovala. K snídani tam mívala chléb s marmeládou a černou kávu, k obědu vždy něco z toho, co se tam vařilo, večeře už pak měla společně s ostatními děvčaty v té tovární jídelně.

 

O názorech na stravu si mezi sebou nevyprávěly, nehodnotily, ale občas si vytvořily něco z vlastních zásob, které případně dostaly v balíčcích od rodičů. Jako příklad uvádím, že třeba právě maminčina nejbližší kamarádka, ta, která ji doprovázela na lékařská ošetření a přinášela také jídlo k tomu krytu, u kterého několik dnů po tom úrazu přespávala, tak ona dostala z domu fazole - becoky (nevím, jestli znáte ten název, to jsou ty největší nebo fialovo nebo hnědočerné) a slaninu. Moje maminka uměla vyrobit dobrý fazolový salát, tak si občas spolu přilepšily a s chlebem si na něm pochutnaly. Na pokoji byl totiž k dispozici malý elektrický vařič, tak proto bylo možné si na něm něco připravit. Jinak večeře tam byly většinou studené, nějaký chléb se salámem, občas ale bylo i něco teplého, např. guláš.

 

Pokud jde o využívání volného času, tak každá jej využívala jiným způsobem, moc toho o sobě nevěděly, nesvěřovaly se navzájem a každá se vždy zařídila podle svého. Stalo se někdy, že i tu večerku v devět hodin přetáhly, a aby se dostaly dovnitř, tak to potom bylo ne dveřmi, ale oknem. A protože se jim moje maminka zdála nejdůvěryhodnější, tak ji předem upozornily a požádaly, aby, když uslyší zaklepání, jim otevřela. Bylo to však hodně riskantní...

 

Další zajímavost - jedna její spolupracovnice - byla to Řekyně, jmenovala se Antula, žena lékaře, který i se svým bratrem, také lékařem, pracoval v tom sanatoriu. Měli malého chlapečka, a když se měli vrátit zpět domů do Řecka po ukončení jejich smluvního pobytu - ne totálního, tak se maminky zeptala, jestli umí plést nebo háčkovat, že by pro něj potřebovala svetřík, šál, čepičku a rukavičky. Protože ona plést uměla, tak všechno požadované zhotovila k Antulině plné spokojenosti. Měly se rády a před odjezdem do Řecka ji ještě pozvala k nim na rozlučkové posezení.

 

Pokud jde o vztahy mezi nadřízenými i podřízenými, tak tam, kde ona pracovala, byly opravdu dobré, všichni se snažili plnit nejen své úkoly, ale když bylo zapotřebí, tak si vypomáhali navzájem, a také pracovali i nad rámec svých povinností. To už jsem v dřívějších článcích zmiňovala, že v případě náletů měla maminka ještě s jednou pracovnicí povinnost vypnout plyn, elektrický proud a zamlžit továrnu, a teprve jako poslední z pracoviště utíkaly se ukrýt do krytu. Však to potom také podle toho dopadlo...

 

A to je konec vzpomínání a následují závěrečné vzpomínky...

 

***************

 

Takže po rozloučení s příbuznými a přáteli ve Vídni následovala cesta rychlíkem z Vídně s příjezdem do Ostravy někdy v pozdním odpoledni. Cestovali mezinárodním rychlíkem a Ostrava byla předposlední zastávka, poté konečná v Bohumíně. Byli dohodnuti tak, že rodiče vystoupí v Ostravě a ony dvě budou pokračovat do Bohumína, aby se moc nevědělo, že přijely domů, i když ony to za útěk z Říše nepovažovaly a počítaly i s možnou eventuální alternativou, že se do Mnichova vrátí zpět. Alespoň maminka tak uvažovala.

 

Nakonec to dopadlo ale tak, že když vlak zastavil, nejdříve vystoupila maminčina kamarádka a pomáhala jim odebírat zavazadla, potom vystoupili postupně rodiče, a když potom ona měla nastoupit zpět do vlaku, nenastoupila tam! Chvíle zmatku a šoku pro maminku, dveře se zavřely, rychlík se rozjel, a tak nezbylo, než že pokračovala dále sama bez "kamarádky?" do toho Bohumína. Co se dělo zatím na hlavním nádraží v Ostravě, kdoví, rodiče určitě věděli, že je pohotová a poradí si i přes tyto nečekané okolnosti.

 

Měla pouze tu svoji kabelku s doklady, a když vlak zastavil, pomalu - šlo to s tou nemocnou nohou velice těžce, vystoupila a pokračovala v původním plánu, jak to měli předem promyšleno, a to tak, že půjde do sousední vesnice k přátelům otce, kteří tam hospodařili na velkostatku. Cestu znala dobře, protože již v dětství tam několikrát byla. Podařilo se jí tam dojít, byl již pozdní večer, všichni tam byli jejím příchodem překvapeni - spíš šokováni. Nechali ji tam přespat a ráno jí jedna jejich dcera pomohla se dopravit domů. Bylo to ale složité, protože jak Bohumín, tak i ta vesnice patřily k Říši, a tak musela překročit hranice do Protektorátu. Štěstí bylo, že přímo na demarkační čáře stál domek maminčina spolužáka, který, když ji uviděl, podal jí ruku a stačil jeden její krok a byla již v Protektorátu. Když přišla domů, rodiče byli rádi, že přes všechny ty nepředvídané peripetie to nakonec dobře dopadlo.

 

Ale jako kdyby se dostala z deště pod okap. Zatímco unikla náletům v Mnichově, tak Ostrava byla také několikrát bombardována, a ona již byla z toho všeho napětí tak vylekaná a unavená, že jen uslyšela hukot letadel, která pouze přelétávala, aniž by byl nálet, tak zakrývala uši a snažila se někam ukrýt.

 

I když to moc do světa nerozhlašovali, tak se za nějakou dobu přece jen proštěrklo, že je doma, a představte si, že se našli nějací dobrodějové, kteří, místo, aby byli rádi, že se vrátila živá, tak "nezaváhali" a její návrat udali na kriminální policii. Za pár dnů jejího pobytu doma najednou k nim přišel vyšetřovatel a zjišťoval všechny okolnosti jejího návratu. Když viděl, že je v dosti špatném zdravotním stavu, tak ji předvolal na příští den i s jejím otcem na oddělení kriminální policie k výslechu. Na dotaz, proč přijela, odpověděla, že jednak kvůli tomu zdravotnímu stavu, a také že bude zima, musí si vzít sebou nějaké teplé zimní oblečení. Nebránila se totiž zpětnému návratu do Německa, spíš to předpokládala, pokud bude zdravotně v pořádku.

 

 

Po ukončení výslechu, když měla zápis podepsat, tak to nervově nezvládla, hodila tužku na stůl a prohlásila "zdraví, to mi nikdo nevrátí" a z toho vypětí byla na pokraji zhroucení. Potom se své reakce zalekla a vyšetřovatel, který to nečekal, zavolal svého kolegu a poslal jej s ní na hlavní ředitelství kriminální policie. Když její otec v čekárně uviděl, že ji odvádějí a někam s ní jedou, požádal řidiče soukromého auta, který tam náhodou stál - a to bylo dobře, a požádal jej, aby policisty následoval, protože chtěl vědět, kam ji vezou. Ona také nevěděla, kam to bude, protože jeli směrem k městské nemocnici, v jejíž bezprostřední blízkosti byla budova ostravského gestapa. Ulevilo se jí, když viděla, že auto neodbočilo ke vchodu gestapa, ale mířilo do brány nemocnice.

Tam ji zavedli na oddělení psychiatrie k posouzení jejího psychického stavu. Vyšetření začalo tím, že ji polévali studenou vodou, a když se rozplakala, usoudili, že na psychiatrii nepatří, že je to důsledek nervového vypětí a poslali ji na nějaká další vyšetření. V nemocnici pak pobyla několik dní a stabilizovanou ji předali do péče obvodního lékaře. Ten ji nemohl přijmout jako pacientku, protože tam zatím nebyla přihlášena.

 

Abych to zkrátila, postupně se vše vyřešilo, všechny potřebné doklady byly vyřízeny, návrat do Německa se již neuskutečnil a po ukončení rekonvalescence dostala na ostravském pracovním úřadě příkaz pracovat ve Vítkovických železárnách, kde potom byla zaměstnána až do konce války. Pracovala tam v brusírně a brousila poškozená kolečka z granátů. A tím se v podstatě vracíme zpět k článku o záchraně Sýkorova mostu. Když jsem jej napsala, původně jsem nepředpokládala, co se bude následně dít, a že onen článek bude první ze seriálu tolika článků o vzpomínkách na život mladých lidí v závěrečném období druhé světové války. Jako kdyby se uzavřel nějaký pomyslný kruh...

 

***************

 

Vzpomínky na válku se mamince připomínaly po celý další život, protože tehdy při tom náletu v den jejích dvacátých narozenin opravdu moc nechybělo a kobercová bomba mohla také vybuchnout... Zaplať pánbůh, nevybuchla, a tak o uplynulé neděli mohla oslavit své jednadevadesátiny. Nebo to byly jednasedmdesátiny, když vezmeme její téměř druhé narození toho 28. června 1944? Mentálně a duševně by to těm jednasedmdesátinám klidně mohlo odpovídat, ale roky nezastavíš a tělesná schránka již není zdaleka to, co bývalo, a také ta poraněná noha se ozývá čím dále častěji... V současné době je doyenem všeho našeho příbuzenstva, a otázka, jak se vede babičce, je vždy první, kterou při jakémkoliv rozhovoru dostávám...

 

V průběhu doby také vzpomínala na lidi, kteří jí tenkrát hodně pomáhali, a často si říkala, jaký asi byl jejich další život. Asi před rokem se nám podařilo najít za pomoci jedné mé kolegyňky z Čekanky syna právě toho chlapce, který jí tenkrát vyrobil tu pomocnou konstrukci na poraněnou nohu, aby aspoň trochu mohla chodit a potom jí také někde sehnal tenisky, když odjížděla k bratrovi do Štýrska. A bylo mamince moc líto, když se dozvěděla, že již asi dvacet let není mezi živými.

 

Děkuji, milá Dášo, za Vaši snahu pomoci nám při hledání!

 

V letošním roce se nám také podařilo najít synovce toho chlapce, o jehož zatčení maminka tenkrát předávala vzkaz Miloši Sýkorovi, když se snažili zachránit ten tenkrát jediný ostravský most, který spojoval Moravskou a Slezskou Ostravu.

 

***************

 

A to je definitivní konec příběhu, ne však celého seriálu, jak jsem v úvodu zmínila. Život šel dál - život v míru - a zejména mladí lidé se snažili v něm najít své místo a uplatnit se co nejlépe. Nedá mi to, abych ještě něco málo o tom někdy příště nenapsala.

 

Máme léto, dobu prázdnin, dovolených, tak snad až někdy potom!

Autor: Jiřina Tabášková


přečteno: 4938x   komentářů: 2

Nejnověji komentované

přečteno: 169x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 07. 2020, 21:10:47
přečteno: 382x   komentářů: 8, nejnovější: 30. 06. 2020, 19:40:23
přečteno: 450x   komentářů: 2, nejnovější: 21. 06. 2020, 07:17:02
přečteno: 684x   komentářů: 2, nejnovější: 14. 05. 2020, 13:15:09
přečteno: 550x   komentářů: 4, nejnovější: 12. 05. 2020, 19:41:06
přečteno: 1153x   komentářů: 14, nejnovější: 12. 05. 2020, 16:12:24
přečteno: 1878x   komentářů: 1, nejnovější: 05. 05. 2020, 18:02:22
přečteno: 655x   komentářů: 4, nejnovější: 03. 05. 2020, 20:52:20

Nejčtenější

přečteno: 12396x   
přečteno: 10847x   
přečteno: 9998x   
přečteno: 9941x   
přečteno: 9120x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
čtyřista osmdesát jedna:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 12. 7. 2020