joudaweb - časopis Čekanka

Moje mamka byla Sokolka tělem i duší, mne brala do sokolovny už v době, kdy jsem snad měla ještě plínky, tak není divu, že jsem v tom vyrůstala i já. Byly jsme ještě s kamarádkami v tělocvičně víc než doma, vyblbly jsme se tam ažaž.

Dosáhly jsme konečně věku, kdy jsme už byly dorostenky. Jeden den přišel do sokolovny nějaký muž, chvíli tam okouněl, po skončení si sedl s naší náčelnicí a něco spolu sepisovali a ta nám při příštím cvičení řekla, že ten pán byl trenér, který kvůli nějakému zranění už nemůže profesionálně trénovat, ale že přece jen se nechce vzdát toho, co ho dlouho bavilo. Hledal pár šikovných holek, kterým by se chtěl věnovat ve sportovní gymnastice, tak mu náčelnice dala seznam těch, o kterých si myslela, že by je to mohlo bavit.

Byla jsem mezi nimi, z počátku nás bylo asi dvacet, ale zájem pomalu opadal, on nás Boučan dost dřel. Zůstalo nás osm - bavilo nás to a po pár měsících se dostavily i první úspěchy, naše družstvo si vybojovalo druhé místo na soutěži družstev Čech a Moravy.

Teď trochu odbočím, ale souvisí to s mým vyprávěním.

Naše okresní město mělo družbu se slovenským městem Pezinok. Tenkrát tam měli nějaké významné výročí něčeho a byla tam pozvána i delegace z našeho města a součástí té delegace - vzhledem k našim sportovním úspěchům - bylo i naše družstvo.

Dojeli jsme do cíle, druhý den se slavilo. Zazněly projevy, absolvovali jsme průvod městem - mimochodem - naše štíhlá tílka v gymnastických trikotech se stříbrnou tyčí, která byla součástí našeho podiového vystoupení sklízela zasloužilý obdiv!

Odpoledne se konala v místní sokolovně akademie, kde jednotliví členové předváděli, s čím přijeli potěšit naše hostitele a naopak, co uměli zase oni.

Všechno úspěšně proběhlo a závěrem nás odvezli někam - myslím, že se to jmenovalo Stupava, kde jsme dostali opulentní večeři, byla pečená husa, zelí a knedlíky. Řádně jsme se nacpali a začala volná zábava - víno, tanec, zpěv. My jsme byly holky hodně čerstvě plnoleté, zkušenosti s pitím vína veškeré žádné, ale ten základ nás asi zachránil od nějakých moc neblahých následků.

Teď zase odbočím.

Členkou té naší delegace byla už tenkrát veleúspěšná gymnastka - Eva - tenkrát ještě Věchtová, později Bosáková, jistě si pamatujete. Ale nosila tenkrát nosánek trošku nahoru a na nás, amatérky se dívala trošku s nadhledm, na naše vystoupení reagovala takovým skoro ironickým potleskem, s nikým se moc nebavila, měla kolem sebe partu kluků, ale nějak se tam oproti nám nudila. Nás to samozřejmě štvalo, své udělalo i to vypité vínko, tak jsme vymyslely takovou dětinskou pomstu - my jí ty její kluky odloudíme. No, podařilo se, na to naše juchání, zpívání a tancování se dali nalákat.

Skončilo to tak, že v autobuse jsme změnili zasedací pořádek, ten můj tenkrát Vladimír seděl vedle mne, drželi jsme se za ruce a zamilovaně koukali.

Já jsem celkem nekonfliktní pohodová osoba, ale tenkrát jsem byla zmije, když jsem viděla, jak je naše hvězda naštvaná - sedl si vedle ní nějaký postarší delegát a snažil se dělat dojem.

Přijeli jsme zpátky, s Vladimírem jsme se setkávali v tělocvičně a všechno to vyústilo v docela prima kamarádství.

Naše přebornice pokračovala v úspěšné sportovní kariéře, ale my jsme pomalu končily, přišly známosti, posléze svatby a děti. Ale sportovat jsem nepřestala ani potom, vždycky jsem si ten čas na poskakování v tělocvičně našla.