joudaweb - časopis Čekanka

Nikdy není pozdě...

17. listopadu 2013 21:54:48

Je tak beznadějné vítat nový den s pocitem, že je to tu zase. Je těžké se s tím smířit a přesto tak snadné přestat. Tak proč to sakra neudělám, když tolik chci. A chci to vůbec? … Občas ano, ale těch okamžiků je stále méně. Zasahuje mi to do života, a to po všech stránkách. Už nevím, co chci a kým vlastně jsem. Začíná být pro mě jednoduché obětovat tak těžce nabyté hodnoty, co kdysi měly smysl.

Ranní slunce už mě netěší, čerstvá káva od mé ženy nepřináší žádný požitek a děti? Vím jen to, že jsou dvě. Vánoce, Velikonoce a jiné svátky mě míjí bez většího zájmu. Býval jsem zodpovědný, mimořádně zaujatý svou prací, spolehlivý a své ženě rád pomáhal s domácími pracemi. Teď mi pohled do zrcadla ukazuje člověka, kterého nepoznávám. Duševní delirium ustoupilo do pozadí, když přišly zdravotní problémy. Chtěl jsem přestat, tušil jsem, že bych to mohl dokázat, místo toho však přišlo naprosté zděšení a šok. Dokud jsem to nezkusil, pořád jsem měl naději, že můžu uspět. Teď už nezbylo nic. Byl jsem sám bez jakéhokoliv sebevědomí. Ztratil jsem vážnost i úctu sám k sobě. Bušení srdce, ztráta rovnováhy, třes rukou a věčně sevřené hrdlo, tím mi mé tělo odpovídalo na několik marných pokusů přestat. Pak už jsem se ani nesnažil. Musel jsem jít. Ani prosby mé ženy a pláč mých dětí nepomáhaly. Věděl jsem, že nad automaty nemůžu vyhrát, přesto jsem to musel jít zkoušet. Byl jsem zmatený, proč mám jeden den pocit, že to dokážu a další jsem na dně. Měl jsem milující rodinu, krásný plnohodnotný život a teď? Odešli všichni tři, mí dva synové i žena, která trpělivě čekala a doufala přes rok. Snášela mé úzkostlivé stavy, i několikeré neúspěšné pokusy vyrovnat se s nepříznivým osudem, kdy jsme neměli díky mému hazardu z čeho udělat dětem večeři. Už vlastně ani nemám důvod proč se snažit. A snažil jsem se vůbec někdy? Kvůli sobě? Své rodině?

Nemám šanci, nezvládnu to, potřebuju peníze a jít hrát. Chybí mi to, nemám na vybranou. Pokud chci přežít nálety svého vlastního bušícího srdce a všudypřítomného třesu, musím hned najít jakýkoliv blikající automat. Tohle odpoledne bylo však něčím zvláštní. V davu při čekání na metro do mé oblíbené herny, kde mi občas poskytli nějakou půjčku, jsem si všiml malého hubeného muže. Měl fosforově zelené kalhoty, oranžové boty a svítivě červenou bundu, vlastně nešlo ho přehlédnout. Díval se do jednoho místa a kýval se dopředu a dozadu. Nevím co za vnitřní sílu, ale něco mě donutilo jít za ním. Zeptat se ho, proč je tak výrazně oblečený, proč na sebe tolik poutá pozornost. Jeho odpověď mi však vyrazila dech. Otočil se, zadíval do mých kalných očí, usmál se a tiše pomalým vstřícným hlasem řekl: „Lepší být viditelně výstřední v oblékání než skrytě podivínský ve vlastním jednání“. Svaly na obličeji se mi pomalu uvolňovaly. Hleděl jsem zpříma na člověka, co se zdálo, ví o mých problémech dost, a přesto jsem ho nikdy neviděl. Vyčetl mi to snad z tváře? Metro stále nepřijíždělo a já z té bytosti nemohl spustit oči, i když on sám se na mě už nedíval. Snad jsem se zbláznil, ale následující věta ze mě doslova vypadla: „Chci přestat, ale nejde to.“ Ten zvláštní člověk pootočil hlavu na stranu, přestal sebou kymácet dopředu a dozadu a opět se zadíval mým směrem. Pak následovalo ticho, nekonečné mlčení a já přesto hltal každou jeho vrásku, záhyb v jeho obličeji, ten pohled se do mě vrýval jako kaňka do pijáku. Nemohl a nechtěl jsem uniknout, mé tělo ovládalo něco docela jiného. Bylo mi v jeho přítomnosti zvláštně dobře, jako už dlouho ne. Pochopil jsem, že ten muž nějakým způsobem o mém trápení ví, že snad zná každý jeho kout. Chtěl jsem tomu porozumět, ale jak jsem mohl, když já sám jsem pro sebe byl podivínem.

Najednou jsem cítil, jak se snažím pochopit vlastní život. Hledám ztracenou rovnováhu, stavím se nohama na zem a objevuju svůj krásný, monotónní, stereotypní a starý dávno zapomenutý svět. Mým tělem proudila energie, která mi připomínala, jaké mám štěstí, že mám zdravou a milující rodinu. Jak silný jsem já sám a jak je ve skutečnosti, na to věčné dokazování vlastní zbrklé a zbytečné nedokonalosti, život krátký. Plynuly minuty a já si ani neuvědomil, že metro nepřijelo už pěkných pár minut. Což bylo neobvyklé, pokud se nestala nějaká nehoda. Ani nad touto náhodou jsem se nepozastavil a dál nechával pulsovat sílu okamžiku svým tělem bez duše. Byl to tak silný zážitek, že zastínil veškeré logické uvažování. Jakákoliv zbloudilá myšlenka pochopit mé momentální rozpoložení neměla šanci.

Nepoložil jsem otázku, a přesto dostal odpověď. Na zoufalý výkřik, který jsem nikdy neměl odvahu vypustit z úst, aniž bych mu sám věřil. Co se to semnou proboha děje…

 

Polední slunce mi nedobrovolně rozlepilo unavená víčka. Zřejmě dlouhá a náročná noc, pomyslel jsem si. Nechtěl jsem vzpomínat. Na nočním stolku stála manželčina ranní káva. Cože ona se vrátila? V pokoji zářilo jasné světlo a mě překvapilo, jak ho přijímám s dávno zapomenutou radostí. Kolik jsem včera asi zase prohrál? V tom se otevřely dveře a v nich stála moje žena s čerstvými koblihami. Přece mě opustila! „Rozhodla jsem se, dát Ti poslední šanci.“ Řekla věrně a já její nejméně stou šanci rozhodně hodlal využít s nadšením. Nevím, z čeho pramenilo mé uvědomění přehodnotit co je pro mě důležité a co jen ztráta času. Nedokážu si vzpomenout, jak jsem strávil včerejší odpoledne ani si vysvětlit tak náhlé rozhodnutí být zase sám sebou a vytrvat. Díval jsem se na sebe a svůj život z úplně jiného pohledu. Najednou jsem nic nechtěl víc než svou ženu, děti a koblihu s džemem. Nebyla to jen další šance od mé ženy, ale především šance, kterou jsem dal sám sobě. A po skoro celý rok zatím poslední.

Nikdy jsem své ženě nesdělil skutečný důvod mého „napravení“, protože jsem vlastně ani sám nevěděl čemu věřit a co bylo jeho příčinou. Ani jsem nepátral po tom, proč tak najednou změnila názor a dala mi poslední šanci. Nicméně zda to byl sen či realita, mi zřejmě mělo být navždy zastřeno. Pochybnosti však rozdmýchaly i aktuální zprávy z ranních novin, které manželka přinesla společně s koblihami: „Aktuální zpráva z domova. Včera v odpoledních hodinách došlo k několika hodinové výluce metra. Soupravy nevyjely hned na několika místech. Dopravní podnik města Prahy výluku odůvodnil vyhýbavými výpověďmi, mezi nimiž dominovalo prosakování vody do kolejiště. Cestující byli rozhořčeni, protože nebyla včas zabezpečena náhradní doprava…“

Autor: Nancy Quinn


přečteno: 4653x   komentářů: 8

Nejnověji komentované

přečteno: 5x   komentářů: 3, nejnovější: 20. 08. 2019, 15:16:10
přečteno: 1413x   komentářů: 4, nejnovější: 27. 06. 2019, 09:52:08
přečteno: 614x   komentářů: 2, nejnovější: 28. 05. 2019, 22:28:55
přečteno: 675x   komentářů: 2, nejnovější: 15. 05. 2019, 22:31:36
přečteno: 876x   komentářů: 2, nejnovější: 25. 04. 2019, 15:02:10
přečteno: 1440x   komentářů: 1, nejnovější: 22. 02. 2019, 10:27:00
přečteno: 2184x   komentářů: 9, nejnovější: 08. 01. 2019, 10:13:50
přečteno: 1198x   komentářů: 2, nejnovější: 05. 01. 2019, 12:42:39

Nejčtenější

přečteno: 11007x   
přečteno: 9415x   
přečteno: 8578x   
přečteno: 8495x   
přečteno: 7347x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
sedmset třicet jedna:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 20. 8. 2019