joudaweb - časopis Čekanka

Jsou skoro všude. Na kovových vratech garáží, na laufech tanků, na pneumatikách, na červeně nastříkaných zdech skladů, na betonovém obdelníku vnitřního nádvoří kasáren, na střechách, na komínech, na rámech i sklech oken, na proděravělých plachtách náklaďáků, na dveřích od pokojů, na nástěnce "politické aktuality", na stropě kulturní místnosti, na plechových dvířkách šatních skříní, na nablýskaných parketách, na nočních stolících, na zábradlí, v písku, v blátě, v prachu, v soli rozhozené na řeznickém špalku a také v umývárnách a na záchodcích. Tam je jich nejvíc. Vyrytých, načmáraných, kostrbatých čísel.

Taky se sestavují z kulatých i oblých kamenů, z cihel, z nalámaných klacíčků. Někdy si pak kuchař namyslí, že těm zeleným strávníčkům připraví parádní překvapení a jeho ruce je vytvarují z bledého pružného těsta a pak je nechají vykynout na velkém kulatém pařáku.

Čísla.

A kdo je dostane na talíř, k zelí a k vepřové pečínce místo obligátních koleček, je příjemně překvapen z těch bachraťoučkých vykynutých čísel.

"No ne, to je ale krásný číslo."

I když ono to číslo samo o sobě moc krásné není, protože je ještě příliš, příliš veliké. Na druhé straně takových 320 je už docela jiná písnička než 720 v přijímači.

A nejzajímavější jsou stěny dřevěných doupovských záchodků.

Člověk si mezi nimi připadá tak trochu jak v nějakém egyptském chrámu.

Stěny a nápisy. Stěny a čísla a taky znaky a symboly.

A můžeme se dočíst, že nějaký Jirka má před sebou 306 dní, a že je z Holešova, a zase Tibor, který to má za 185, že sem přijel až z Dunajské Stredy. A nebo se také dovíme z té spleti znaků, že slečna Maruška má ráda Honzu z Karlína a že nějaký Karol z Povážské Bystrice tuze stojí o jistou Elenku.

Ale čísel, těch je tam na těch stěnách nejvíc. Velikých a rozmáchlých, ale i docela maličkých, jen pár milimetříků na délku a konec, snad ze skromnosti, snad z nějaké obavy, možná z nedostatku sebevědomí.

Malá, velká, kostrbatá, pokroucená, rovná jako podle pravítka, bílá, černá, červená, modrá, žlutá, bachratá, uzoučká, vyspělá, nedonošená, nejasná, pozvolna se vytrácející, tmavá, jasná, vypálená, opálená, naznačující, vyrytá, vypíchaná, vydřená ostrým kamenem, napsaná v rychlosti a v náhlém nápadu být zvěčněn zrovna v ten den na stěně úlevné budky sbité z bukových prken.

Čísla, numera. Ale nejsou to jen stěny a prkenná sezení záchodků, zelenkavé kachlíky sprch, či hladké dříky posilovacích žebříků a prolézaček. Ta čísla jsou stálými hosty rozhovorů, slovních půtek, žalů a radostí, hovorů v tmavých putykách, unuděných nedělí i štiplavým potem nasáklých letních dnů. Jsou nikdy neodcházejícími návštěvníky vojenského života nejen v královském městě Ch., jsou příčkami žebříků, které se tyčí nad štíhlé gotické věže kostelů napříč šedivými mraky až nahoru, na svobodu.

Ale také se podle těch numer - tvorů neživých - řídí vztahy mezi skoro všemi zelenými klučiny. Jo, podle čísel, která jsou dost dobrá pro matematiky, hvězdáře, programátory, biochemiky i atomové fyziky, ale.... Pro tohle ne, chybí jim špetka lidskosti, alespoň za nehet soucitu. A taky ta čísla nemají oči a v nich slané slzy.

Pak se stane, že nositel malého čísla ztluče milionáře polní lopatkou za to, že mu nenablýskal uhlově černé kanady. Nebo třeba pár těch, kteří to mají za pár, vyháže na podlahu šatny obsahy skříní, které patří těm druhým, kteří měli tu smůlu, že přišli na vojnu o nějaký ten měsíc později.

Říkám, tahle čísla, to je vynález. Ohromná věc. Pravé ruce matematiků, hvězdářů, programátorů, biochemiků a atomových fyziků.

Taky na stěnách, na vrátcích, na plotech se vyjímají náramně. A což teprve na pestře vymalovaných krejčovských metrech.

Ale takhle?

Vše se točí okolo nich. Jsou vzývána i zatracována, proklínána i vynášena do nebe. Ale.....

Ale slzy z nich nevyloudíš. Ani za zlaté prasátko. A proto jsou tak necitelná a dovolí, aby se za ně skrývalo bláznovství, tupost, necitelnost, hnus a hněv.

 

Jo, kdyby tak ještě ronila slané slzy.