joudaweb - časopis Čekanka

Buď já, nebo on! - 3. část

8. října 2017 14:02:00

sobota 6. 2. 2016

Probudím se v pravé poledne. Přesně akorát na oběd. Neučesaná a ještě stále v pyžamu sejdu schody dolů do kuchyně. Vidět všechny sedět u stolu a cpát se, mi vykouzlí úsměv na tváři. Jako když mávne kouzelnou hůlkou.

„A helemese, kdopak se nám to vyspinkal do růžova.“ Jako první si mě všimne tatík.

„Dobré ráno všem,“ popřeju pěkně.

„Snad dobré poledne, né?“ rýpne si mamina. Nepříjemná, už zase. Ještě jsem ji nestihla ani naštvat a už je na mě jak na cizí.

„Nebuď nepříjemná, Dito,“ tatík se snaží zmírnit maminy nepříjemný tón.

„Já nejsem nepříjemná,“ brání se mamina.

Matylda raději vstane od stolu, odnese špinavý talíř na kredenc a práskne za sebou dveřmi. Mlčky si nandám jídlo na talíř. Raději nic neříkám. Někdy je vážně lepší mlčet. Jako třeba právě teď!

„Ale jsi!“ ujistí ji tatík. „Že jo, Gábi?“ tatík očekává podporu z mojí strany. Ačkoliv je mamina vážně protivná, neřeknu ani půl slovo proti ní. Vždycky jsem byla na její straně a vždycky na její straně budu!

„Vidíš, radši mlčí. Má strach, že by si to s tebou rozházela,“ podotkne tatík. Trefa do černého, pomyslím si v duchu.

Mamina by měla být ráda za to, jaký spolu máme vztah. Nikdy jsem se nebála se jí s čímkoliv svěřit. Někdy jsou to blbosti, ale i tak. Třeba nedávno se mi stala, když jsem byla u tatíka v práci, taková menší nehoda se sešívačkou. Dávala jsem tam novou náplň a zkoušela jsem, jestli to funguje. A při zkoušení jsem zapomněla na prsty a sešila jsem si je. Bolelo to neskutečně. Ale dělala jsem jakoby nic. Tatíkovi jsem to samozřejmě neřekla, ale mamině pak doma jo. Tatík by akorát naříkal nad tím, jaký jsem nemehlo. Kdežto mamina by mi nikdy nic takového neřekla.

Vyprávíme si obsahy knížek, které jsme přečetly. Povídáme si o všem možném i nemožném a dokonce i o klukách. Kdežto s tatíkem si skoro nepovídám. Máme na spoustu věcí dost odlišné názory.

Posadím se ke stolu a dám se do jídla.

„Máš to dobrý, mam,“ pochvalím ji. Zaslouží si to. Je to vážně moc dobré!

Mamina mi na to nic neřekne, jen se spokojeně usměje.

Když se naši ztratí z dohledu, jdou si dát ven pod pergolu kafe, připlazí se Matylda zpátky do kuchyně a začne vyzvídat.

„Tak co včerejšek? Dobrý? Kolik jsi sbalila kluků? V kolik jsi vůbec přijela domů?“ vyzvídá.

„Moje milá sestřičko, brzdi trochu,“ krotím ji. „Dobrý to tam bylo, ale člobrdo s tebou na to nemá,“ snažím se ji potěšit. A taky se mi to podaří. Matylda se spokojeně usměje. „V kolik jsem přijela domů?“ zamýšlím se. „Asi okolo třetí, nevím přesně.“

„A co kluci?“ nenechá se odbýt. Na kluky nezapomněla. To je mi jasný! Ti jsou na každý párty to nejvíc zajímavé.

„Jeden by tu byl,“ řeknu.

„Hezkej?“

„Moc!“ ujistím ji s úsměvem na tváři. „Špinavej blond s modrýma očima.“

„A líbali jste se?“ Matyldě se rozzáří oči jako dvě lampičky.

„No dovol,“ řeknu naoko dotčeně. Matylda začne škemrat rukama. „Ale jo, to víš, že jo.“

 

S horkým čajem a míša řezy na talířku se odplazím do pokoje. Zapnu notebook. Naladím svůj momentálně rozkoukaný seriál, jímž je Sex and the city a spokojeně se zachumlám pod peřinu. Tenhle seriál přímo zbožňuju! Koukám na celý seriál asi už podruhé. Zamilovala jsem si ho. Většinu lidí pohoršuje už jenom ten název. Ano, je to seriál pojednávající o sexu, ale také o přátelství a o složitostech a komplikovanostech vztahů mezi mužem a ženou. Fascinuje mě vztah Carrie a pana božského. Rozcházeli se a zase scházeli deset let. A ačkoliv to v seriálu vypadalo bledě, ve filmu se nakonec vzali. Fanoušci se dočkali nádherné svatby. Ani svatba neproběhla hladce. Překonali to, protože se milovali. Hrozně moc.

Zajímalo by mě, jestli taky někdy najdu někoho jako je pan božský?

Někoho, kdo mě bude tak moc milovat.

Epizoda je na konci. Nejvyšší čas si odskočit na záchod. Opravdu nutně potřebuju. Držím to už asi od poloviny. Vyhrabu se z postele a cestu na záchod beru tryskem. Takový ten pocit, když to v sobě držíte a pak si konečně ulevíte. Ten pocit je k nezaplacení.

Sotva usednu na postel, rozezvoní se mi mobil položený na nočním stolku. Neochotně se pro něj natáhnu. Neznámé číslo. Kdo to asi může být? Rozmýšlím... mám to vzít... nemám to vzít. Zvědavost je silnější. Zvednu to. Stisknu zelené tlačítko.

„U telefonu Gábina Týfová, kdo volá?“

„Tady Marián, slečno Gábino,“ baví se na druhé straně.

„Oouu,“ udělám překvapeně. „Ahoj.“

„Půjdeš se mnou na rande?“ jde rovnou k věci. Žádné zbytečné okecávání.

Mlčím. Nevím, jak se rozhodnout. Musím myslet na Ivušku. Varovala mě před ním. Kluci přicházejí a odcházejí, ale kamarádky jsou navždycky!

„Ještě se rozmyslím,“ bez váhání stisknu červené tlačítko a hovor ukončím.

Rozpuštěné vlasy si smotám do jakéhosi dosti ležérního drdolu. Pyžamo vyměním za domácí oblečení. Nasednu do auta a vydám se k domu, kde bydlí Ivuška.

Ivuška bydlí s rodiči ve městě. Bože, jak já jí závidím život ve městě. To je úplně něco jiného než život na vesnici.

„Ahoj Gábinko,“ zdraví mě překvapeně paní Tupá, Ivuščina maminka.

„Dobrý den, paní Tupá. Jdu za Ivuškou,“ oznámím jí, ačkoliv jí to musí být více než jasné. Za kým jiným bych asi šla? Za jejím puberťáckým bratrem Tadeášem? Cccc, to bych si dala!

„Pojď dál,“ vyzve mě. „Je ve svém pokoji,“ oznámí mi, když si v chodbě vyzuji své balerínky.

S úsměvem na tváři přikývnu a už si to štráduju k Ivušce do pokoje. Bez zaklepání vstoupím dál. Co k tomu říct. Jsem prostě už zvyklá.

„Ahojky, Ivuško.“

Ivuška leží v posteli a dělá to samé, co jsem dělala já předtím, než mi Marián zavolal.

„Jéé, čauky,“ zajásá nadšeně. „Kde se tu bereš?“

„To už ani nemůžu navštívit svojí nejlepší kamarádku?“ zeptám se naoko dotčeně.

Obě dvě se rozesmějeme. Ivuška je z mé návštěvy tak nadšená, že se mi pověsí kolem krku, a dojde pro nejlepší růžový víno, co se ukrývá ve sklepě čekajíc na lepší časy. Naleje nám vrchovatou skleničku. Víno je výtečné. Sladké.

Po druhé skleničce toho výtečného vína jsem odhodlaná říct Ivušce o Mariánovi.

„Ivuško, vlastně tu kvůli něčemu jsem,“ přiznám barvu.

„Ano, a kvůli čemu?“ baví se Ivuška.

„Kvůli Mariánovi,“ zvážním.

„Jó tak,“ Ivuška taky zvážní. „Tobě se vážně moc líbí, viď?“ smutně si povzdychne.

„Jo,“ přitakám. „Pozval mě na rande.“

„A co čekáš ode mě?“ nechápe Ivuška.

„Povolení jít s ním.“

„Jako fakt?“ vykulí oči.

„Kluci přicházejí a odcházejí. Kamarádky jsou navždycky! A já nechci tě kvůli němu ztratit.“

Ivušku tím dojmu. Lesknou se jí oči. Slzy na krajíčku.

„Jen jdi a užij si to,“ popřeje mi.

„Děkuju, děkuju,“ objímám ji nadšeně. „jsi zlatá!“

Autor: Princezna


přečteno: 234x   komentářů: 0

Nejnověji komentované

přečteno: 61x   komentářů: 2, nejnovější: 11. 12. 2017, 09:06:43
přečteno: 96x   komentářů: 4, nejnovější: 04. 12. 2017, 18:14:00
přečteno: 163x   komentářů: 3, nejnovější: 27. 11. 2017, 18:18:37
přečteno: 151x   komentářů: 1, nejnovější: 25. 11. 2017, 21:29:52
přečteno: 137x   komentářů: 1, nejnovější: 25. 11. 2017, 19:16:24
přečteno: 234x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 11. 2017, 19:44:14
přečteno: 239x   komentářů: 3, nejnovější: 01. 11. 2017, 14:29:14
přečteno: 4326x   komentářů: 32, nejnovější: 12. 10. 2017, 10:00:21

Nejčtenější

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
sedmset jedna:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 6. 12. 2017