joudaweb - časopis Čekanka

Úplně mě mrazí, neboť jsem si taky jako dítě zažila.... Jsem hrdá na všechny ženy, který z posledních sil dokážou sebrat odvahu a zvednou se proti tomu utrpení...Skvělý!!!!!

Dobrý den, Jano!

Takto napsané osobní výpovědi mě těší.

Vůbec nemám potřebu komentovat vším tím, co jsem na ta témata viděla, slyšela, četla. Osobní výpověď je silnější, je v ní kus sebe sama a to nás ostatní dále obohacuje, tj. nemusí být "pěkné", i věci těžké k životu patří a jejich zvládnutí a statečnost i nás ostatní posiluje a povzbuzuje.

(Podobně Blančiny Zapomenuté vzpomínky či poslední povídka Nancy Qeen Nikdy není pozdě ze 17.listopadu...)

(Leono Leono, chtěla jsi se přece vyjádřit stručně, ne? A stejně mám pocit, že se mi nezdařilo vyjádřit se přesně...:().

Milá Jano Křivská,

otevřela jste téma, které mě nenechává chladnou a nutí mě reagovat na ně. Podotýkám, že nejsem psycholožka a můj komentář je pouze komentář laika. I když já vždy říkám, že nejlepším učitelem psychologie je život sám...

Domácí násilí, do nedávna hodně tabuizované téma, tvářili jsme se, jako kdyby neexistovalo. To proto, že zůstávalo, a stále ve velké většině zůstává skryté v soukromí a hovořit o něm pro zúčastněné je nemožné, a to jednak z obavy reakce partnera na jeho vyzrazení, a také z osobního studu, protože to člověk, který je tím stižen, považuje za osobní selhání a klade si otázku, proč to tak je, a také někdy si dává za vinu, že se tak děje. Je otázka, které násilí je horší - jestli to psychické, či fyzické. Nejhorší je, když se spojí obě najednou.

Je otázka, jak, kdy a proč vzniklo a co jej způsobilo - zda už bylo zděděné v povaze od samého začátku, nebo v průběhu manželství zapůsobil nějaký spouštěč, v jehož důsledku vznikaly další a další konflikty, které končily všelijak, jen nikdy ne dobře.

Asi nejhorší jsou alkohol, žárlivost, nedůvěra v partnera, nemohu opominout zjištění nevěry, ale někdy také nedostatek sebedůvěry a pochybnosti a nejistoty v sobě samém, a to vše dohromady pak nutí k urážkám, vyhledávání důvodů k hádkám, dlouhodobému mlčení mezi partnery až k fyzickému teroru. Někdy také jednoduše bezdůvodně a jako kdyby mimochodem a na pohled nevinně vypadající poznámka nebo čin vyvolá prudkou reakci, která pak má nedozírné následky. Nadarmo se neříká, a je to zřejmě již generacemi ověřené rčení, v němž se říká, že "když se chce psa bít, hůl se vždycky najde".

Někdy může docházet k hádkám i tehdy, jestliže ani jeden z partnerů není ochoten ustoupit a hádka pak pokračuje až kamsi do minulosti, kdy se vytahují všechny možné události, které by v tom momentě nikdo nečekal - pro takové případy existuje, že "moudřejší ustoupí". Jenže vím, že někdy to nejde, i když by člověk chtěl, když se ten druhý chce hádat, tak nedá a nedá pokoj a stále tzv. "doskakuje".

Nejhorší samozřejmě je, jak jste psala ve svém článku, když jsou svědkem děti. Dovedu si představit, že je velice těžké zabránit, aby to nezjistily, utajit to před nimi. A je to pak začarovaný kruh, ze kterého se nejde dostat ven.

Jsem si vědoma, že zde nepíši nic nového, jen takové mé zamyšlení. Nechtěla bych, aby to vypadalo, že tento problém zlehčuji, to v žádném případě, ale někdo si i ve vyvolávání hádek libuje z toho důvodu, že pak "to usmiřování"... To jsem však uvedla opravdu jen pro odlehčení, protože kdyby všechny hádky končily takto...

Jsem si vědoma, že můj komentář nemůže postihnout všechny Vaše pocity a prožitky, které se nedají zapomenout. Je dobře, že v současné době je osvěta v této oblasti na takové úrovni, že týrané ženy se odváží se svými problémy vyjít navenek a řešit je.

Vždyť kolik bylo případů, že žena nakonec na obranu použila nějaký předmět a neskončilo to dobře, teprve pak vyšlo najevo, co se u nich dělo. Já jsem vždy, když jsme o tom doma diskutovali, většinou reagovala prohlášením, "že ji musel totálně naštvat".

Je to, milá Jano, téma na širokou diskusi a podle mého názoru je dobře, že jste nás s tímto problémem seznámila. A je dobře, že Vaše matka našla sílu trápení ukončit a vyřešit je jednou provždy a že i vy, děti, jste se z toho dostaly - čas je nejlepší lékař.

Když se to vezme z podstaty, tak vůbec ty vztahy mezi lidmi jsou někdy složité, nejen mezi manžely, ale rodiči a dětmi, sourozenci, sousedy, spolupracovníky, zkrátka - kam se člověk podívá.

Milá Jano, vítám Vás na Čekance a chce se mi věřit, že tento Váš článek nebyl jediný. Těšíme se na další!

Velice sugestivní. A evidentně ze života. Držím palce Vám i mamince, ať se šrámy na duši co nejlépe zhojí.