joudaweb - časopis Čekanka

Setkání s Aristotelem

28. dubna 2014 16:12:00

vpravo Štědřenec odvislý (z následujícího příspěvku)

 

Tato povídka spatřila světlo světa v téže době, jako Smrt otce Romera.

 

+

 

Zemřel jsem.

Cítil jsem už několik dnů, že zemřu. Nejen, jak se říká v kostech, ale každým nervem, každou buňkou.

Těžce jsem dýchal, na čele mi blýskal předsmrtný pot, srdce mi tlouklo stále slaběji. Jazyk mi visel ochable v ústech. Potravu jsem nepřijímal. Jen žena mi občas vpravila mezi rozpukané rty několik kapek pomerančové šťávy. Na smrt jsem byl připraven, nemohla mě ta krutá teta s kosou překvapit.

Sotva jsem už viděl. Přede mnou se skláněly rozmazané siluety příbuzných.

„Dodýchal“ řekla jedna z těch siluet. Měla pravdu. Ještě dvakrát se pohnul můj hrudník a váhavě se zastavil. V okamžiku smrti jsem měl pocit, jakoby do mého těla neviditelné kopí ponořilo svůj hrot. A mé tělo podobno propíchnutému balonku, vypouštělo do éteru svůj vnitřní vzduch. Přímo drasticky jsem cítil, jak uniká. Chtěl jsem ucpat tu díru. Ruce mě však neposlouchaly. Své tělo jsem už neovládal. V jedné chvíli mi bylo jasné, že už nejsem jeho součástí. Pohlížel jsem s pohrdáním na ubohý uzlíček.To bývala moje tělesná schránka!

Pohltily mě jakési vzdušné víry. Můj duch procházel jednotlivými vrstvami atmosféry. Jestliže při smrti svého těla jsem cítil bolest, teď mi ta tělesná smrt připadala téměř bezbolestná. Mučivé proudy se zarývaly do mých myšlenek a v různých frekvencích procházely mým vědomím. Chvílemi se mi zdálo, že se vznáším v ledových poryvech Antarktidy. Vzápětí jsem byl zmítán takovou horkostí, že jsem nabyl dojmu své těsné blízkosti dílny boha Vulkána.

Chtěl jsem řvát úzkostí, strachem a bolestí. Záviděl jsem vlkům jejich vytí, lvům jejich řev a prasatům jejich kvikot. Myslel jsem na to, že bych se raději vrátil do svého pozemského těla, že bych byl i s ním pochován do země, zasypán kyprou hlínou... Všechny pozemské strasti bych vytrpěl ještě jednou - výměnou za ukončení vzdušných muk.

Ztratil jsem pojem o čase. Jak dlouho už trpím?

Minutu, hodinu, den, rok, stovky let, miliony let, věčnost?

Když už jsem myslel, že zešílím bolestí, zalil mé vědomí nový vzdušný závan. Marně jsem čekal na další bolest. Nepřicházela. Byl klid.

A tu jako bych procitnul ze sna. Zase jsem viděl! Lidskýma očima jsem viděl. Také mé údy byly zase na svém místě. Nevěřícně jsem rukama ohmatal své tělo. Bylo pravé. Ne žádné elegantní zvlášť hezké, ale moje!

Teprve pak jsem se rozhlédl kolem. Ležel jsem, či spíše seděl v něčem jemném zeleném, silně mi připomínajícím mech. Chtěl jsem se postavit, ale nemohl jsem. Jako by to martyrium mé mysli působilo i na stav těla. Únavou jsem usnul.

Probudil jsem se osvěžen spánkem. Promnul jsem si oči a strnul. V dlouhé lenošce proti mně ležel podivný muž. Bílé vlasy, mohutný prošedivělý vous, světle modrá toga na štíhlém vrasčitém těle. A ta tvář, co ta mi jen připomíná? Snad ne. Zavrhuji tu příliš smělou myšlenku. Dívám se mu zkoumavě do tváře a otvírám pusu překvapením.

Předchází mě.

„Mé jméno je Aristoteles, cizinče.“

„Ano, ano“ mumlám.

Veliký Aristoteles. Znám obrovskou šíři jeho zájmů. Filozof, mudrc, učitel. Ten muž však žil před dvěma a půl tisícem let. A teď, jakýmsi zázrakem sedím proti němu.

„Nechápu, vždyť Vy jste už dávno zemřel. Ano Vaše myšlenky, učení, to vše žije v myslích lidí stále. Vaše tělo je však už dlouhá staletí součástí prachu řecké země. A teď sedíte zde se mnou. A jste skutečný. Živý z masa, kostí a krve.“

Aristoteles se pousmál a pokynul mi rukou.

„Pojď, cizinče, něco ti ukážu.“

Zvednul se přede mnou, ctihodný, velkolepý. Následoval jsem ho k velikému oknu. Bylo zdobeno mozaikou, která zobrazovala jakýsi děj z řecké mytologie. Aristoteles se na mě usmál a otevřel okno. Okno poznání.

Spatřil jsem onu velkou prostoru, kde jsem v zeleném „mechu“ spočinul. Teď byla zaplněna mnoha postavami. Aristoteles sáhl do záhybů své tógy a vytáhl malé kukátko.

„Dívej se, ale nemluv. Tvůj zrak uvidí mnoho nepochopitelného, do tvých úst se nahrnou slova pochybností i obdivu. Napřed však jen pozoruj.“

Podal mi kukátko.

Nejprve jsem vše viděl jen jaksi mlhavě. Zaostřil jsem. A pak jsem se už nestačil divit. Defilovali přede mnou géniové lidstva, které jsem znal jen z knih a encyklopedií.

V stinném zákoutí nořili své štětce na plátna Raffael, Rembrandt, Tizian a Leonardo. Opodál dva muži přetvářeli beztvarou masu hlíny v lidskou postavu. Jeden menší, štíhlý - Feidias, druhý mohutný s bohatým vousem - Michelangelo. Vprostřed prostranství u modravých vod rybníčku seděl v písku muž a dřívkem vyrýval do země podivně dokonalé obrazce - Pythagoras.

A další a další tam byli.

Básníci - slepý bard Homér, elegantní Ovidius, božský rošťák Shakespeare, Goethe i s milovanou Lottou, filozofové - rozježený Demokritos, učitel mého společníka moudrý Platon, Descartes s mušketýrským knírem, skromný Kant, hudebníci - velké dítě Mozart, citlivý Beethoven, varhaník a dobrý otec rodiny Bach, duchovní otcové západního křesťanstva - smavý kudrnatý Augustin, univerzitní profesor - Tomáš Akvinský.

A docela vzadu - na samých hranicích mechového palouku ještě dva muži. Jeden s tlustým foliantem v ruce, jako by něco předčítal druhému, zatímco ten svým štětcem zpodobňoval na plátně podivuhodné tvory a netvory.

Ach ano. Dante a Hieronymus Bosch.

Odložil jsem kukátko a obrátil se s tázavým pohledem na Aristotela. Ten zavřel okno a vykročil k lenošce. Oba jsme se pohodlně natáhli. Filozof nalil z velké amfory trochu červeného vína do dvou džbánků.

„Ani nemám chuť na víno, jen mi prosím tě vysvětli ty podivuhodné úkazy.“

Filozof labužnicky upil vína.

„Víš, všechno je to vlastně jednoduché. To co zde vidíš, jsou zhmotnělé představy lidí. Lidé, jak jsi sám řekl, uchovávají díla a myšlenky svých géniů. Ovšem nikdy se nedovedli smířit s tím, že i tito velikáni nenávratně odešli do říše Hádovy. Ve své představivosti vytvořili tajemný posmrtný život pro tyto velké. Jakousi odměnu za to, co přinesli lidskému poznání. A tyto zhmotnělé představy jsi viděl. Jsou velmi dokonalé. Jediné, čím se lišíme od pravých, živých géniů, je neschopnost našeho dalšího růstu. Můžeme tvořit obrazy, sochat sochy, skládat hudbu, vynalézat poučky, vytvářet podivuhodné vynálezy, ale to vše jen do určité míry. Nikdy nemůžeme vytvořit nic navíc nad to, než jsme již vytvořili za života. Chybí nám vývoj. A tak sice žijeme, děláme to, co jsme už dělali a stále dokola a navěky. To snad ani není odměna. To je trest! U moudré Pallas Athény, ptám se tě cizinče: Nač je člověku taková nesmrtelnost? Vždyť lidem vždy bylo a je vlastní hledání, a ne přešlapování na místě.“

Aristoteles se zachmuřil a jedním douškem vypil zbylé víno ze džbánku.

 

*

 

Probudil jsem se. Ležel jsem ve své posteli, v naší ložnici. Na čele mě studil obklad. Na stolku hrníček s horkým bylinkovým čajem a teploměr.

pozor jedovatá! (Euphorbia Polychroma) - čeleď pryšcovité

Nikde žádná sloupová síň, žádná amfora s vínem. Žádný filozof v pohodlné lenošce!

Začal jsem křičet:

„Jak to, že nejsem mrtvý? Kde je Aristoteles? Co se to se mnou děje?“

Žena přišla za chvíli. Bledá, kruhy pod očima.

„Celou noc jsi blouznil,“ teplou ručkou mě pohladila po tváři, teď už je to lepší. Zase budeš chlapík.“

„Pojď ke mně, něco ti řeknu.“

Naklonila se nade mnou.

„Mluvil jsem s Aristotelem, vyhrkl jsem, taky jsem viděl Leonarda, Michelangela, Bacha a a a...“

Jistě jistě, miláčku, a taky Donatella a Mozarta, že jo.“

Trochu nuceně se usmívala a pak mi rychle vtiskla na čelo ten nejsladší pozemský polibek.

 

*

 

Už dva roky uplynuly od mé nemoci. Žiji v lásce se svou ženou. V lásce a v nenápadné kráse každodennosti. Jen jedno mně na ni mrzí. Dosud se mi totiž nepodařilo přesvědčit ji, že Stageiřan byl skutečně mým partnerem ve vesmírném rozhovoru.

Pozoruhodná mi přijde podobnost anebo spíš příbuzenství s povídkou Kristýny Hromádkové Průvodce smrtí.

Navzájem se inspirovat nemohly: "Setkání s Aristotelem" bylo napsáno mnohem dřív, ale nikoliv uveřejněno...


Přeji krásný jasný pozemský den!

Autor: František Čáp


přečteno: 4137x   komentářů: 10

Komentáře

(Zuzana)    vloženo: 29. 10. 2015, 10:47:54

Vše, co milujeme, zavíráme do klecí. Jsme natolik drzí, že si uzurpujeme právo i na duše velikánů. To je první, co mě po přečtení Vaši povídky napadá. Ovšem pak se mi vybavuje kniha o hledání nadpřirozena, kde autor sám na sobě vyzkouší účinky výtažku z liány smrti. Pro Vás i nás je dobře, že jste vše zdárně zvládl a s Hádem necvrnkáte kuličky.

(Leona)    vloženo: 11. 05. 2014, 14:12:42

To jistě, kdo vysazuje, MĚL by svou rostlinu znát. Zvířata jsou většinou znalá od přírody a "člověk rozumný" by od přírody i rozumu měl chránit své děti, že ano?

Ale ještě k vlastní povídce a poslednímu fotu - líbilo se mi graficky, esteticky, vzhledem, pochopitelně, ale - zajímavé - věcně může taky navodit myšlenku, možnost - použít europhorbiu k návratu na onen svět :(.

Ještě se omlouvám čtenářům ostatních komentářů a autorce Paulovnie - "překřtila" jsem ji omylem na PaVlovnii, asi podle Pavlovny - nizozemské královny ruského původu ;).

(Alena)    vloženo: 10. 05. 2014, 17:10:06

To ano, sami neútočí, ale nikdy nevíme,kumu se bude jejich semeno líbit, myslím hlavně na děti, ale u nás roste jeden skočec u vody a musím uznat, že je to pěkný krasavec:-)

(Leona)    vloženo: 10. 05. 2014, 16:57:05

Ano, jak přiléhavý český název... "Rostliny (však) nejsou útočné bytosti, tímto způsobem se (jen) brání proti predátorům".

(http://abecedazahrady.dama.cz/clanek/skocec-obecny-dokaze-i-zabit)

(Alena)    vloženo: 10. 05. 2014, 16:42:10

To je právě ono, že je vystřelují, a to se mi zdá hodně nebezpečné...

(Leona)    vloženo: 10. 05. 2014, 16:31:04

Ano, velmi zajímavé, děkuju Aleno. "Plodem jsou ostnité tobolky, které za zralosti pukají a vymršťují semena" http://www.demonzlestkova.estranky.cz/clanky/skocec-obecny.html

(Alena)    vloženo: 10. 05. 2014, 16:23:09

Všechny pryřcovité rostliny jsou jedovaté, vytéká z nich mléko, které může způsobit vyrážku nebo popáleniny, podle toho, kdo jak jsme odolní. Mám jich na zahrádce několik druhů, mně se moc líbí pro svou nenáročnost, některé krásně kvetou, jiné zdobí listem.

Skočec je dost vysoký, tak kolem tří metrů a někdo ho má i na zahradě. Ale já ho nemusím, jeho semena jsou dost jedovatá, až smrtelně. Je zajímavé, že když se ze semen vylisuje olej, který se nazývý ricinový,jedovatost zmizí a pak se používá i v potravinářství nebo v kosmetickém průmyslu.

(Leona cap-art)    vloženo: 10. 05. 2014, 16:02:27

Poznámka k poslednímu obrázku - jde o rostlinu ze stejné čeledi jako skočec, viz komentáře k článku Na dotek mimózy. Europhorbia polychroma:https://www.google.com/search?q=Euphorbia&tbm=isch&tbo=u&source=univ&sa=X&ei=kSxuU6WnOsXFOcbigKgH&ved=0CJQBEIke&biw=1760&bih=898#facrc=0%3Beuphorbia%20polychroma&imgdii=_&imgrc=_

(a já ji fotila - ještě že jsem si neukousla)

(Leona)    vloženo: 28. 04. 2014, 20:16:04

Ano, pozoruhodné je ono nevědomé "načasování" témat. I já jsem se musela "usmát", když jsem si představila začátek povídky - po skvělém titulku Jiřiny - začátek hned pod obrázkem: ZEMŘEL JSEM.

Tady patří dík "náhodám nenáhodám" a - paní šéfredaktorce za návaznost příspěvků ;-))

(Dáša)    vloženo: 28. 04. 2014, 19:04:15

Díky za pěknou povídku, vlastně za obě i tu Kristýny, kterou jsem si ráda zopákla. Mně se jeví jako pozoruhodné, že je zveřejněna právě teď, kdy mám rozečtenou knížečku od Jiřiny Šiklové "Vyhoštěná smrt". Jak je autorce vlastní, provází čtenáře tímto citlivým tématem jemně, nenásilnou formou a přitom otevřeně. Nevyhýbá se žádné otázce, ani té Aristotelově "Nač je člověku taková nesmrtelnost?".


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
sedmset třicet devět:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nejnověji komentované

přečteno: 13x   komentářů: 2, nejnovější: 11. 12. 2018, 19:17:47
přečteno: 61x   komentářů: 2, nejnovější: 09. 12. 2018, 18:27:43
přečteno: 731x   komentářů: 8, nejnovější: 14. 11. 2018, 04:50:08
přečteno: 140x   komentářů: 2, nejnovější: 13. 11. 2018, 15:29:44
přečteno: 289x   komentářů: 2, nejnovější: 19. 10. 2018, 23:58:48
přečteno: 1362x   komentářů: 10, nejnovější: 23. 08. 2018, 19:38:07
přečteno: 543x   komentářů: 2, nejnovější: 22. 08. 2018, 21:32:11
přečteno: 661x   komentářů: 3, nejnovější: 11. 08. 2018, 23:24:55

Nejčtenější

přečteno: 9974x   
přečteno: 8426x   
přečteno: 7694x   
přečteno: 7541x   
přečteno: 6001x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
sedmset třicet devět:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 11. 12. 2018