joudaweb - časopis Čekanka

K tomu, že tu ty kameny byly, vedla stavitele domu samozřejmě nutnost. K vratům, k chlévům a stodole mohl díky nim hospodář i hospodyně dojít suchou nohou, i když byl zbytek dvorku rozbahněný. Není tedy divu, že byly pěkně ohlazené. Nikdo již nikdy nespočítá, kolik kroků jejich povrch obrousilo, které z těchto kroků byly unavené, těžké (když chodce tížily starosti), a kolik jich bylo lehkých, téměř tanečních – to když chodce potkalo štěstí. Kameny bývaly svědkem ranního spěchu hospodyně, bez odporu snášely tíhu dřeváků hospodáře, okusily i dětské nožky, které postupně odrůstaly a měnily se buď opět na nohy hospodáře či hospodyně, nebo mizely na dlouho či navždy. Stávaly se i oblíbeným místem, na němž se voříšci jménem Punťa po celé generace ve dne promenovali a pospávali, a za nocí vyli na Měsíc tak dlouho, dokud je někdo za spáčů nezahnal. A samozřejmě své stopy zde zanechávaly i stále hladové slípky, které ve spárách mezi kameny vyhledávaly své podivné pochoutky.

Nevím, jak by tyto kameny ohodnotil geolog, zřejmě by jimi nebyl nijak nadšen a s trochou pohrdání by je označil za „obyčejné“. Pro mne však byly a zůstaly nekrásnějšími ze všech. Kdepak všelijaké acháty, chalcedony či apatity, jimiž se pyšní sbírky muzeí; ty všechny jsou pro mne studené, neosobní a „jen“ vzácné. Moje kameny byly pro mne tím, čím byl kámen jako takový například pro Michelangela: čímsi živým, spřízněnou duší, jejíž tep člověk cítí, když na ni položí dlaň. Staly se pro mne symbolem krásných bezstarostných dní, plných slunce, obrovských malinových keřů, chvil strávených s králíkem Pepíkem v kotci, vůně nádherně studeného krechtu i sena ve stodole, s uzoučkým, lež vytrvalým potůčkem na zahradě, který bublal i za silných mrazů, a nádherně vonícími liliemi v malé předzahrádce, která byla jediným místem, kam nesměl žádný z psů.

Vím, že už nikdy tyto kameny neuvidím, protože dům, který obklopovaly, je dávno zbořený, a dvorek jistě kryje moderní dlažba či beton. Navíc je jisté, že i kdybych si tam, kde jsem dnes doma, převezla všechny tyto kameny, nevrátila by se mi ona dětská bezstarostnost, kterou jsem prožívala v jejich blízkosti. I když jsem křtěná Vltavou, v prvních dnech, kdy mne odvezli od oněch kamenů, jsem si vždy v Praze připadala jako v kleci, na níž mi nejvíce vadilo, že je v ní plno kamenů.

Jediné, co mi z této mé „kamenné“ minulosti zůstalo, je jistota, že nejsou kameny jako kameny a i když mám ráda zeleň trávy a požehnanou barevnost květů, na tyhle svoje kameny stále ráda a s dojetím vzpomínám.