joudaweb - časopis Čekanka

Po Velké pardubické

11. října 2011 15:28:00

Velká pardubická proběhla předevčírem a ponoukla mě ke vzpomínce na mou osobní účast na této akci. Jak lze vyčíst z jisté mé povídky, ke koním jsem nikdy žádný zvláštní vztah neměla. Přesto jsem se před třemi lety onoho nejslavnějšího koňského dostihu zúčastnila. Pochopitelně v roli diváka. Vtípek o tom, že jsem na Taxisu ztratila podkůvku, přenechám klasikům :-)

Došlo k tomu tak, že firma mého manžela se rozhodla sponzorovat jeden z menších dostihů, které se konají po celé odpoledne a jsou jakýmisi předskokany hlavního dostihu.

Když mi bylo sděleno, že je žádoucí účast mého muže i s chotí, jako první mě napadlo: co vzít na sebe? Nikdo z mého okolí mi nebyl schopen na tuto palčivou otázku odpovědět, proto jsem se obrátila na odborníka největšího, na Ladislava Špačka. Do formuláře na jeho webu jsem napsala následující: Dobrý den, pane Špačku, mohl byste mi, prosím, odpovědět na otázku, jaké oblečení je vhodné na Velkou pardubickou? Mám doprovázet manžela, který bude za firmu předávat cenu vítězi, tudíž není naděje, že bych se ztratila v davu. :-( Manžel mě straší, že oba dva musíme mít bezpodmínečně klobouk. Má pravdu? Pevně doufám, že nemá...

Pan Špaček mi odpověděl takto: Manžel není tak daleko od pravdy, žena by měla na dostizích mít klobouk, patří to k prostředí a tradici a hodně dam ho mít bude... Muži klobouk mít nemusí. Ideální pro Vás je kostýmek nebo krátké šaty, barevně se neomezujte, je to denní záležitost, dále lodičky na širším podpatku, punčochy...a klobouk.

No a tak jsem vyrazila v kalhotách, saku a... bez klobouku.

Jelo se den předem, neboť na večer byl v sálku jednoho místního hotelu naplánován pro všechny zúčastněné menší program, který nespočíval v ničem jiném než v besedě se žokejem Váňou.

Pan Váňa byl úžasný. Na nic si nehrál, byl skromný a v předvečer velkého závodu také obdivuhodně klidný. O své práci mluvil se zápalem, koně častoval zásadně výrazem "koníci" a bylo jasné, že koníci jsou jeho láskou a jeho hlavní životní náplní.

Druhý den na závodišti bylo rušno jako v úle. Prohlédli jsme si prostor, na němž vodili koně, kteří měli nastoupit k dostihu, obešli stánky s občerstvením a také s nejrůznějším vybavením pro koně od bičíků až po zdobená sedla a pak jsme se usadili na naší VIP tribuně, která se od těch ostatních lišila tím, že za otevřenými balkony byly schovány vytápěné místnosti s pohoštěním. A topení bylo v tu dobu opravdu potřeba, protože počasí nebylo právě nejvlídnější.

Musím se přiznat, že vlastní dostihy byly docela nuda. Po slavnostní zahajovací ceremonii, při níž se před tribunami ve dvou kočárech tažených šestispřežími bílých a černých koní projížděli nejvýznačnější hosté a organizátoři Velké pardubické, se v asi padesátiminutových intervalech startovaly jednotlivé závody. Start probíhal pokaždé na opačném konci závodiště, takže jsme z něj mnoho neviděli. Závodiště je rozhlehlé, a tak většinu závodu běhaly jen kdesi v dáli nějaké tečky. Nebýt velkoplošné obrazovky, na niž se před tribunami promítal průběh každého dostihu, dalo by se říci, že nám prostě jednou za padesát minut před tribunou přeběhlo stádo koní s jezdci, a to bylo vše :-)

Před "naším" závodem jsme dostali k dispozici poukázky na sázení, a tak jsme si zkusili zasázet. Koně jsme si vybrali podle vzhledu a nijak dál jsme nad tím nespekulovali. Někteří recesisté z naší společnosti s vervou vrhli veškeré své žetony na koně s nadějným jménem Sešlost.

Průběh závodu byl stejný jako ostatní. Dlouho se běhalo kdesi v dáli, pak se stádo přiblížilo k tribunám a proběhlo cílem. Náš favorit jako třetí, což znamenalo menší výhru, neboť jsme sázeli, že doběhne do třetího místa. Sešlost spolehlivě doklopýtala poslední. Někteří koně během dostihu ztratili své jezdce. Všimli jsme si, že ona zvířata nejsou vůbec hloupá. Sice chvíli běžela dál s celým dostihem, ale jen do té doby, než se přiblížila ke svým stájím. Pak se odpojila a běžela "domů".

Nastala chvíle pro manžela nejdůležitější, a sice dekorování vítězů. Ano, množné číslo je správně, neboť měl dekorovat nejen jezdce, ale i koně. Ovšem s koněm byla menší potíž. Ze závodu byl natolik "rozdováděný", že se ne a ne uklidnit. Dával najevo, že by si rád ještě zaběhal a že se mu ani trochu nelíbí být držen nakrátko. A ty mašle, co mu chtěli věšet na hřívu, se mu nelíbily už vůbec. Manžel moudře usoudil, že váhová převaha není na jeho straně, a medaili s fáborky raději předal dívčině, která koně držela. I jí dalo dost práce koně správně odekorovat.

Musím přiznat, že na další závody jsme nečekali a odjeli. Akorát včas, abychom dorazili domů ještě před hlavním závodem a mohli jej zhlédnout v televizi.

Samozřejmě jsme drželi palce panu Váňovi a on samozřejmě vyhrál.

Od té doby sleduji Velkou pardubickou z tepla domova, i když manžel tam jezdí dekorovat "koníky" a jejich jezdce každoročně. Letos se vrátil domů právě ve chvíli, kdy pan Váňa dobíhal do cíle, a oba společně jsme mu ten triumf moc a moc přáli.

Autor: Táňa Kubátová


přečteno: 5926x   komentářů: 4

Komentáře

(Táňa)    vloženo: 21. 01. 2013, 10:11:56

Milá Jiřino, díky za připomenutí mé oblíbené herečky. Já ji mám nejraději ve filmu "Jak ukrást Venuši", protože je tam partnerkou šarmantního Petera O'Toole. První větička, která se mi v té souvislosti vybaví, je "Vo co de, puso?". A druhá: "Přece nebudu krást něco, co není moje." Zasvěcení budou určitě vědět, kdy a při které příležitosti tyhle věty padly.

(Jiřina - mail)    vloženo: 20. 01. 2013, 14:54:57

Přemýšlela jsem, ke kterému článku můj následující komentář přiřadit. Přestože se jedná o výročí, tak jsem se rozhodla jej vložit pod tento článek, neboť v jednom komentáři k němu jsem se o oné osobnosti zmiňovala.

Takže – dnes uplynulo již 20 let od úmrtí britské herečky Audrey Hepburnové – ten čas letí, připadá mi to nedávno, když jsme se o ní dovídali o její poslední „roli“, ale ne filmové, to když působila jako oficiální velvyslankyní dobré vůle mezinárodního fondu UNICEF a organizovala humanitární pomoc hladovějícím dětem zejména v rozvojových afrických zemích, především v Somálsku.

Audrey Hepburnovou známe u nás jako jemnou, něžnou, krásnou herečku zejména z filmů Prázdniny v Římě, Snídaně u Tiffanyho, Čekej do tmy a jako nezapomenutelnou Elizu Doolittlovou ve filmové adaptaci muzikálu My Fair Lady. Jednu z hlavních rolí – Natašu Rostovovou – ztvárnila i ve filmové adaptaci románové epopeje Lva Nikolajeviče Tolstého Vojna a mír. Za roli v prvně jmenovaném filmu Prázdniny v Římě byla odměněna filmovým Oscarem a několikrát byla na filmového Oscara také nominována.

I když byla veřejností vnímána především jako filmová herečka, pro svoji inteligenci, oduševnělost, nevšední krásu, noblesu a osobní šarm je považována za symbol inteligentní vzdělané ženy a současně také módní ikonu padesátých a šedesátých let minulého století.

Pokud jde o módu, byla prominentní zákaznicí proslulého módního francouzského návrháře a návrháře kosmetiky Givenchyho, následovaly ji pak Jacqueline Kennedyová a monacká kněžna Grace. Vnesla do módy jednak nové prvky, ale také opět prvky, které byly již dříve aktuální, jenže v její době opomíjeny – rukavice a klobouky, které jí jednak nesmírně slušely, ale dokázala je také „nosit“. Někde jsem slyšela, že i kdyby si na hlavu nasadila hrnec, tak by jej nosila s neopakovatelnou noblesou jí vlastní.

Filmy, které jsem výše uvedla, jsem viděla všechny, ale Eliza polykající kuličky, či snažící se správně vyslovit, že “v Španělsku dští déšť zvlášť tam, kde je pláň“ nebo Eliza na dostizích, je nezapomenutelná a nikdy si film nenechám ujít.

Mimochodem – právě kvůli těm kloboukům a dostizím jsem komentář zařadila pod tento článek.

Je škoda, že se dožila věku jen 63 let, ve své poslední nefilmové roli – velvyslankyně humanitární pomoci - by jistě dokázala vykonat ještě hodně záslužných činů.

(Jiřina - mail)    vloženo: 12. 10. 2012, 11:09:22

Rok se s rokem sešel a zítra opět vyrazí koně na nejtěžší dostih ve střední Evropě a druhý nejtěžší na světě.

Je to snad prvně v historii, kdy se jede již v sobotu, protože druhá neděle v říjnu byla původně stanovená jako termín pro konání Velké pardubické.

Je to kvůli dalšímu významnému sportovnímu podniku - Zlaté přilbě města Pardubic, nejstaršímu závodu na ploché dráze na světě, který se letos jede právě v tuto neděli.

Tohleto píši jen tak na okraj mého komentáře, neboť jsou to okolnosti všem všeobecně známé - doufám.

Pravým důvodem je zmínit se o módě letošního dostihového odpoledne. Před několika dny v nějakém zpravodajství byla reportáž z módní přehlídky, kde byly předváděny kožichy a mimo jiné zde padla zmínka, že právě kožich samozřejmě s kloboukem by měly vévodit oděvům dam především na hlavní tribuně.

Nevím, nejsem si jistá, ale nejspíš to byly kožichy z pravých kožešin...

Jsem zvědavá, jak bude tato sportovně-společenská - nebo naopak? - akce probíhat, a zda zmíněná reportáž inspirovala.

Dostihy - klobouky (Jiřina - mail)    vloženo: 16. 10. 2011, 13:38:24

Dostihy - klobouky - Ascot - My Fair Lady - Líza Doolittlová - Audrey Hepburnová.

Tohle jsou aspekty, které se mi vybaví v první řadě při zmínce o dostizích.

Hned potom samozřejmě následuje naše Velká Pardubická, ale zatímco výše uvedené v souvislosti s přestavou významné události anglické high society za přítomnosti britské královny, tak Velkou pardubickou považujeme všichni v prvé řadě jako významný sportovní podnik u nás, ostatně žokej Váňa byl v minulém roce vyhodnocen mezi nejlepšími sportovci České republiky a v letošním roce tak tomu bude jistě zase. Klobouk dolů před panem Váňou!

A jsem opět u těch klobouků. Ano, patří se, aby se dámy k této události oblékly v souladu s etiketou. Na rozdíl od dostihů v Ascotu, jejichž tradice trvá již po dobu 300 let a tyto dostihy probíhají každoročně po dobu několika dnů vždy v měsíci červnu, takže je s ohledem na počasí snadnější dodržet zásady etikety a britská smetánka si na to potrpí, klobouk je zde zcela samozřejmý a nutný módní doplněk, problém dodržení etikety u nás tkví v tom, že naše Velká pardubická probíhá v první části října, podzim a chladné počasí nedovolí být dámám po celé odpoledne v nějakém kostýmku nebo kratší sukni a lodičkách a mít k tomuto oblečení ladící klobouk - přestože je třeba na VIP tribuně.

A tak se stalo, že klobouky byly na Velké pardubické v hledišti - nemám teď na mysli VIP tribunu - pojaty spíš jako nějaká recese, jak jsem viděla ve vysílání a objevily se zde i různé bizarní vzory a typy.

Dočetla jsem se ale, že se situace v tomto směru rok od roku mění a čím dále více dam si klobouk na dostihy vezme.

Nenapsala jsem zde jistě nic nového a myslím, že půvab dostihů tkví především ve výkonech koní a jezdců a vše ostatní kolem je možné považovat za pózu a je třeba věnovat pozornost především samotným závodům, protože když už je navštívíme, tak především kvůli nim.


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
devětset čtyřicet devět:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nejnověji komentované

přečteno: 429x   komentářů: 4, nejnovější: 02. 01. 2021, 08:07:18
přečteno: 6480x   komentářů: 6, nejnovější: 31. 12. 2020, 18:45:26
přečteno: 603x   komentářů: 3, nejnovější: 17. 12. 2020, 10:58:08
přečteno: 1276x   komentářů: 1, nejnovější: 24. 11. 2020, 22:33:50
přečteno: 1112x   komentářů: 5, nejnovější: 07. 10. 2020, 23:06:08
přečteno: 947x   komentářů: 1, nejnovější: 23. 09. 2020, 18:23:10
přečteno: 1187x   komentářů: 1, nejnovější: 09. 08. 2020, 23:04:26
přečteno: 1875x   komentářů: 2, nejnovější: 01. 07. 2020, 21:10:47

Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové

Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.

Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.

Nejčtenější

přečteno: 13429x   
přečteno: 11830x   
přečteno: 10900x   
přečteno: 10822x   
přečteno: 10140x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
devětset čtyřicet devět:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 16. 2. 2021