joudaweb - časopis Čekanka

Od Etrusků znali falešný chrup Římané. Ti zpočátku používali výhradně lidské zuby (někdy snad odebírané mrtvým), jimiž po provrtání protahovali zlaté drátky, kterými je přivazovali k okolním zubům. V době císařství, tj. od roku 27 př. n. l., preferovali umělé zuby ze slonoviny či kostí. Zuby vyřezané z hovězích kostí fixoval zlatým drátkem svým pacientům také známý řecký lékař Galénos (129—199).

Ve středověku se vývoj této oblasti stomatologie zastavil, i když „majitelů“ chybějících zubů bylo mezi chudými i bohatými velmi mnoho, ale novověk se k nim vrátil. Pokud chyběl jeden zub, byl jeho náhradník upevněn k ostatním nejčastěji hedvábnými nitěmi. To vyzkoušel i Jan Jessenius, jenž vsadil Rudolfu II. (vládnoucímu v letech 1576—1611) místo vypadlého zubu umělou náhradu ze slonoviny, kterou fixoval zlatým drátkem; měl úspěch, protože umělý zub sloužil vznešenému pacientovi na tehdejší dobu téměř neuvěřitelnou dobu – dva či tři měsíce.

Potíž nastávala tehdy, když zubů chybělo více. Problém byl dlouho zejména s tím, jak větší náhrady v ústech upevnit. Kdo nosil totální (celkovou) protézu, ten si ji musel při jídle vyjímat z úst, protože umělá zubní patra nepřiléhala a byla od sebe odtlačována pružinami, takže mohla „vystřelit“. Zkušenost s tím měl Ludvík XIV. (1638—1715), který byl bezzubý již ve svých sedmačtyřiceti letech a musel se smířit s tím, že s protézou v ústech nemůže jíst.

Koncem 17. století přišel německý ranlékař Matthäus Gottfried Purmann (1648 – 1711/1721) s novinkou spočívající v tom, že si nejprve vytvaroval model protézy z vosku, a teprve podle ní zhotovil z kostí a slonoviny vlastní protézu. Další krok ke zhotovení dobře padnoucí náhrady spočíval ve snímání otisku čelisti pomocí vosku. Ve Francii to dělal od roku 1733 zlatník Pilleau Pezé (1715—1755) a v Prusku od roku 1756 dentista pruského krále Bedřicha Velikého Philip Pfaff (1713—1767), který jednoznačně odmítl teorii zubních červů a zřejmě jako první začal dělat odlitky chrupu ze sádry. Podle voskového otisku dával zhotovit zlatý základ protézy také Ettienne Bourdet (1722—1789), který pečoval o chrup Ludvíka XV. a XVI. i členů jejich rodin; základ natíral červeným emailem a upevňoval do něj zkrácené lidské zuby.

K problémům tehdejších zubních náhrad patřilo jejich žloutnutí a především silný zápach. Dentisté si lidské zuby kupovali od těch, kteří si je kvůli penězům nechali vytrhnout, nebo používali zuby odebrané z úst mrtvým (to se praktikovalo ve velkém údajně např. po bitvě u Waterloo). Obvykle se takto nahrazovaly pouze přední zuby, zatímco zadní byly zhotovovány ze slonoviny. Navíc někteří dentisté vkládali pacientům do úst zuby čerstvě vytržené jinému pacientovi, což bylo pochopitelně krajně nehygienické a umožňovalo přenos řady chorob. Nevýhodou bylo také to, že takto získávané zuby bývaly nestejně velké i různě zbarvené.

Uvedené problémy se snažil řešit již kolem roku 1600 lékař několika francouzských králů jménem Jacques Guillemaeus (1550—1601), který navrhoval používat na náhrady jako materiál pastu obsahující mj. bílý vosk, mastix, drcené korály a drcené perly. Francouz Pierre Fauchard (1676/8—1761/2) sice nadále používal lidské nebo oslí zuby a kosti z volských nohou, ovšem z estetických důvodů na ně nasazoval kovové pouzdro, namáčené do emailu a vypálené. (Výroba celkové protézy prý trvala 1 až 6 týdnů, a její průměrná životnost se pohybovala od dvou do čtyř let.)

V 18. století přibylo jako materiál zlato, stříbro, perleť či achát a objevily se také – coby nejlepší řešení – porcelánové zuby, které navrhl a zkoušel vyrábět (bohužel neúspěšně) v 70. letech 18. století francouzský lékárník Alexis Duchateau. Jeho zkušeností využil dentista Nicholas Dubois de Chemant (1753—1824), který začal zhotovovat celé porcelánové protézy. Říkalo se jim kávová zrna, on je označoval za nezničitelné, patent na ně získal roku 1791 nejprve v Anglii, kde měl na ně dvanáct let monopol a ošetřil prý 12 000 pacientů. Slabou stránkou jím vsazovaných náhrad bylo nepřirozené zbarvení, nepříjemný zvuk, který vydávaly při žvýkání, a to, že praskaly.

První jednotlivé zuby z porcelánu se začaly vyrábět roku 1806 v Neapoli a jejich sériová výroba byla zahájena zřejmě roku 1825 v americké Filadelfii.

„Revoluci“ ve snímacích zubních náhradách znamenal kaučuk, který roku 1839 vynalezl Charles Goodyear (1800—1860) a na protézy ho začal používat jeho syn Nelson. Tento materiál byl sice levný a plastický, ale „protézní lože přesně nekopíroval“, což zjednodušeně řečeno znamená, že se nepřizpůsoboval příslušným partiím úst. Proto se do horní čelisti upevňovaly protézy pomocí přísavných gumiček (podobných těm, díky nimž „přisáváme“ např. háčky na ručníky na obklady koupelen). Také celuloid, který se ke stejnému účelu zkoušel po roce 1870, měl řadu nedostatků; praskal a rozkládal se v ústech a např. podle The New York Times z roku 1875 někdy náhrady z něj zhotovené explodovaly. Proto nakonec zvítězily na celé čáře jako materiál pro většinu zubních náhrad akrylátové pryskyřice (spolu s kvalitní otiskovací technikou používající od 60. let minulého století alginátové a silikonové otiskovací hmoty). Důvodem je fakt, že jsou snadno zpracovatelné, zajišťují „přesnost kresby protézního lože“, je u nich malé riziko vzniku přecitlivělosti a jsou levné.