joudaweb - časopis Čekanka

Postupe času už si samy volily téma, o čem má vyprávění být a dokonce je začaly zajímat rodinné historky z pravěku :-), tedy moje dětství a vzpomínky i na pra-prarodiče.Nyní jsem ve fázi, kdy do nich i proti jejich vůli hustím "vážné" informace, a používám záměrně pořád trošku pohádkový styl, a věřím, že díky tomu si něco z toho zapamatují.

Proto jsem mírně pohádkově pojala i dvě povídání o českých hudebnících - Janu a Rafaelu Kubelíkovi.

Jedna, ale zato výjimečně hodná sudička

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami se v Michli (do roku 1922 pražském předměstí), narodil chudému krejčímu Josefu Matěji Kubelíkovi a jeho ženě Barboře léta páně 1880 syn, jemuž při křtu dáno jméno Jan Evangelista. Kubelíkovi pocházeli ze středočeské ho Neveklova, ale vzniklo i několik nepodložených verzí o jejich rodových kořenech. Jedna z nich poukazuje na italský původ(Cobelli, Giubelli) a není divu, protože černovlasí Kubelíkové se svým živým temperamentem skutečně lišili od běžného středoevropského typu.

U kolébky malého Jana sice nahradila známé pohádkové trio jen jedna sudička, a dobře tak, neboť pravila: "Dávám ti do vínku zázračný hudební talent." A jak řekla, tak učinila.

Malý Jeník vyrůstal v prostředí prosyceném hudbou. Jeho otec byl zapáleným všestranným hudebníkem a varhaníkem na michelském kůru, a o dva roky starší bratr Václav začal již na housle hrát, což v malém Janovi vzbudilo chuť připojit se k němu a stát se houslovým žákem svého otce. Kromě toho si právě Jana navzdory řádu školy vybral už jako dvanáctiletého profesor Otakar Ševčík, který na něm aplikoval svou novou učební metodu - světe, div se, během šesti let z něj učinil dokonalého umělce. Při pražském absolventském koncertě roce 1898 vyvolala úžas jeho interpretace Paganiniho houslového Koncertu č.1 D dur.

Obdivovala ho i královna Viktorie

Po koncertech v cizích krajích o něm kritikové psali nadšené recenze. Podle jedné hrál tak kouzelně, že by ho ve středověku upálili jako čaroděje, a podle recenze otištěné roku 1901 ve Spojených státech amerických "byl hrán Paganini a člověk se dozvěděl, proč současníci říkali,že byl posedlý ďáblem,neboť jeho hudba je skutečně plná ďábelských potíží, jimž se Kubelík jen směje". Traduje se např. v San Franciscu Jana Kubelíka na náměstí poslouchalo stotisícové publikum.

V tomto městě sehrál několik koncertů, ale těm dalším zabránila předtucha jeho manželky ) k níž se ještě vrátíme). V noci z 18. na 19. ledna roku 1908 měla náhlou vidinu blížící se tragické události a naléhala na okamžitý odjezd. Kubelík toto přání vyslyšel a celá početná družina San Francisco opustila. Ráno přinesl tisk zprávu, že město leží v sutinách, postiženo největším zemětřesením v Kalifornii za poslední dobu.

Kubelík, který svým odjezdem sice porušil smlouvu, ale vyvázl živ a zdráv, pokračoval koncerty v Los Angeles a dále po celém území USA a Kanady. Zcela mimořádný úspěch měl 12. dubna 1908 v obrovském newyorském Hippodromu, kde zaznamenal rekordní koncertní návštěvu své dosavadní kariéry, kdy mu tleskalo šest tisíc posluchačů. Program tohoto koncertu ukončil Paganiniho "Rejem čarodějnic", po kterém následoval ohromující aplaus a davový entusiasmus, z něhož se musel vykoupit nesčetnými přídavky. Jeho cestu z koncertního domu do hotelu, lemovanou davy lidí, musela prý klestit i policie.

Úspěchy však na Jana Kubelíka čekaly roku 1908 i v Evropě.Stal se držitelem Zlaté Beethovenovy medaile, v listopadu byl po skvělém turné v Rusku vyznamenán carským Řádem svaté Anny, ovšem nejvíce si cenil soukromé audience u britské královny Viktorie. Kubelík fascinoval obecenstvo svojí hrou i zjevem, uhrančivým pohledem a štíhlými dlouhými prsty, z pod kterých tryskala čarovná hudba. Jeho jméno zdobilo nespočetně oslavných přívlastků, které dostával i od uznávaných kritiků a nejčastěji se o něm hovořilo jako o znovuzrozeném Paganinim.

Manželka, zámeček i následník

Jak šel Jan Kubelík světem, potkal svoji (výše zmíněnou) budoucí manželku Marianne Czaky-Szellovou, která pocházela z maďarského šlechtického rodu. Vynikala aristokratickými rozmary a především schopností snadno utrácet manželovy zlaťáky, ale - abychom ji jenom neočerňovali - povila mu celkem osm dětí a byla jim dobrou matkou.

Manželé Kubelíkovi odjeli na podzim roku 1903 hned po svatbě v Debrecíně na svatební cestu do země anglické. Cesta byla ovšem protkána mnoha koncerty, a navíc Jan Kubelík se tehdy stal prvním houslistou, jehož hra byla zaznamenána na gramofonové desky. A jak by také ne, vždyť hrál na čarovné Stradivariho housle Emperor z roku 19815. Ptáte se, kde se vzaly? Já po způsobu pohádek odpovídám: "tu se vzaly" ( i když podle jednoho pramene je docela obyčejně zakoupil v roce 1910 od Edgara Haddocka za 10 tisíc liber).

Jan Kubelík měl velké štěstí, že novomanželka nestačila rozházet všechny jeho honoráře, o jejichž výši psal tehdejší tisk jako o závratných. Díky tomu si mohl koupit zámeček v Býchorech u Kolína, který se pro něj stal po mnoho let příjemným domovem i centrem společenského a kulturního života. Častým hostem tady byl např. Oskar Nedbal. Kubelík se do útulného zámečku rád vracel ze svých náročných koncertních cest, které zaplnily celý jeho harmonogram až do vypuknutí první světové války. Za zmínku stojí, že k cestování používal soukromý železniční vůz Privat Hotel Car, označený daleko viditelným bílým nápisem "Býchory", v němž měl k dispozici salón, ložnici, jídelnu i kuchyni. V této době již těžil ze svého slavného jména, které si zaslouženě získal svým uměním. Finančně podporoval Českou filharmonii - později se stal jejím skrytým mecenášem.

Právě na zámku Býchory se splnilo jeho největší přání, když se mu po pěti dcerách konečně narodil korunní princ Rafael. Stalo se tak den po atentátu na Františka Ferdinanda d´ Este a jeho ženu Žofii, a pondělí 29. června roku 1914 bylo pro rodinu Kubelíkovu dnem šťastným. (Nic na tom nezměnil fakt, že za první světové války otec Jan zámek prodal a odstěhoval se s rodinou na Slovensko.)

A přišlo loučení

Bohužel Jan zakoupením další nemovitosti vodního hradu Rotenturm v Burgenlandu s přilehlým panstvím, žulovými lomy i s dluhy předchozího vlastníka, a po dalších nevýhodných investicích na burze přišel o většinu svého majetku. Lze říci, že mu zůstaly jen oči pro pláč a housle, což není nadsázka, protože vážně uvažoval o prodeji milovaných stradivárek. Ale tak přece nemůže končit žádná pohádka! A nekončila tím ani hudební kariéra zchudlého houslisty Jana Kubelíka, protože nakonec přece jen dokázal šířit jejich stříbřitý zvuk na mnoha koncertech v celém světě.

Domů se s manželkou vrátil z Vídně natrvalo v roce 1938. Za okupace připravil s Českou filharmonií deset koncertů ,které hrál navzdory svému věku zpaměti. Jeho kariéra slavného houslisty se symbolicky uzavřela v květnu 1940, kdy vystoupil v sále sokolovny v Neveklově - milovaném kraji svých předků.

Poté, co 5. prosince 1940 Jan Kubelík zemřel, Rafael se staral o matku, a dopřával jí luxus, na jaký byla zvyklá. Žena, která o pan Marianne Kubelíkovou na sklonku jejího života pečovala, mi říkala, že ji i v té době oslovovala "paní hraběnko."

V příštím rovněž trochu pohádkovém kubelíkovském povídání se setkáme se zmíněným vytouženým následníkem "trůnu" - Rafaelem.