joudaweb - časopis Čekanka

Na svátek Adama a Evy je plno radosti i u nás doma. Na světlo denní se ze skříní a šuplátek vytahují zprohýbané krabice s duhovými ozdobnými koulemi, s fialkově lesklými autíčky, s tenounce znějícími zvonečky, se stříbrnými mušličkami, s pestře ustrojenými průhlednými chlapečky a holčičkami. A taky vypouklá modrá krabice ukazuje své vnitřní bohatství - tisíce stříbrných nitek vybílených lety dlouhých spánků a krátkých třpytivých životů. Roky v malém těsném vězení a vždy jen na pár dnů - ven, na svobodu - na vousaté zelené větvičky, do sousedství nadýchaných čarodějných bání a pestrých staniolových figurek.

To je radosti, náhle jsou zase lesklé a zářící ty nitky ze stříbra, ty praménky vánoční. Brácha Ferda mezi prsty laská štíhlá těla elektrických svíček, obratně je zavěšuje na stromeček, na špici pak opatrně připevní růžovou matně se lesknoucí hvězdu. Máma zatím s moji pomocí přinese z půdy náš malý Betlém. Beru do ruky hadřík a oprašuji skálu a jeskyni a pak figurku za figurkou. Panoptikum řemeslníků, králů, děveček a zvířat. Špinavě bílé kudrnaté kožíšky oveček, vychrtlý žlutohnědý pes, majestátní slon, shrbený velbloud s těžkým nákladem na zádech. Poutníci, pastýři, děvečky. Tři králové, tři mocní přicházející z veliké dálky, ze zemí vybájených a zcela neuvěřitelných, s dary a taky s pokorou.

V jeskyni kolébka s Ježíškem, růžolícím chlapečkem pod lněnou plenou. Panna se na něj usmívá takovým moc krásným úsměvem a je docela určitě blažená. Josef před sebou drží sepjaty své velké prací zhrublé ruce a v očích se mu lesknou snad slzy. Na skále z hnědě natřeného papírmaše stojí štíhlý anděl ve vybledlé bílé říze a mezi vztyčenými pažemi má kus plátna s nápisem - Nám, nám narodil se.

A když opráším všechny ty figurky a taky skálu, dřevěný plůtek a prkennou podlahu, vybírám z košíku ještě vonící mech, mech který jsem sbíral den předtím u Staré cihelny. A poutníci, darovníci i baculaté děvečky a taky ovce a slon a velbloud jsou pak skoro až po kolena ponořeni v tom tmavě zeleném mechu, vonícím po žluté vlhké jílovité zemi.

Brácha Ferda pak zapojí do zásuvky lesklou černou šňůru a Betlém se rozzáří teplým zlatým světlem. A pak už svítí i stromek - světýlky elektrických svíčiček, koulemi, křivulemi, hřiby, autíčky, odleskem mléčných blikotavých provázků a pestrých staniolem obalených cukrátek.

A máma vždycky, když ji pak zavoláme, blaženě ode dveří vzdychne:

„Ach, to je krása, kluci," a zamilovaně kouká po plně ověšených údech smrččího těla, po betlémské krajině snů, vonící mechem, po neuchopitelné záři, která ze všech koutů vystřeluje své teplé paprsky. Říká to každý rok znovu a znovu, i když já si myslím, že letos už jí to třeba přijde takové víc obyčejné. Ale asi se mýlím, protože i tentokrát ji ze rtů vyklouzne to - Ach.

Usedáme pak společně ke stolu a jíme z naleštěných porcelánových talířů štědrovečerního kapra. Rybu železem zabitou, vykuchanou, naporcovanou a na másle usmaženou.

„Pozor, kluci, na kosti," připomíná máma a my hlavou chápavě přikyvujeme, ale stejně jíme to křehké měkké rybí maso se studeným bramborovým salátem hltavě, jako bychom se báli, že nám ty obalené rybí údy oživnou před očima, vyskočí z talíře a na svátečním ubruse budou metat kozelce.

Když pak dojíme a nashromážděné kostičky nasypeme z talířku do misky dvoubarevné kočce Matyldě, rozkrojíme ještě voňavá jablka, ukážeme si navzájem hvězdičky a pak už přichází čas dárečků.

Do světnice jde nejdříve Ferda, po něm já a nakonec máma. Každý z nás vytahuje ze svých skrýší zabalené dárky a dává je pod větve stromku. Poslední máma pak zazvoní na malý stříbrný zvoneček, zhasne ve světnici světlo a vyjde za námi do kuchyně. Společně pak přicházíme, Ferda rozsvítí Betlém a stromeček a jako nejmladší se dá do rozdávání dárků. Před každým z nás pak roste hromádka a když už pod stromečkem nic není, začíná proces rozbalování. Ta radost, už trochu tušíš, co asi bude v tom, či v onom balíčku, ale prsty odkrýváš jeho útroby rozechvěle a nedočkavě, dech se ti tají a je ti dobře. Ani nevadí, že to třeba není zrovna to, co jsi chtěl. Stejně máš radost a je to takové, podobné třeba tomu, když si na kopané plácneš po pěkném útoku s kamarádem, nebo když v kostele potají pokukuješ po klečící dívce, odříkávající s přivřenýma očima - Pane nejsem hodna. Říkáš si, opravdu mě mají rádi, fakt pro ně nejsem vzduch a to je panečku věc. Dělám oči na mámu, hladím ji po tváři a po zádech, s bráchou se po sobě pitvorně šklebíme, z gramofonu se linou staré koledy. Z husté, takřka hmatatelné černoty za oknem zní trubka putujících hudců a také smích skřetů jakýchsi, ale těch pokojných, dobrapřejných. Na stůl s vyšívaným ubrusem přinášíme jablka, vlašské a burské ořechy i voňavé domácí cukroví.

Po chvíli vstáváme od stolu a přes okenní sklo koukáme na zasněženou ulici. Máma nadšeně šeptá:

„To je krása kluci, ten bílej nadýchanej sníh a ta světýlka stromečků za okny. Jej kluci, ještě tak kdyby tu po silnici jeli koně se sáněmi a cinkaly by při té jízdě rolničky. A na tom sněhu by se vyjímali koníci jako úhel černí."

Jo, krásně bývá doma o svátku Adama a Evy.

S mámou, s bráchou Ferdou, s domácím Betlémem, s putujícími hudci a se snem o zvonících saních ujíždějících křupavým sněhem.

 

* * *

 

Hledím na opuštěné stoly ve velké jídelně. Ještě před chvílí tu sedělo několik desítek vojáků. Melancholicky nabírali na lžíce z štědrovečerní tabule a polykali mlčky se sousty i vztek, že musí teď sedět zrovínka tady a že se musí koukat na zeleně vystrojené kamarády, co jim taky není do smíchu.

Teda opravdu bylo dost cítit, jak je to všechny otravuje a jak si tak pro sebe vzpomínají. Teď je tu ticho, jídelna i kuchyně spí. Dvouobalové vypulírované kotle si tiše předou, dřímou taky stoly i roboty i trouby i smažící výklopné pánve a taky všechny černé hrnce a pekáče. Už splnily své vánoční povinnosti a teď odpočívají a možná, že se jim zdá o nějakém mocném Pánu robotů, který jednou přijde a vyvede je z otroctví kuchyňské říše do země zaslíbené.

Ticho je v jídelně, na várně, na schodech i dole v po bramborech vonícím sklepě. Závidím? Závidím. Těm venku, svobodným a nespoutaným. Dotýkám se stříšek kotlů a hladkých dlaždic, čelo si chladím na skle okna.

Dole na ulici je také pusto a prázdno, nikde ani človíčka, jen pár stop vytlačených ve špinavém městském sněhu. Z komínů se kouří, za okny září rozsvícené vánoční stromečky, sem tam se mihne stín, jeden a druhý a pak ještě jeden, takový maličký, to bude asi dítě. Určitě je šťastné, raduje se z nových věcí, z podivuhodných hraček, ze smíchu táty, z něžných doteků mámy.

V útrobách domů je teplo a znějí tam staré lidové koledy, které si lidé zpívají už pár desítek let v čas, kdy den je docela kratičký a noc se zdá být na vrcholu své moci. V ten den přichází také na svět skrze svatou pannu Dítě.

Někde nahoře, pod plochou střechou šramotí myš. Zaskřípají dvířka od kotelny a topič vyjede s kolečky pro uhlí do nízké kolny. Venku teď mrzne a onen umouněnec má na rukou hnědé huňaté rukavice. Brzy bude půlnoc.

Odtrhuji se od okna a jdu dolů do přízemí. Máma teď asi kouká na televizi, občas mrkne na dvě prázdné židle u stolu a povzdechne si.

Kdybych tak mohl, tou tichou mrazivou nocí. Jako pták, jako Ikarus severních zemí.

Na pokoji je už klid. Kluci spí, nohy vtáhnuté pod břicha. Z kouta zní polohlasně něčí zapomenutý tranzistor. Zavrtám se do hráškově zeleného spacáku. Na Luxemburku jdou všechny velké hity sezony. Tina Turner a jiné černošské holky zpívají těmi svými trošičku nakřáplými teplými hlasy a jistě se při tom zpívání taky pořádně kroutí a já před usnutím poslouchám. Ty holky jsou černý, tak děsně černý, že kdyby se úplně svlékly a šly teď v té tmě po ulici, nikdo by si zaručeně nevšiml, že na sobě nemají ani hadříček. Já poslouchám to jejich zpívání a klidně při něm usínám, zrovínka tak klidně, jako tam za řekou, jako dřív někde úplně jinde.