joudaweb - časopis Čekanka

Je páteční ráno. Vstala jsem tou správnou nohou, alespoň doufám. Jistě víte, co se říká. Ano, mám na mysli známé rčení, že pátek je nešťastným dnem. Přesto hned po ránu zůstávám optimistou a věřím, že se tenhle můj pátek vydaří. Pískáček konvice oznamuje bod varu. Možná se čtenář podiví, že nepoužívám konvici varnou. Otazník je v tomto případě na místě jen zpola. Používám totiž někdy konvici klasickou a jindy právě varnou. No dnes vyšla řada na starý dobrý pískáček, po ránu mě totiž svým ´jekotem´ skvěle pobere. Zbytek budícího rituálu dokoná vonící černá káva. Právě si uvědomuji, že jsem den začala skvěle, nekonalo se žádné případné opaření horkou vodou. Tak snad opravdu bude ten můj pátek zdařilým.

Nad šálkem kávy pozoruji tmu za oknem. Rtuť teploměru mně kazí výhled a trochu i náladu. Neposlušně klesla na pouhých šest stupínků nad nulou. Vlastně se není čemu divit, podzimní období tomu plně odpovídá. Usměrňuji tedy v duchu sama sebe a smiřuji se s lezavým počasím.

Konečně, káva dopita. V chvatu na sebe vrstvím oblečení, to aby na mě neskočili všudypřítomní bacilové. Je jich prý momentálně kolem plno a nejeden človíček ulehl, jen aby s nimi mohl v poklidu bojovat. Nechci se taktéž stát marodem, proto se poctivě obalím jako bourec morušový.

Cvak, cvak, nadvakrát otáčím klíčem ve vchodových dveřích a vrhám se vstříc mlhavé tmě. Studeným nosem rozrážím sychravé nic a mířím si to ke zdejšímu pekařství pro čerstvé rohlíčky. Bývají tak skvěle vypečené a tak kouzelně voňavé, až se mi už jen při tom pomyšlení sbíhají sliny. Chvátám, jen abych už byla za dveřmi teploučké pekárny. V ulicích mnoho lidí nepotkávám, vím je brzy a spousta ospalců ještě doma bojuje se svými rozzuřenými budíky.

Ááááá, jsem to ale popleta. Až sem slyším ty vaše otázky, kde že se to vlastně nacházím. Hm, honem napravuji. Tak tedy pekárna, jako i já, se nacházíme v jednom malém středočeském městečku. Možná jste o něm už slyšeli, je to královské město a pokud stále nevíte, napovím vám, že o něm existuje jedna známá písnička. Tak co, už jste uhodli? Škoda, že vám přes své řádky nemůžu zabroukat melodii…

Ale zpátky k našemu pekařství, už jsem před oněmi prosklenými dveřmi a vcházím do malého, leč o to útulnějšího krámku. Milá prodavačka mě obslouží a já musím chtě nechtě zpátky ven do tmy. Z dálky se ozývá houkání ranního vláčku, který zdejší občané odjakživa nazývají právě podle názvu našeho města. Je to malá lokálka, která se šourá tam a zpět. Pokud tuto trasu pojedete po staré silnici a budete mít štěstí, potkáte se s železnou mašinkou a pojedete souběžně. Koleje zde totiž lemují pěkný kus silnice a nemnoho neznalců je z toho víc vykolejených, než samotný vláček – tedy naštěstí.

Přecházím, pěkně poslušně po bílé zebře přechodu, přes silnici. U vývěsky, kde bývají vyvěšena parte totiž postává hlouček nedospavců a v záři pouliční lampy čtou smutně vyhlížející parte. I já se vcucnu do kolektivu a dozvídám se neveselou zprávu o úmrtí jednoho z našich občanů. Pomalu se loudám směrem domů a přemýšlím o životě a smrti. Znenadání mě vyruší zatroubení projíždějícího auta, leknu se tak, že málem nadskočím. Chtěla jsem cosi zalamentovat, ale nakonec neznámému řidiči v duchu děkuji, že mě vrátil z chmur zpět do dnešní reality. Moje myšlenky se stáčí k otázce, co s dnešním dnem. Tedy ne, že bych neměla co na práci, spíš mám na mysli nějaké příjemné odreagování.

„Ahoooj“, uslyším znenadání před sebou na chodníku.

„No ahoj, tebe jsem už dlouho neviděla“, v obrysech poznávám svoji kamarádku Zdeňku a raduji se. Dáváme se do sáhodlouhého hovoru, který kdyby se mohl měřit na kilometry, nevím - nevím, kde bychom až skončily. Od kamarádky se dozvídám poslední novinky, chcete-li drby. Ale mně se tohle slovo nelíbí. Drb totiž znamená nepravda a my tedy, čestné slovo, mluvily jen o faktech. Dlouho jsem se tak nezasmála, probraly jsme celou abecedu ad A až po Z. No dámy mi jistě rozumí a pánové určitě prominou. My to už tak máme nastavené. Následuje rozloučení a čestný příslib, že se musíme sejít častěji.

V tom si uvědomuji, jak jsme s přítelkyní popohnaly ručičky času. Naše náměstí se totiž začíná vynořovat ze spánku a procitá v konkrétních tvarech. Tma odchází a pátek nabírá na síle. Sluníčko se sice asi jen tak neproklube, to by se dřív vylíhnul košík kuřat, ale to nevadí. Hlavně, že začal bílý den.

Ruch nabírá na intenzitě, sjíždí se autobusy a polykají své cestující, jako pravěké příšery. Lidi začínají plnit všechny zdejší obchody a první děti se trousí směrem ke škole. Nevypadají moc vesele, ale co, říkám si, my jsme nebyli o moc jiní a dnes na zdi školní budovy vzpomínám tak ráda.

Pozoruji to lidské mravenčení a vím, že je hodně podobné tomu zvířecímu. V mnohém se nelišíme. A stejně je tohle páteční ráno tak pěkné. Listopad vykreslil poslední zbytky listů do tolika měňavých barev, až oči přechází. Vsadím se, že leckterý malíř by to takhle pěkně nesvedl. Doufám, že teď od některého z malířů nedostanu za uši..

Tak, a už opravdu honem domů. Procházím náměstím a dívám se na jeho krásy. Morový sloup se vyloupnul jako znovu stvořený. Je to naše dominanta a jsme na něj všichni právem pyšní. Ale ani kostel svaté Kateřiny nezůstane v zahanbení. A ani klenba některých domů nemůže být opomenuta. Prostě se mi moje, naše městečko líbí. Tak, teď jsem hrdá sama na sebe, jak jsem vám ho pěkně popsala. Ale nemyslete, není nic přikrášleno, prostě takové je.

Krok míjí krok a já procházím kolem zdejší cukrárny. Zaváhání je jen dílem okamžiku a už se vrhám na kliku, abych vrazila dovnitř a nechala se snivě unášet při pohledu na výklad se slaďoučkými zákusky. Jeden se předhání s druhým a se třetím a s dalším, snad mají závod v tom, kdo bude krásnější. Možná je to taková miss dortík. Hmmm, to si dám líbit. V tu chvíli zapomínám na nedočkavé pečivo, na dně tašky. To ostatně počká a když ho hned doma nesním, vlastně mu tím prodloužím život, takže udělám dobrý skutek. Je rozhodnuto. Dám si čaj a támhle ten šlehačkový kousek, ukazuji zuřivě na vybraný pamlsek. Stále usměvavá prodavačka mě hbitě obslouží a já ji chválím za její ochotu. Uvědomuji si, že kdybych zde pracovala, možná bych se taky stále usmívala, jenže to bych za pár týdnů neprošla dveřmi. Filozoficky dokončuji myšlenku, kterou musím zavrhnout, co by totiž potom zbývalo na zákazníky, kdybych se ládovala všemi těmi dobrotami? Ale to už sedím u stolku a pod nosem mi neodolatelně voní dort a z šálku kouří horký čaj, který mě tak příjemně zahřeje. Lišácky jsem si vybrala místečko u hřejícího radiátoru a tak chytám teplo ze všech stran. Pohotově vytahuji knížku, kterou pro každý případ nosím s sebou. Otvírám stránku, kde spala mnou odložená záložka, a začítám se do poutavého děje… Bim, bam. Páni to je hodin, ciferník na kostelní věži oznamuje osmou. Jsem sytá, a tak spokojeně vyrážím dál k domovu. Páni, takhle to musí na čtenáře působit, že bydlím od pekárny neskutečně daleko, a přitom je to, co by kamenem dohodil. Ale raději to nezkoušejte, aby nikdo z našinců nepřišel k úrazu. Takový zásah totiž nemusí být nic příjemného, v dětských letech jsem to dvakrát schytala – tedy zažila.

Už, už jsem pár metrů od cíle. Domov na dohled! Ohlušující praskot naznačuje, že se rozkašlal náš pouliční amplión a městský rozhlas bude cosi oznamovat. První přijde na řadu již zmíněná píseň o mojí domovině, která navnadí občany k samotnému poslechu. Po melodickém úvodu následuje informace o tom, že se v podvečer koná v městském muzeu kulturní akce. No, to je nápad, zajásám téměř nahlas. Už vím, jak dnešní pátek zakončím, bude to prima tečka, upřímně se zaraduji. Hned se mi jde veseleji a těch pár kroků ke vchodovým dveřím téměř dotančím. Cvak, cvak, odemykám a jsem opět ve svém hradě. Následuje spousta domácích prací, se kterými vás nehodlám zatěžovat, protože si umím živě představit, jak byste se při takovéto četbě k smrti nudili.

Takže práce přeskočeny. Den se rozhodl, že půjde spát, a noc si umanula, že se znovu ujme žezla. Venku za oknem si opět předávají štafetu. Já se chystám do muzea. Máme my to ale těžké, tedy my ženské, musím si prostě povzdychnout, abych si ulevila. Takováhle akce si prostě žádá, abychom se náležitě upravily, a tak přebírám skříň několikrát dokola, abych zjistila, že stejně nemám nic na sebe. Manžel nechápavě kroutí hlavou se slovy, že mám skříň naditou. Ne, tohle prostě chlap nepochopí, smiřuji se s tím a nervózně se dál probírám šatstvem.

...Konečně! Zvolila jsem to správné seskupení hadříků. Teď ještě zvolit vhodné doplňky, následují další dlouhé minuty prohledávání cetek. ...Tak, takhle by to asi mohlo vypadat, tak nějak jsem si to představovala. Ještě se nalíčit, učesat a můžu vyrazit. Byla to sice fuška, ale stálo to za to, člověk pak má hned ze sebe lepší pocit.

Čas pokročil, potvora jedna. Honem honem, vyrážím opět do černé ulice. Nabírám stejný směr jako ráno, městské muzeum totiž sídlí hned vedle vonící pekárny. Popisem samotného programu vás nehodlám unavovat, jen vám pošeptám, že byl úžasný. Byl to opravdový kulturní zážitek a já se blahem téměř vznášela. Po skončení mi přišel naproti manžel, zavěšeni do sebe jsme si pomalu kráčeli k nám domů a já si v tichosti večera uvědomila, že pověry o pátku můžu hodit za hlavu. Tenhle můj byl suprový a díky za něj.

A jen tak mimochodem, pokud jste u nás ještě nebyli, přijeďte. Je tu spousta historických budov a památek. I v muzeu je toho hodně k vidění, takže neváhejte, neleňte a až si budete chtít udělat výlet, máte inspiraci.