joudaweb - časopis Čekanka

Zuby trápily lidstvo od nepaměti - 2. díl

19. října 2019 00:00:00

Zubní kartáček (následník žvýkacích klacíků a párátek)

 

Zpočátku odstraňovali lidé zbytky jídla z mezizubních prostor a plaku (zubního bakteriálního povlaku) prsty, nehty, výplachy vodou, ostrými kousky větévek, či dřevěnými nebo kovovými párátky, brky a dokonce i špičatými obroušenými lidskými zuby.

 

Za prvního předchůdce zubního kartáčku však lze označit teprve miswaky – žvýkací klacíky neboli dřevěné tyčinky s jedním či oběma konci rozžvýkanými do formy štětečku, které již v době kolem roku 3500 př. n. l. znali například Egypťané. Větévky s jedním rozžvýkaným koncem, které neměly být silnější než malíček, používali také Árjové (kteří obývali Indii asi od roku 1500 př. n. l.), kteří na čištění zubů kladli velký důraz, čistili si jimi před rozedněním každý zub zvlášť, a konkrétní druh dřeva jim léčitelé vybírali podle jejich nátury a podle místa, kde žili.

Přírodní kartáček miswek

Miswaky se šířily na další území, a lidé si je obvykle zhotovovali z aromatických stromů, takže navíc osvěžovaly dech. Nejvíce uctívaný byl miswak, což je oloupaný kořen či větvičky ze stromu Salvadora persica, jemuž Egypťané říkali „strom–zubní kartáček“ a Arabové ho nazývali arak. Klacík býval dlouhý 10 až 20 cm, měl průměr 4 až 15 mm a majitel si obvykle proměnil žvýkáním jeden jeho konec ve štěteček; údajně pouze v islámských oblastech bývaly roztřepené oba konce.

Podobně se používaly i další stromy, jako např. oliva, vlašský ořech, citronovník a pomerančovník, zatímco Řekové si své žvýkací klacíky zhotovovali z keře lentišku (Pistacia lentiscus, řečík lentišek). Tato dřevina s červenými či žlutými květy obsahuje pryskyřici mastix s dezinfekčními a antiseptickými účinky, používanou dříve i jako žvýkačka. (Lentišek je příbuzný pistácie pravé neboli Pistacia vera, která je zdrojem známých lahodných pistáciových oříšků.)

Podle současných lékařů není třeba se miswaků, které obsahují mnohé prospěšné složky (antimikrobiální látky, saponoidy, adstringencia apod.), obávat. Občas se sice objevuje varování, že je nutno konce pravidelně odřezávat, neboť po 24 hodinách se v něm objevují cytotoxické látky, ale podle odborníků je toto tvrzení spíše spekulací, než objektivně prokázaným faktem. Ovšem odřezávání doporučují, a to ze dvou důvodů: zaprvé se štěteček rychle opotřebovává, a zadruhé je silně kontaminován mikroorganismy, kvůli nimž a kvůli přítomnosti zbytků potravy začíná rychle zahnívat.

***

První klasický kartáček ze štětin oholených ze šíje divokého prasete a vsazených do kostěné či bambusové rukojeti se objevil v 15. či 16. století v Číně. Tato novinka se dostala i do Evropy, jejíž obyvatelé zkoušeli používat srst koňskou ev. – na luxusní kartáčky – jezevčí, ale i zde nadlouho zvítězily štětiny prasečí. Protože 18. století umožnilo lidem (díky narůstající oblibě cukru) více mlsat sladkosti, zhoršoval se stav jejich chrupu a zubní kartáček se stával čím dál tím větší nezbytností. Ve velkém začal tyto hygienické pomůcky vyrábět kolem roku 1780 v Anglii jistý William Addis. Rukojeti zhotovoval převážně z volských holenních kostí a prasečí štětiny upevňoval tenkými drátky v předvrtaných otvorech.

Traduje se, že do historie kartáčku zasáhl významně muž jménem Josef de la Maire, údajně zchudlý francouzský šlechtic, který ve 20. letech 19. století působil v Paříži jako zubní lékař, i když neměl náležité vzdělání. Zpočátku své pacienty „léčil“ pouze tím, že jim bolavé zuby trhal. Postupně ale došel k názoru, že lepší je problémům se zuby předcházet než pouze „hasit požár“. A tak nejenže si získal vděk některých svých pacientů (resp. především pacientek), jimž antiseptickými přípravky ošetřoval jejich bolestivě zanícené dásně, ale začal klást důraz na prevenci. Ta spočívala především v udržování čistoty ústní dutiny a byla podle něj základním předpokladem zdravých zubů. Svým pacientům radil, aby si denně dřívkem stírali jazyk, ústa si vyplachovali čistou vodou a zuby čistili měkkým kartáčkem. Vydal na toto téma dokonce knihu nazvanou v překladu „Dámský zubař“; každý, kdo si ji koupil, prý dostal zdarma jako pozornost zubní kartáček.

Velkým přínosem pro zubní hygienu byl vynález kartáčku s nylonovými, na konci zaoblenými vlákny, který byl představen v USA roku 1938; jeho „otcem“ se stal paradontolog z kalifornského San Jose, doktor Robert Hutson. Tento kartáček byl hygieničtější, ale zároveň zpočátku tvrdší, což byl nedostatek, který se podařilo odstranit po roce 1950.

Vymoženost v podobě elektrického kartáčku přišla na svět roku 1939 ve Švýcarsku.

NĚKOLIK PERLIČEK NA ZÁVĚR:

– Egypťané spoléhali při čištění a bělení zubů na cibuli.

– Básník Friedrich Schiller měl párátko ze slonové kosti s ručně malovanými postavami z řecké mytologie.

– Časopis „Šťastný domov“ uveřejnil počátkem 20. století návod na zhotovení „zdravotní schránky“ na párátka. Čtenářky se v něm dočetly: „Párátka, jimiž se přece zasahuje přímo do úst, všude, ať v domácnostech, ať v restauracích vystavena jsou zpravidla prachu, pošpinění prsty atd. A přece jsme si jisti, jak právě otvorem ústním nejvíce vnitřních nemocí si ulovíme. Měla by proto párátka být uschována v uzavřených schránkách.“ K otevření takové schránky měl sloužit knoflík, „jehož otočením vyzvedne se párátko a pod okrajem krabičky ven se vystrčí.“

– Obyvatelé USA se s kartáčkem mohli seznámit v 80. letech 19. století, ale údajně se s ním spřátelili teprve po 2. světové válce, kdy zvyk čistit si pravidelně zuby přinesli domů američtí vojáci, pro něž se ústní hygiena stala součástí výcviku.

– Existují zubní kartáčky pro psy, které jsou uzpůsobené jejich tlamě. Jeden z nich dostal tvar kosti či malé činky a tvořila ho tyčka se silnými tvrdými štětinami napuštěnými psí pastou s masovou příchutí.

– Sophia Lorenová se svého času nechala slyšet, že zářivě bílé zuby si zajišťuje tím, že si je čistí směsí tvořenou spálenými toastovými drobky a olejem z máty peprné.

Autor: Stanislava Jarolímková


komentářů: 0

Nejnovější

Nejnověji komentované

komentářů: 1, nejnovější: 15. 05. 2024, 21:03:19
komentářů: 1, nejnovější: 11. 01. 2024, 18:39:17
komentářů: 1, nejnovější: 05. 01. 2024, 17:32:32
komentářů: 5, nejnovější: 29. 12. 2023, 17:44:54
komentářů: 1, nejnovější: 01. 12. 2023, 21:35:52
komentářů: 6, nejnovější: 05. 11. 2023, 12:43:46
komentářů: 1, nejnovější: 09. 10. 2023, 19:45:39
komentářů: 1, nejnovější: 09. 10. 2023, 19:41:06

Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové

Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.

Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
devětset třicet:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 23. 5. 2024