joudaweb - časopis Čekanka

ANDĚLÉ – BYTOSTI, KTERÉ BY MUSELY LÉTAT (NEJEN) BŘÍŠKEM VZHŮRU

 

JR: Každý jistě někdy viděl obraz či sochu okřídleného anděla, ale málokoho napadlo, že malíři a sochaři prý při jejich zobrazování chybovali. Když na chvilku připustíme, že tyto bytosti existují, prozraďte nám, za jakých podmínek by mohly kroužit vzduchem?

SJ: Podle anatomů by andělé museli mít především křídla připojená k tělu nikoli v místě lopatek ev. v oblasti ramenních kloubů, nýbrž v místě těžiště trupu, tedy – jak se lidově říká – v kříži.

 

JR: A to by jim k létání stačilo?

SJ: Kdepak. Andělé by museli navíc létat bříškem vzhůru, aby mohli využívat pomoc výkonných gluteálních (hýžďových) svalů a neobešli by se – stejně jako ptáci – ani bez odlehčené kostry. Bez těchto dvou podmínek by potřebovali enormně dlouhá křídla a nadměrně vyvinutou svalovinu – čímž by ovšem vzrostla jejich váha, která by bránila vzlétnutí.

 

JR: Je známo, proč si vlastně lidé anděle vymysleli?

SJ: Podle psychologů za to mohlo jedno velké, pochopitelné – byť možná podvědomé – přání našich prapředků, aby se nikoho a ničeho nebáli, zdolávali všechny překážky a mohli poletovat svobodně a bez zábran vzduchem. Protože však nic z toho se jim nevedlo, nezbylo jim, než aby si takto obdařené bytosti vymysleli a věřili, že jim, lidem, budou naslouchat, pomáhat, poskytovat ochranu a zprostředkovávat spojení s často příliš přísnými až necitelnými bohy.

 

JR: Proč myslíte, že i dnes lidé věří na existenci andělů?

SJ: Dnes v ni lidé sice věří méně než v minulosti, ale tato víra přetrvává. Podle psychologů je tomu tak proto, že ani seberychlejší pokrok dodnes nezbavil člověka některých problémů a i nadále ho za jistých okolností provázejí pocity strachu a bezmoci. A je-li takto zahnán do kouta, bývá člověk 21. století – stejně jako starověký lovec mamutů či středověký pekař – ochoten uvěřit snad čemukoliv. Proč by se tedy neobracel k tvorům, kteří jsou podle něj dokonalejší než on, a navíc láskyplní a nabízející pomoc? Navíc jde o to, že víra v cosi dobrého může dotyčného člověka zklidnit, a dát mu jistotu, že vše dobře dopadne.

 

JR: A ještě by mě zajímalo, zda andělská křídla byla inspirována třeba křídly orlů?

SJ: Nejčastěji šlo skutečně o tyto velké a vznešené opeřence a navíc i o labutě, ale někdy prý byla předobrazem křídla „obyčejných“ husí.

 

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

 

KAREL IV. – PANOVNÍK, FORMOVANÝ SEDMI ČESKÝMI A SEDMI FRANCOUZSKÝMI LETY

 

JR: Na úvod se zeptám, proč se tento král a císař narodil v obyčejném pražském domě, a nikoli na Pražském hradě?

SJ. Důvodem byl fakt, že Pražský hrad a zejména tamní královský palác byl následkem požáru, který vypukl roku 1303, stále ještě k bydlení nevhodný. Proto se Jan Lucemburský po svatbě s Eliškou Přemyslovnou usadil roku 1310 v domě U Kamenného zvonu stojícím na Staroměstském náměstí přes uličku u Týnského chrámu, kde přišel jejich prvorozený synek-následník na svět 14. května 1316.

 

JR: On jako malý pobýval na královských hradech Křivoklátě a pak na Lokti, že ano? Ale určitě nešlo o ozdravné pobyty.

SJ: Máte pravdu. Důvodem byly obavy matky Elišky zejména o bezpečnost malého následníka, protože poté, co otec Jan odjel v srpnu z Čech, začala česká šlechta, nespokojená s jeho vládnutím, vyvolávat nepokoje.

 

JR: Kdy s ním královna odjela na Křivoklát?

SJ: V září roku 1316. V březnu následujícího roku se sice oba vrátili zpět, ale nepokoje pokračovaly, a tak zamířila 20. června 1317 s budoucím českým králem a s oběma staršími dcerkami – čtyřletou Markétkou a dvouletou Jitkou – na královský hrad Loket.

 

JR: Tam prý byl následník držen dokonce ve sklepním vězení?

SJ: Za toto loketské sklepní vězení mohl otec Jan. Uvěřil totiž pomluvám, že Eliška chce prvorozeného syna posadit místo něj na český trůn, a tak v roce 1319 přitáhl s ozbrojenci na Loket, poslal manželku, obě dcerky i mladšího synka Přemysla, který se na Lokti narodil, na Eliščin věnný hrad Mělník, a tříletého následníka dal skutečně zavřít do loketského sklepení. I když to vypadá hrůzně, podle historiků je pravděpodobné, že Jan hodlal touto sklepní internací zabránit tomu, aby se ho zmocnili zmínění odbojní čeští šlechtici. Po dvou měsících se klouček mohl přestěhovat ze sklepa do loketského královského paláce, a v říjnu 1320 byl převezen opět na Křivoklát.

 

JR: Těžko si představit, co hradní věznění udělalo s tak malým chlapcem, ale naštěstí mohl v sedmi letech odjet do Francie, že?

SJ: Ano – 4. dubna 1323 ho otec poslal do Paříže ke strýci a kmotříčkovi, francouzskému králi Karlu IV. Sličnému a jeho ženě královně Marii, která byla Janovou sestrou.

 

JR: Tam se mu prý velmi líbilo? A kde bydlel?

SJ: Byl tam šťastný. Jednak si zamiloval své královské příbuzné, rychle i ochotně se přizpůsobil tamnímu způsobu života a později mohl studovat na Sorbonně. Francouzský královský strýc mu dovolil, aby se usadil v jeho sídle vzdáleném necelých 20 km západně od Paříže – v Saint Germain-en-Laye.

 

JR: A on se ve Francii také poprvé oženil, že?

SJ: Ano, vzal si Markétu, sedmiletou sestřenku francouzského krále, zvanou kvůli svým světlým vlasům Blanka („blanche“ značí „bílá“), kterou mu vybral otec Jan. Dětskou svatbu slavili ti dva v den následníkových sedmých narozenin, tedy 14. května 1323, kdy malý ženich navíc přijal při biřmování ke svému křestnímu jménu Václav i jméno kmotra – tedy Karel.

 

JR: To bývalo tehdy v takových případech běžné, že ano?

SJ: Panovničtí synci připojovali jméno kmotra za své křestní jméno, takže „náš“ mladičký následník se měl jmenovat Václav Karel. Protože však Francouzi prý české jméno komolili a říkali mu zřejmě „vacela“ či „vaklaf“, navrhl mu královský strýček, aby používal pouze jméno Karel. A on – jak víme – na jeho radu dal.

 

JR: Jak dlouho budoucí český král ve Francii zůstal?

SJ: Jeho francouzskou idylku narušila roku 1328 smrt strýce, po němž na francouzský trůn nastoupil Filip VI., Blančin nevlastní bratr, který však byl lakotný a o českého příbuzného se nestaral. Proto Karel ukončil svůj pobyt ve Francii po sedmi letech, tedy roku 1330.

 

JR: Myslíte si, že onen sedmiletý pobyt ve Francii mohl „smazat“ negativní prožitky z prvních sedmi let strávených v Čechách?

SJ: Podle některých psychologů byl tento Lucemburk psychicky velmi odolný, a stopy na něm nezanechaly nejen nucené pobyty na Křivoklátě a na Lokti, ale ani otcovy „výchovné metody“. Vyrostl z něj vyrovnaný, zdravě sebevědomý a cílevědomý muž, který je právem považován za nejslavnějšího českého krále.

 

JR: A nezanevřel přesto na oba hrady, na nichž byl vězněn?

SJ: Kupodivu nikoli, takže když se roku 1333 vrátil v sedmnácti letech do Českého království ze zahraničí (kde na příkaz otce sbíral tři roky zkušenosti především z bitev), byl Křivoklát jedním z prvních míst, která tu navštívil. Dokonce se na něm usadil s Blankou z Valois, a když se jí zde narodila v květnu 1335 holčička Markétka, nařídil, aby pro ni sloužící pochytali v okolí slavíky a umístili je v klíckách pod její okna. A nezanevřel ani na Loket, v dospělosti tu několikrát pobýval a poslal syna – budoucího Václava IV. – aby zde jistý čas žil se svým vychovatelem.

JR: A zařadil oba hrady na seznam nezcizitelných královských hradů…

SJ: Ano, zapsal je do svého seznamu zv. Maiestas Carolina mezi hrady, které nelze zastavovat (nebo lze zastavovat pouze na kratší dobu). Tato listina sice kvůli odporu české šlechty nevstoupila v platnost, ale oba zmíněné hrady „přežily“ a dodnes lákají k návštěvě.

 

 

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

 

KŘÍŽOVKY – „MŘÍŽKY“, KTERÉ OBČAS CHYBUJÍ A MATOU

 

JR: Nu-tak tohle téma jsme tady ještě určitě neměli! Vysvětlete nám, co konkrétně máte na mysli.

SJ: Legendy křížovek obsahují mnohdy chyby a nepřesnosti hlavně tím, že ztotožňují pojmy, které totožné nejsou. Například „vynález“ a „objev“: první výraz značí vynalezení čehosi zcela nového, co dosud neexistovalo, zatímco objev znamená objevení neboli nalezení toho, co existuje, ale lidstvo o tom dosud nevědělo – třeba pohoří, pramen řeky a podobně. Chybné je i křížovkářské ztotožnění úpalu s úžehem, vlajky s praporem, či průplavu s průlivem. Přitom úpal je způsoben dlouhodobým pobytem v horkém prostředí – například v autě, zatímco úžeh nastává důsledkem pobytu na přímém slunci. Vlajka se vztyčuje na stožár a má přesně daný poměr šířky k délce, zatímco praporem je – laicky řečeno – látka připevněná k žerdi, která nemá přesně stanovený poměr stran. A průplav je umělá vodní cesta, zatímco průliv si vytvořila příroda. Synonymy nejsou ani pojmy „vysévat” a „vysazovat”, neboť vysévat lze pouze semínka, zatímco k vysazování potřebujeme ze semen vypěstované sazeničky. A není pravda, že jiný název pro marmeládu je slovo „džem”: marmeláda je rozvařené ovoce, zatímco džem obsahuje i ovocné kousky.

 

JR: A také se často nerozlišuje označení Anglie a Velká Británie…

SJ: Správná připomínka, a dochází k tomu nejen v křížovkách. Přitom platí, že Anglie jako v podstatě konsolidované území zaujímala od 11. století velkou jižní část největšího britského ostrova, tedy bez Walesu, Skotska a Irska, a britská éra této ostrovní země začala roku 1707, odkdy postupně „rostlo“ až do roku 1927 Spojené království Velké Británie a Severního Irska. A když už jsme u zeměpisu, pak se zmíním i o případu, kdy v legendě je uvedeno slovo „Amerika”, a luštitel má doplnit „USA”: to je možné v hovorové řeči, ale ani tyto dva pojmy nejsou totožné, což zná každý školáček.

 

JR: Patří sem i námraza a náledí...

SJ: Ano, ani tato dvě slova nejsou synonymy. Uznávám, že jdeme-li po chodníku či jedeme autem, není pro nás důležité, po čem „ kloužeme”, ale odborně vzato jde o dva různé meteorologické jevy. Námraza jsou ledové krystalky tvořící se mrznutím kapének tzv. vzdušné vlhkosti při jejich styku se silničním povrchem při teplotě 0 C a nižší. A náledí vzniká tak, že při poklesu teplot pod bod mrazu pokryje zemský povrch vrstva ledu vytvořená z vody, která zůstala na silnici třeba po dešti.

 

JR: A přidáte něco, co vadí zřejmě historikům?

SJ: Dozajista ztotožnění pojmů „starověk” a „antika”. Zatímco starověk trval přibližně od poloviny 4. tisíciletí př. n. do 6. století n. l., antika byla érou starověku jednak omezenou na území Řecka a Říma a jednak trvající pouze asi od 8. století př. n. l. do roku 476 n. l., kdy zanikla Západořímská říše. Je tedy sice pravda, že antika je součástí starověku, ale opět nejde o synonyma. Pragmaticky vzato bychom neměli ztotožňovat ani mrkev a karotku, která je ranou odrůdou mrkve.

 

JR: A opravila byste v křížovkářských legendách něco, co se týká známých historických osobností?

SJ: Mně vadí například zadání „krutý římský císař”, čímž je v křížovkách míněn pokaždé Nero. Jenže je známo, že římští císaři, kteří se krutostí nevyznačovali, tvořili výjimku. Například Caligula vládnoucí v letech 37—41 nařizoval popravy a mučení nejen lidí, kteří kritizovali jeho kratochvíle, ale i těch, kteří se provinili jen tím, že měli třeba hezčí vlasy než on. Hrůzné bylo, že při tom nutil mnohé otce obětí, aby přihlíželi výkonu trestu nad svými dětmi, a že nařídil, aby šelmy byly před zápasy krmeny nikoliv dobytkem (který tehdy podražil), ale odsouzenci, aniž by se zajímal o to, čím se ti ubožáci vlastně provinili. Ve srovnání s tím bylo Caligulovou „žertovnou kratochvílí“ to, že nechal některé bohaté Římany zavírat do klece, v níž museli po čtyřech pobíhat jako šelmy.

 

JR: A co vám nejvíce vadí z české historie?

SJ: Přiznám se, že mně již několik let vadí chybné ztotožňování názvů Vyšehradský hřbitov a Slavín, ale k tomu se vrátíme v pasáži o Vyšehradu. Zde jen dodám, že mě mrzela reakce jedné redakce, kterou jsem na tento „vyšehradský“ omyl upozornila: její pracovník sice uznal, že mám pravdu, ale poradil mi, ať se tím netrápím, že luštitelům to nevadí. Přitom je jisté, že křížovky jsou oblíbeným a rozšířeným „čtivem“, a luštitelé – jak jsem si ověřila – jim věří. Možná stojí za zmínku, že když jsem o křížovkách hovořila na jedné besedě, ozvalo se několik přítomných s požadavkem, že by luštitel měl mít vždy možnost ověřit si také správnost tajenek, protože i v nich se občas objevují chyby.

 

JR: A řeknete nám na závěr, odkdy jsou křížovky známy?

SJ: Podle některých pramenů sestavil první křížovku v září roku 1890 Ital Giueseppe Airoldi, zatímco jiné tvrdí, že první pravou křížovku neboli „slovní kříž“ otiskl v prosinci 1913 Američan Arthur Winne. První českou, poměrně jednoduchou křížovku zřejmě zveřejnila roku 1899 pražská učitelka Mlada Antošová; výraz „křížovka“ však použil teprve roku 1923 časopis Beseda lidu. Počátkem minulého století měli čeští hádankáři svého předsedu, jímž se stal kabaretiér, filmař a písničkář Josef Šváb Malostranský, jehož sestřenice – herečka Zita Kabátová – luštila ráda křížovky až do konce života, tedy úctyhodně dlouho, protože se dožila devadesáti devíti let.