Milí čtenáři, dnes již opustíme podolecké území a přesuneme se s Ješkem z Michalovic do roku 1334. Jak jsem se již zmínila, jemu vděčíme za rozšíření města. Přenesením na ostroh ke hradu se dále mohlo rozvíjet. Ješkovým hlavním cílem bylo založit velké a bohaté město s lidmi znalými řemesel, aby mu přinášeli stálý a nemalý příjem. Proto obdařil měšťany různými právy, umožnil jim otevření krámů, postavit radnici i hospodu. Nechal si za to zaplatit nemalý peníz…
Než se pustím do popsání města, jak vypadalo ve 14. a 15. století, chci se zmínit o osudech majitelů, protože ty souvisí s rozvojem osídlení. Opustíme Ješka, který přenesl město, a zastavíme se u jeho vnuka. Jan z Michalovic, zvaný Michalec, zasedal od svých 15 let na zemském sněmu. Byl mocným velmožem, měl ve své družině několik vladyků i z Boleslavska. Byl přítelem krále Václava IV., získával řadu privilegií pro sebe i pro město. V roce 1391 získal od krále právo pořádat Bartolomějský jarmark trvající celých osm dní, začínající na den Nanebevstoupení Panny Marie (15. srpen). Takto dlouhý trh byl zdrojem velkých příjmů, ale Jan Michalec vykonal i další skutky, které městu přinesly růst. Dovolil majitelům statků, aby odkázali svůj majetek podle svého přání.
V roce 1394, po umučení a utopení generálního vikáře Jana Nepomuckého, se Michalec přidal k Panské jednotě a postavil se proti králi Václavu IV. Rozkol ale nebyl příliš velký, šlechtici si prosadili své požadavky, a král musel ustoupit. Na důkaz svého pokání daroval pánům statky a privilegia - Michalec získal funkci popravce boleslavského kraje. Nejenže se poté mohl účastnit korunovace královny Žofie, ale dokonce nesl v průvodu korunovační jablko, což byla velká pocta. Po Václavově smrti sepsal spolu s dalšími katolickými pány prohlášení, že budou věrně stát po boku královny a bojovat s husity. Ti ohrožovali výsadní postavení šlechty, Jan se tudíž postavil na Zikmundovu stranu.
Na Boleslavsku lidé husity vítali, doufali, že jim pomohou prosadit své požadavky vůči Michalovicům. Bojovníkům pomáhali, dokonce vypověděli poslušnost Janovi, a ten před nimi uprchl na hrad Bezděz, který Michalovičtí získali od krále za to, že stáli na jeho straně. Roku 1421 vstoupil Jan Žižka do města a za bezproblémový vstup se husité odvděčili vypálením a zničením všech klášterů, městských budov, hradeb a bran. Poté sirotci a boleslavští dobili hrad v Michalovicích a táborští hejtmani, Kunrat z Počapel, Václav Kruknár z Lobkovic a Bohuněk z Klinštejna, vládli několik let ve městě.
V roce 1436 se město usmířilo s vrchností, zastupovanou Petrem z Michalovic. V listině Petr slibuje, že nebude vzpomínat na sváry mezi stranami, a potvrdil usmíření. Zaručoval svobodná kázání, náboženskou svobodu, ale s výhradním postavením náboženství podobojí. Slíbil obyvatelům právo na volné stěhování. Rozhodl, že majetek katolíků, kteří v době válek uprchli, propadne městu. Ke spisu připojili své pečeti další urození páni, pokud vyberu ty z mého okolí, byli mezi nimi Petr ze Zvířetic, Jan Křenec na Dražicích, Smil z Brodec, Václav Myška z Hrádku. Usmíření Petra s kališníky bylo překvapivé, katolický pán vládl obyvatelstvu, které bylo zcela nekatolické. Asi toho válčení již bylo hodně…
Po roce náboženské svobody přebírá vládu nad městem Petrův synovec, Jindřich Kruhlata. Byl sice katolíkem, ale jeho blízkým přítelem byl husitský král Jiří z Poděbrad. Pomáhal Jiřímu při válečných konfliktech i při budování rozvrácené země husitskými válkami. V době nezletilosti Ladislava Pohrobka byl v radě dvanácti, která spravovala zemi. Seděl na zemském soudu a byl nejvyšším komořím Království českého, první osobou po králi. Byl také v poselstvu, které jelo do Francie požádat o ruku dceru francouzského krále Karla VII. Magdaléna se měla stát manželkou Ladislava Pohrobka, ale jak víme, ke svatbě nedošlo.
Po boku svého přítele stál po celý svůj život, i když byl katolíkem, věrně sloužil Jiřímu, a bojoval na straně kalicha. Bitva u Turnova proti slezsko-lužickému vojsku v roce 1468 se mu stala osudná. Byl vojensky zdatný, v této bitvě mu pomáhala i Jizera, ale přesto to na vítězství nestačilo. Nechal vypustit některé rybníky, které zvětšily řečiště spolu s Jizerou, a mnoho křižáků ve vodě zahynulo. V bitvě byl zraněn a na následky poranění skonal. S ním vymřel michalovický rod po meči. Statky a všechen majetek získala jeho sestra Magdaléna, která se provdala do rodu pánů Tovačovských z Cimburka, a s nimi začíná další kapitola ve vývoji města.
Ale vraťme se k Jindřichovi, zaslouží si, abychom o něm věděli víc. Byl nejen přítelem a pomocníkem krále Jiřího, ale i jeho příbuzným. Oba znali Hynka Ptáčka z Pirkštejna, hejtmana východočeského kraje. Po jeho smrti převzal vedení kališnické strany Jiří z Poděbrad. Hynkovu manželku, Annu z Hradce, si vzal Jindřich, s ní přišla do Boleslavi i její a Hynkova dcera Žofie. Jindřich ji vychovával na boleslavském hradě a ona se později provdala za Jiříkova syna Viktorina. Po jeho smrti strávila zbytek života v Boleslavi.
Jindřich pomáhal řídit stát, ale dobře si počínal i v mém městě. Potvrdil všechny výsady, které město již získalo, navíc daroval městu právo na prodej soli, aby bylo z čeho hradit škody z husitských válek. Za tyto peníze se opravilo opevnění, poničené městské brány a domy při nich stojící. Město měla všechna živnostenská práva jako města královská, měšťané mohli se svým majetkem svobodně nakládat, a tak byl předpoklad, že z průměrného poddanského města více orientovaného na zemědělství a méně na řemesla, se stane bohaté a významné středisko kraje.
Nyní ponechme stranou majitele a jejich osudy a podívejme se, jak vypadalo nové město vybudované u hradu. Prostor pro jeho zřízení nebyl příliš velký. Měl trojúhelníkový tvar, v jižním cípu stál hrad, který byl od města oddělen hradbami, mezi nimiž byl příkop s padacím mostem. Na severní straně končilo město arciděkanským kostelem, založeným knížetem Boleslavem II. Po obou stranách náměstí byly postaveny postupně dřevěné domy, což je nynější zástavba Staroměstského náměstí. Z něj vybíhalo několik kratších uliček. Hradby kolem celého města nechal postavit Jan z Michalovic. Na severní straně byla na konci zástavby dvojitá hradba, která vedla dnešní Masnou ulicí kolem kostela do ulice Bělské. Mezi hradbami byl příkop, v němž měli své dílny provazníci a soukeníci. Městské opevnění bylo doplněno strážnými věžemi.
Vstup do města byl možný pouze branami. Nejdůležitější byla Svatojánská, která oddělovala Staré a později vybudované Nové Město. Byla trojitá, mezi branami stával most, jež zdobil kříž a socha sv. Jana Nepomuckého, asi i proto, že byl patronem mostů a byl mu zasvěcen kostel, stojící kousek za touto branou, tedy již na Novém Městě. Sochu můžeme dnes vidět ve výklenku kostela, kříž stával později na Hejtmánce u Pražské silnice. Pražská brána nebo také Svatovítská, podle kostela stojícího na Podolci k němuž silnice směřovala, se nacházela kousíček pod hradem. Po zbourání brány při stavbě nové silnice se nám zachovaly po obou stranách komunikace stojící hranoly kamenného zdiva, na nichž leží lvi s královskými znaky – korunou, žezlem a jablkem. Sochy nejsou původní, jsou to kopie z pískovce. Tato brána byla zdvojená a uprostřed byl příkop. Čtyřhranná budova měla tři světnice a sklep. V Bělské ulici byla brána Klášterská, také dvojí s mostem přes příkop. Touto branou se chodilo do židovské části města a na Karmel. V branách bydlili „branní“, strážci, další místnosti se pronajímali občanům. U bran byly fortny neboli vstupy do města pro pěší. Za kostelem byla dvojitá fortna pro chodce i povozy, u Templu se fortnou sestupovalo dolů k Jizeře, většinou pro vodu.
Staroměstské náměstí dostalo svůj název na počátku 16. století, aby se odlišilo od náměstí, které se nacházelo na Novém Městě. Ze začátku to bylo prostě jenom náměstí nebo častěji rynek. Již od počátku osídlení byl určen jeho tvar a zachoval se i původní středověký způsob řazení domů. Domy byly nejdříve dřevěné, později kamenné. Úzké pozemky byly zastavovány do hloubky, obytné místnosti, obchod nebo živnost byly v přední zástavbě směrem do náměstí, vzadu bylo příslušenství, dílny, místnosti pro uskladnění vypěstovaných zásob nebo zboží. V patře se rozkládal byt majitele domu, v zadní části byl výměnek pro rodiče a pokoje pro služebnictvo. Domy měly hluboké, ve skále vysekané sklepy. Byly většinou patrové se zdobenou fasádou podle movitosti majitele. Bývaly zdobené plastikami, malovanými obrazy, štukovými znaky, zlacenými ornamenty. Všechny domy na náměstí měly podloubí, lidé byli chráněny před deštěm. A tak korzovali, setkávali se se sousedy, prohlíželi a nakupovali vystavené zboží a rozprávěli.
Dnešní Staroměstské náměstí plynule navazuje na hradní objekt. Boleslavský hrad byl postaven v jižním cípu náměstí, na ostrohu vysoko nad Podolcem. Přístup k hradu byl možný pouze ze severní strany. Parkánové hradby byly kamenné, budova dřevěná. Z krytých ochozů se střílnami bylo možné chránit hrad v případě napadení. Předhradí se nacházelo na místě starého pohřebiště. Bylo od hradu odděleno hlubokým příkopem a mohutnou hradební zdí s opěrnými pilíři a masívní vstupní branou. Stávala tu kaple sv. Vojtěcha, která by měla být zastavěna v prostorách dnešního Templu. Hradební zeď ve spodní části je původní, velmi silná, postavená z hrubých kamenů. Horní část s cimbuřím a střílnami je již slabší.
Hrad měl tři podlaží, obytné byly horní dvě. Jistě každého zaujmou malá okna, srovnaná v řadě jako vojáci. Takto necitlivě byl hrad přestavěn v 18. století pro vojenskou posádku. Původní okna byla, podle Tomáše Durdíka, nápadně podobná oknům v Ludvíkově křídle na Pražském hradě, a proto se domnívá, že přestavbu hradu vykonal sám Benedikt Rejt nebo někdo z jeho dílny. Na nádvoří jsou zabudovány arkády s pěti oblouky.
Z nejstaršího období se dochovaly části románského zdiva a příčné hradby. Ze 14. století pochází nádvorní zeď hradního paláce. Z gotické přestavby se dochovala bašta s cimbuřím na jihozápadní straně. Je to velká, obezděná a nekrytá plošina, která byla využívána pro dělostřeleckou obranu hradu. Byla na ní postavena těžká děla či jiné zbraně.
O dalších osudech hradu si povíme až v příslušném historickém období. Nebudu přebíhat z jedné etapy do druhé, raději zůstanu ve 14. století, a abych odlehčila své vyprávění od dějepisných dat, vypravíme se za občany města.
Nejprve se podíváme za měšťany, žijící převážně na Staroměstském rynku a v úzkých uličkách z něj vycházející. Tenkrát v rodinách vládl otec a byla vyžadována naprostá poslušnost a úcta k rodičům. Co řekl otec, muselo se dodržet. Místnosti byly jednoduše zařízeny, obytných bylo málo, ale byly prostorné. V každém domě měl pán domu svou živnost, k ruce několik pomocníků nebo tovaryšů. V lepším pokoji se přijímaly návštěvy, býval proto lépe zařízen. Důležitou částí domu byla kuchyně. Vařívala matka, k ruce měla děvečky a dospívající dcery. Jedlo se třikrát denně, svačiny byly pouze v rozmezí sv. Jiří (24. dubna) do sv. Matouše (21. září), tedy v době, kdy bylo nejvíce práce na polích a v domácnosti s úrodou. Téměř každý měšťan měl totiž nejen svou živnost, ale i své pole a chovná zvířata.
Pochoutkou bývaly ovocné kaše, jablečná varmuže byla nejoblíbenější. K obědu bývala polévka i různě upravené maso s různými šalšemi (omáčkami). Nejoblíbenějším masem bylo drůbeží. Slípky, husy i kachny se před zabitím krmily nejméně dva týdny pouze zrním, aby se vyčistily od různých nečistot. Slepice v kuchyni vedly, nejchutnější byla černá s čistým hřebínkem, poté byl na žebříčku kapoun. Vařily se s exotickým kořením, nejvíce s muškátovým květem, zázvorem, hřebíčkem a šafránem, který se pěstoval na podoleckých zahradách. Nejčastější přílohou byl hrách. Oblíbené byly sýry, ze zeleniny vládla mrkev, vodnice, kapusta a zelí. O svátcích si měšťané pochutnávali na zvěřině a rybách, zvláště losos byl často zařazován do jídelníčku. Pila se medovina, řídké pivo s malým procentem alkoholu a domácí víno. Vinná réva se pěstovala na Podolci a kolem Klenice, což dosvědčuje i název dnešní ulice Na Vinici.
A protože na jídlo si museli měšťané nejprve vydělat, podíváme se, jak se živili a jaká řemesla byla obvyklá v této historické době. Aby muž přežil a uživil svou rodinu, musel umět nějaké řemeslo. Ale to nestačilo, musel se stát členem příslušného cechu, bez této podmínky nemohl svou živnost vykonávat. Problém byl v tom, že ne každý byl do cechu přijat. Nevím, jak žili ti, kteří nebyli přijati nebo byli vyloučeni za nějaký prohřešek. Stačilo se dotknout mrtvého psa nebo jiného zvířete. Tím dotyčný ztratil čest…
Cech byl spolek řemeslníků jednoho řemesla, později se příbuzné profese slučovaly. Hájil zájmy a práva členů, zejména před šlechtou a konkurencí, dohlížel na dodržování všech cechovních regulí, hlídal ceny výrobků a jejich kvalitu. V čele cechu stál volený cechmistr, pod ním byli mistři, tovaryši a učni. Cechmistr procházel dílny a dohlížel nejen na pracovní záležitosti, ale i na soukromý život mistrů. Jakékoli přestupky proti cechovnímu řádu i slušnosti byly potrestány. Cechmistr hlídal výrobní a obchodní postupy, cenu a kvalitu zboží. O činnosti cechu vedl záznamy do cechovních knih. Cechovní privilegia si nechával potvrzovat nejen vrchností, ale i příbuzným cechem z jiného významného města. Každý cech měl své stanovy, pečetidlo, slavnostní oděv a prapor se znakem symbolizující řemeslo. Do cechovní pokladny se platily pravidelné roční poplatky, různé pokuty i příspěvky za umožnění zkoušky a za přijetí do cechu.
Mladý tovaryš, který byl otcem poslán, aby se naučil určitému řemeslu a mohl se přihlásit do cechu, musel mít doklad, že se narodil ve svazku manželském a byl pokřtěn. Vyučit se musel u mistra v jiném městě, potom putoval od města k městu na zkušenou. Zdokonalil se ve svém řemesle, poznal jiné lidi a jejich zvyky. Mzda tovaryše byla malá, většinou nedostával od mistrové stravu, i když pracoval denně 14-17 hodin. Když se chtěl usadit a stát se členem cechu, šel do cechovní hospody, kde se ho ujali starší tovaryši. Dali mu najíst a napít, prohlédli jeho doklady a oblečení, protože nesměl dělat cechu ostudu, a když bylo vše v pořádku, podali mu ruku. Vyptávali se příchozího, co umí, u koho se učil, jak to vypadá v jiném městě, s kým mluvil a co všechno viděl...
Přijetí do cechu předcházela mistrovská zkouška, která byla těžká a nákladná. Vyžadovala od tovaryše vyrobení mnoho výrobků, což znamenalo mít peníze na pořízení materiálu. Když byl posléze do cechu přijat, musel pozvat celý cech na hostinu a zaplatit příspěvek za přijetí.
Kdo chtěl v Boleslavi vykonávat živnost, musel mít ve městě vlastní dům. Dále musel dokázat, že je řádně oddán, že je svobodný a čestný člověk. Přicházející mistři do města využívali městskou ochranu, slíbili stát se řádnými občany, zaplatili „příjemné“ a stali se sousedy.
Když jsem psala o řemeslnících na Podolci, uvedla jsem ty, kteří tam v počátcích města pracovali. Nyní doba pokročila, a tak se podívejme na několik typických městských profesí. Řemesel bylo ve městě na dvě stovky. Výroba zboží se výrazně specializovala, řemeslníci stále pracovali ručně a byli velmi šikovní. K dispozici měli materiál té nejvyšší kvality, žádné náhražky či plasty jako dnes, a tak není divu, že jejich výrobky vydržely dlouhá léta a často se dědily. Na práci řemeslníků a následný prodej přísně dohlížel cechovní mistr. Na tržištích měly stánky příslušné profese u sebe, popřípadě se nacházely ve stejné ulici. Z té doby se leckde dodnes nacházejí ulice Železné nebo Masné, tak jako v našem městě. Velmi se dbalo na správnou míru a váhu. U radničních vrat visel přikovaný železný loket a byla tam i spravedlivá váha. Při prvním provinění následovalo pokárání, při druhém vykoupání v koši, což prováděl za hojné účasti lidí kat, při třetím byla uťata ruka, která šidila kupující.
Pro ilustraci uvedu, jaké profese patřily ke krejčířskému cechu. Jejich cechovní řád z roku 1318 je nejstarší, který se u nás zachoval. Byli to krejčíři, kabátníci, kytléři (pláště a pláštěnky), hacníci (kalhotáři), vetešníci, ševci, prťáci (správkáři), trepkáři (podrážky obuvi), dřevákáři, kloboučníci, čepičníci, biretníci (pokrývky hlavy pro kněží, doktory), šlojířníci (závoje), rukavičníci, pasíři (ozdobné opasky), měšečníci, tobolečníci nebo také tlumočníci (tlumoky na šaty nebo pouzdra na zbraně), vačkáři (vaky), tkaničníci, šňoraři (šňůry), dratevníci (kopopné dratve pro ševce), stuhaři, přeskáři (přezky a kroužky), peřinečníci, polštářníci, hedvábníci (tkaní hedvábí), ornátníci.
Do cechu truhlářského patřili stolaři, pokladníci (pokladny a truhlice), stoličníci (stolice pro nástroje), stolečníci (stolky), lavičníci, postelníci, kolebečníci, truhláři (ve městě pouze truhly, na vesnici i jiný nábytek). Řezníci, nejváženější z cechů, poráželi, bourali a porcovali, ale také vyráběli masné výrobky, nejčastěji s uzenáři udili maso a slaninu, klobásy, připravovali jaternice a jelita, škvařili sádlo. Pekaři, také velmi cenění, často bývali majiteli mlýnů a domů, pekli až dvanáct druhů chleba – pohankový, jáhlový, žemlový, nakyslý, žitný, ječný, prosný, mazancový, koláčový, žaludový, pšeničný, perníkový. Drobné pečivo bývalo z režné mouky, různé roháčky, housky, calty, koláče, makovce. Do cechu patřili pekaři, pecnáři (pouze režný chléb), perníkáři, caletníci, koláčníci, oplatečníci, kobližníci, mazanečníci, pekaři boží (hostie).
Nejvíce provozoven měli v Boleslavi soukeníci, bylo jich 12 a živilo se tímto řemeslem 21 rodin. Hned pod nimi byl cech kožešnický a krejčovský. Sladovníci měli několik provozoven mezi Podolcem a Ptákem, dodnes se tam říká na Sladovně. Masná ulice vycházející z Železné určuje místo, kde byly kdysi masné krámy. Zde se poráželo a prodávalo většinou hovězí maso, které si měšťané sami nezabezpečili. Ale v nabídce byly i jiné druhy, zejména vepřové a drůbež. Bylo to místo velmi odpudivé svým zápachem a množstvím odpadu.
Boleslav bylo město převážně zemědělské. V období vlády Tovačovských se do města uchylovali lidé, utíkající před zvůlí svých pánů. Lidem se zde dostalo přijetí, ale museli pracovat většinou na polnostech, od východu slunce, v zimě se na východ vůbec nečekalo. Polední přestávka byla půlhodinová a peněz za práci velmi málo. Stále bylo město takové obyčejné, i když alespoň v náboženské otázce bylo jasno, nedocházelo k nepokojům, všichni vyznávali víru podobojí. Za pár let ale nastane období, které patří k nejzářivějším v historii města, období, které město proslavilo po celé Evropě.
Literatura - Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.
Boleslavští autoři - Mladá Boleslav od minulosti k dnešku
Karel Herčík – Historické perličky z Mladoboleslavska
Karel Herčík – radniční měsíčník Boleslavan - Kapitoly z historie
Sylva Městecká – Boleslavský uličník
Václav František Rudolf - Staré obrázky boleslavské
Tomáš Durdík - Ilustrovaná encyklopedie českých hradů
Wikipedie
Fotografie – staré fotografie jsem dostala od paní Hálové, které tímto velmi děkuji. Nové jsou mé vlastní, místa jsem fotografovala při mých procházkách městem s Jiřinkou v mysli…
Autor: Alena Prchlíková
Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.
Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.
Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.
JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz Aktualizováno: 3. 11. 2024