joudaweb - časopis Čekanka

Jak již víme z minulého dílu, bourání na náměstí Míru proběhlo v 2. polovině 60. let. V plánech architektů nebylo jen bourat, ale také stavět, a to kupodivu nejen panelové domy. V prostoru, kde se nyní nacházíme, měl stát luxusní hotel. Ale jeho výstavba nebyla schválena, a tak tu dnes máme velkou křižovatku, jíž automobily projíždějí do všech světových stran, trochu zelené plochy na obou koncích náměstí, na nichž ale nemůžete spočinout, protože jste jen kousek od čilé dopravní komunikace. Patrové či dvoupatrové domy, které vytvářely historickou scenérii a příjemnou atmosféru minulé doby, zmizely. Je pravda, že mnohé z domů byly sešlé, ale je taky pravda, že pokud by tyto domy nebyly zabaveny po roce 1948 vlastníkům, byly by s námi i nyní.

 

O domech, které stály u Havelského hřbitova a na začátku třídy T. G. Masaryka, si můžete přečíst v části Mladoboleslavská třída T. G. Masaryka. Nyní přejdeme silnici a zastavíme se v uzávěru náměstí, přímo proti kostelu sv. Jana Nepomuckého.

 

Stávaly tu dva domy mezi nimiž byla brána. Byla to stará zájezdní hospoda, lidově zvaná “špalíček”. Majitelé se střídali a s nimi i názvy - U Ziegelheimů, U Jáchymů, U Svárovských či Klášterská pivnice. Na počátku 20. století, kdy vlastnila hospodu rodina Svárovská, byla celá budova polepená reklamami drobných živnostníků. Od roku 1897 provozoval v budově František Svárovský uzenářství.

 

Nyní přejdeme ulici a zastavíme se u rohového domu, jímž začíná dnešní Jaselská ulice. V 19. století tam stával menší domek, k němuž patřilo zahradnictví Ladislava Spáleného. Nevím, jestli přestavbu tohoto stavení v nádhernou secesní dvoupatrovou budovu s věžičkou provedl pozdější majitel lékárny nebo ještě někdo před ním. Jisté je, že 27. prosince 1913 požádal o povolení k provozu lékárny v tomto domě magistr Theodor Chleborád. Jádrem žádosti bylo přenesení koncese ze své lékárny v Nádražní ulici, kterou provozoval od roku 1912, na vhodnější místo, tedy na roh Mattušovy a Riegrovy ulice. Předpoklad lékárníka, že si k němu budou chodit pro léky lidi cestou na vlak, nebyl naplněn. A tak se pan Chleborád rozhodl provoz lékárny, když už k ní získal koncesi, což nebylo tak jednoduché, přesunout na Nové Město. Povolení získal, a i když to zpočátku vypadalo, že si nepolepší, protože lékárna se nacházela skoro na konci města, po vybudování Okresní nemocenské pokladny v roce 1926 se situace výrazně zlepšila. Postupně si stále více lékařů zřizovalo v nemocenské pokladně své ordinace, a tak si magistr mohl na konci 1. republiky koupit i sousední dům, v němž pronajal dva byty místním lékařům. Jedním z nich byl Vojtěch Zika, odborný lékař pro nemoci oční, nosní, ušní a krční, a soudní znalec v oboru Lékaři.

 

V 30. letech 20. století se apatyka jmenovala Lékárna Komenský. Po smrti pana Chleboráda provozovala podnik jeho manželka, po roce 1942 syn Zdeněk. Chleborádovo jméno stále přežívá v podvědomí lidí. Dnes už provoz zmizel, tak jako nádherná secesní výzdoba domu doplněná věží.

 

Vedlejší dům má podobnou historii. V polovině 19. století měl v malém domku dílnu a papírnictví knihař Petr Brož, k němuž si chodili pro papír a sešity místní školáci. Další příslušník Brožovy rodiny, Eduard, jenž byl také knihařem, zde v roce 1861 založil první městský fotoateliér. V pozdějších letech ho přesunul do ulice Růžičkovy. Po něm využíval fotoateliér s názvem Foto Elektra Jan Römischer, na což upozorňovala šipka na nedalekém domě rodiny Smutných. V roce 1886 koupil dům Josef Ryšlavý, finanční komisař, přestavěl ho, čímž vytvořily oba sousední domy krásné zakončení Novoměstského náměstí.

 

Pouze tyto dva domy přečkaly bourání v 70. letech. Z další zástavby celé jedné strany náměstí zůstala stát jenom budova Okresní hospodářské záložny. My ale budeme pokračovat dál a povíme si o dalších zajímavých domech, které byly nesmyslně zbourány.

 

První z nich je dům se zahradou, který patřil do roku 1889 Karlu Mattušovi, starostovi města. V uvedeném roce dům prodal svému příteli V. F. Rudolfovi, muži se spoustou zálib a profesí, o němž jsem již mnohokrát psala.

 

Dále v řadě následují tři domy, které projdeme len letmo. V prvním byl obchod s moukou, později koloniální a lahůdkářský obchod s výrobou lihovin Josefa Vaňka, v době před stržením papírnictví.

Druhý patřil mlynářské rodině Schubertově, která provozovala mlýn na Ptáku. V 30. letech minulého století byl v domě Hladíkův kožešnický závod, dámský módní salón Zdeňky Janovské-Červené, prodejna tabáku Františka Maděry a obchod s galanterním zbožím Boženy Najmanové. O pár let později měl v domě krejčovskou firmu Josef Lavecký. V posledních letech existence domu zde bylo překvapivě také papírnictví a trafika.

Posledním z trojice byl již zmiňovaný dům rodiny Smutných. I zde se nacházelo plno živností - kožešnictví a výroba klobouků bratří Fladerkových, galanterie Růženy Holečkové, obuvnictví Aloise Maixnera, materiální obchod i prodej barev a laků Josefa Věnečka. Bydlel zde také Bohumil Procházka, hodinář a zlatník, soudní znalec v oboru Hodinářství.

 

Kolem těchto domů býval natažený řetěz, který odděloval chodník od silnice. Také proto se papírnictví nazývala “u řetízku”. Všechny domy spolu s dalšími stojící blíž k náměstí byly strženy do dubna 1974.

 

Pojďme dál...Čeká na nás hostinec, na který lidé stále vzpomínají, a to nejen pivaři, ale i tehdejší školáci. Začněme jmény, a bude mnohému čtenáři jasno. Bylo jich několik, ale název U Hasmannů se udržel až do posledních dní. Nápis nad dveřmi hlásal - “Kounovského plzeňská pivnice dř. U Hasmannů” - a tak to také bylo. Hasmannovi si získali nesmírnou popularitu. Když si uvědomíme, že Vojtěch Kounovský po nich převzal hostinec v roce 1894, a ještě na počátku 70. let 20. století nikdo nepoužil jiné jméno než Hasmannovi, vidíme, jaké výjimečné postavení si hostinští vybudovali.

 

Zajímavý je i poutač určený návštěvníkům. Píše se na něm - “ 1. května 1894 převzal “chvalně známou a renomovanou” Vojtěch Kounovský, hostinský U Hasmannů. Péčí mojí bude, aby p. t. pány v každé době vždy čerstvými a chutně upravenými pokrmy obsloužil. Plzeňské pivo z měšťanského pivovaru v Plzni roku 1842 založeného čepovati budu přímo od čepu každou sklenici. Byv po několik roků zaměstnán v prvních obchodech ciziny, jako obchodvedoucí v nádražní restauraci v Děčíně, posléze co spoluzakladatel světoznámé Plzeňské pivnice Drážďanské, kojím se nadějí, že mně bude snadno všem možným požadavkům nynější pokročilé doby co nejlépe zadost učiniti. Poroučeje se do všeobecné vzácné přízně zdejšího a okolního občanstva, prosím o hojnou návštěvu.”

 

V roce 1906 byla majitelkou restaurace Julie Kounovská, ve 30. letech Josef Porš. Správně by bylo používat název U Poršů, ale jak víme, i v této době se používalo jméno Hasmannovo.

 

Restaurace U Hasmannů fungovala ke spokojenosti návštěvníků již po polovině 19. století. Byla útočištěm místních střelců, kteří své setkání zakončili u plzeňského točeného pípou ze sudu. Poskytovala spolkové místnosti spolkům, scházela se tu lepší společnost. Od roku 1886 tu měla svoji místnost Měšťanská beseda, ve 30. letech se zde scházel Místní odbor spolku berních úředníků v Čechách i Lovecký spolek pro Mladou Boleslav a okolí.

 

Než byla restaurace v roce 1973 zbourána, sloužila všem generacím. V přízemí umístěná jídelna byla hojně navštěvovaná studenty. Provoz byl samoobslužný, lidé stáli ve frontách s tácem, vybrat si mohli z několika jídel. Oblíbeným pokrmem byla bramborová kaše s karbanátkem za 4 koruny. Ve velkém sále stály stoly ve dvou řadách a byly pokryty bílými ubrusy. V zadním traktu se nacházela zahrada s mohutnými kaštany, jež lákala k příjemnému posezení. Samozřejmostí byla dráha na kuželky. Atmosféru doplňoval číšník v zástěře, který tlačil vozík s naloženým pivem “jako křen”. Ještě dnes je možné v trávníku mezi stromy najít zbytky venkovního parketu.

 

Poslední dům v řadě je rohový, další sice budou pokračovat, ale v posunuté uliční linii. V polovině 19. století patřil rodině perníkáře Hesza. Po něm vlastnila dům rodina Goldbergrova. Ve 30. letech tu provozoval Karel Buchnar moto-velozávod Zetka s prodejem součástek, autodílnou, niklovnou a smaltovnou. Mezi další nájemce patřil obuvník František Sedláček, Rudolf Fišer se svým zasilatelstvím, Karel Soukup spolu s Karlem Svačinou se závodem vahařským a zámečnickým, MUDr. Václav Ševčík nabízel ve své ordinaci léčení horským sluncem. Z doby socialistické lidé vzpomínají na vyhlášené lahůdkářství, nabízející mimo jiných lákadel, tatarskou omáčku z pětilitrové lahve či z okénka zmrzlinu.

 

Posuneme se o pár metrů od silnice dozadu a všimneme si tří patrových domů. V prvním bydlela na počátku 20. století rodina Kopšova. Nájemníkem byl fotograf Stanislav Procházka se svou drogérií a firma Sojka Josef a syn, provozující optický závod.

V druhém domě bydlel v 30. letech komorní rada Václav Dědek, sedlář, čalouník, brašnář a výrobce dětských kočárků. Byl také členem městského zastupitelstva a soudním znalcem v oboru Sedlářství.

 

Třetí dům s krásným klenutým vjezdovým portálem má nejbohatší historii z těchto tří staveb a také velké množství nájemníků. Na konci 19. a počátkem dalšího století patřil dům Antonínu a Václavu Zouplnovým. Byli kováři a vyráběli také kočáry.

V 30. letech nabízeli nájemníci mnoho různých služeb. Majitelem domu byl Ing. Zdeněk Ponec, který vedl inženýrskou a technickou kancelář. Karel Boháček si otevřel informační, inzertní, inkasní a reklamní kancelář, kterou pojmenoval Důvěra. Inženýrskou kancelář tu měla i firma Českomoravská Kolben-Daněk. Opravy a prodej psacích a šicích strojů i velocipedů nabízel Petr Bílek, soudní znalec v oboru Strojnictví. Boleslavia, s. s r. o. se zabývala výrobou a prodejem elektrotechnických potřeb. Autoprodejna patřila Aloisi Fialovi, zástupci automobilky Praga. Pracovaly tu i dvě ženy - modistka Jaroslava Neumanová a K. Lazáková mající prádelnu a žehlírnu. Nejnavštěvovanější byla ale určitě hospoda U Niklučů či Na Bánhofu.

 

Vedle těchto nižších domků stála budova vyšší o jedno patro. V 80. letech 19. století patřila Josefu Bičíkovi. V 30. letech byl majitelem Karel Šmilauer, jenž vedl odborný lahůdkářský obchod. Klempířské služby pro stavebníky nabízel Rudolf Břízek, Bohumil Procházka byl zubním technikem. V domě byl i módní salón Antonína Malého a malířský ateliér.

 

Patrový domek zasunutý o něco málo z uliční čáry patřil na počátku 20. století bednáři Antonínu Richtrovi. V té samé době zde byly firmy Antonína Dlouhého a Otakara Klimenta. V roce 1928, kdy se přestavovala vedlejší Okresní hospodářská záložna, byl dům zbourán a nová budova byla spojena se záložnou. Pravá část tohoto ústavu, tedy hlavní vchod do dnešní spořitelny, je právě v místech, kde stával domek bednářovy rodiny.

V této části budovy mělo filiálku Hospodářské družstvo z Čejetiček a Družstvo pro zpeněžení dobytka z Řepova. Pracoval zde advokát JUDr. Rudolf Vaněk a svou redakci zde měli novináři tiskoviny Rodný Kraj.

 

Došli jsme k jediné budově, která tu přečkala řádění stavitelů v 60. a 70. letech. O počátcích výstavby, o vzniku hospodářské a občanské záložny, i o dalších krásných domech, které už bohužel nestojí, si povíme v příštím díle…

 

Literatura - Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Sylva Městecká – Boleslavský uličník

Sylva Městecká - Průvodce po Novém Městě ve 2. polovině 19. a na počátku 20. století

Václav František Rudolf - Staré obrázky boleslavské

Adresář města Mladé Boleslavě 1933

Wikipedie

 

Fotografie

- Některé staré fotografie jsem získala od paní Hálové, které tímto velmi děkuji.

- Mnohé informace a starodávné fotografie jsem dostala od manželů Šímových, kteří organizují promítání starších fotografií a seznamují účastníky besed s historií města. Patří jim můj vřelý dík a obdiv.

- Snímky ze současnosti jsou mé vlastní, místa jsem fotografovala při mých procházkách městem s Jiřinkou v mysli…