joudaweb - časopis Čekanka

Střípky vzpomínek

6. října 2014 10:05:00

Jiřinko a Edith, zajímají Vás mé zážitky z putování, ale nevím, jestli splním Vaše očekávání. Když jsem tak uvažovala co napsat, zjistila jsem, že mám plnou hlavu obrazů krásné přírody, lidiček, hezkých věcí z různých zámků, ale žádné zvláštní zážitky mě tedy nenapadly. Zkusím tedy popsat svoje pocity, věci, které mě zaujaly, střípky vzpomínek, které jsme si s manželem uchovali. Kdo máte zájem dozvědět se, co nám připadalo zvláštní a co se nám líbilo, pojďte si přečíst můj článek.

Vzhledem k tomu, že manžel si přál navštívit o dovolené Telč, hledala jsem nějaký zámek, který jsme zatím neviděli, nacházel by se nedaleko Telče a byl také spojen s rodem Lichtenštejnů, protože jejich majetek, hlavně jihomoravský, byl hlavním cílem mého cestování.

 

A tak jsem našla Jindřichův Hradec. Je to vlastně hrad i zámek, prohlédli jsme si všechy tři trasy, které zde nabízejí a viděli mnoho krásných exponátů. Z rodu Lichtenštejnů zde žil například v 15. století Jan z Lichtenštejna, kterého asi bude málokdo znát. To jeho manželku, Perchtu z Rožmberka, budou znát mnozí. Jejich manželství bylo velice nešťastné, dá se říct, že Jan svou ženu týral hlady a nezájmem, což je vzhledem k velikosti jeho majetku dost překvapivé. Ani její rodiče jí nepomohli, a tak když Jan prosil na smrtelné posteli Perchtu o odpuštění, nedostalo se mu milosti. Jan proto Perchtu proklel, a tak se s ní můžeme potkávat na panství Vítkovců v přestrojení za Bílou paní a sledovat barvu rukaviček, abychom věděli, co nás čeká. Nejlepší jsou bílé, ty značí radostnou událost, černé naopak neštěstí a červené zvěstují požár.

 

Zámek v Jindřichově Hradci mě překvapil hlavně tím, že je přímo ve městě, je spojen s životem lidí, kteří ho mají denně na očích. Je zde i pár obrazů, jejichž originály se nacházejí na jiných zámcích. Hned druhý den jsme mohli vidět originál s námětem pražské defenestrace v roce 1618, který se nachází v Telči. Rozdíl bych tedy nepoznala-:)A ještě jedna věc se mi moc líbila, a to kašna. Je zajímavé, že nám nikdo neřekl, kdo ji vyrobil a kdy, ani jsem se o ní nedočetla na stránkách o zámku. Ale nic to nemění na faktu, že ji považuji za vůbec to nejhezčí, co jsem zde viděla a myslím, že na nikdy nezapomenu.

 

Odpoledne jsme vyrazili do Telče. Zapla jsem navigaci, kterou nám půjčil přítel dcery. Absolvovala jsem desetiminutovou instruktáž a doufala, že si vše zapamatuji. My moc necestujeme, takže jsme ji zatím nepotřebovali, ale byla nám nabídnuta, tak pro ji nevyužít, že. To jsme ještě netušili, že krátce po zapnutí nás zavede na polní cestu mezi lesy, z kterých na nás koukaly hlavičky hub, ale nebyly zde žádné informační cedule, jak se dostat do našeho cíle. Byla ale houbová sezóna a tak nás zachránila jakási babička, která nám ukázala správný směr. Navigaci jsem tedy vypla, vzala do ruky obyčejnou mapu a do Telče jsme v pohodě dojeli.

 

V Telči jsme byli již několikrát, býváme pravidelně ubytováni přímo na náměstí v historické budově ze třináctého století.Má krásnou meruňkovou fasádu, zařízení pokojů je stylové, mám tam pocit, že jsem se vrátila zpět do 16. století. Stačí si jen sednout k oknu a prohlížet historické náměstí a prostoupí vás pocit klidu a pohody. Také jsme opět absolvovali prohlídku zámku. Zde jsme se také setkali s Lichtenštejnem, a to s Františkem Antonínem. Procourali se náměstím, poseděli v cukrárně na kávě a odpočívali. K mému rituálu zde v Telči patří čtení knížky a to ne ledajaké. V křesílku s výhledem na to krásné náměstí louskám knihu od Františka Kožíka Město šťastných lásek. Kdo neznáte, doporučuji, prolíná se zde současnost s dobou největšího stavitele Telče, Zachariáše z Hradce.

 

Letos jsme se byli poprvé podívat na hrad Roštejn, letní sídlo, které si zařídil v 16. století právě Zachariáš z Hradce. Musím napsat, že mě docela zklamalo. Hrad má krásnou osmibokou věž, je zde zachovalá gotická klenba, ale vše uvnitř pochází z pozdější doby, protože hrad na počátku 20. století vyhořel. Moc se mi líbilo prostranství před hradem, je zde plno zeleně, květin a hlavní ozdobou jsou překrásné dřevěné sochy, které se výborně hodí k tomuto prostředí. Takže nakonec spokojenost, určitě se na vyřezávané sošky přijedu znovu podívat.

 

Další den jsme brzy ráno vyjeli směrem k Brnu. Navigaci jsem ani nezapínala, mapa mi připadala lepší, a vzhledem k tomu, že jsme projížděli několika objížďkami, cedule nás nenechaly na pochybách, že jedeme dobře. Po ubytování v synově bytě jsme se vydali po cestách Zdeny / kniha Láska na heslo/. Narazili jsme opět na několik objížděk, ale nakonec jsme se zdárně dostali do Boskovic.

 

Zde jsme si nejprve prohlédli výstavu obrazů boskovických rodáků a tak vše začalo velice slibně. Také prohlídka zámku se mi líbila, je zde plno obrazů, porcelánu a nábytku, navíc nás bylo málo, přidala se k nám pouze jedna paní, a tak bylo hodně času vše si řádně prohlédnout. Mají zde kouzelné zrcadlo, když se do něj žena podívá, zkrásní. Musí si tedy počkat jeden rok, ale to jistě uteče. Je zajímavé, že podobné zrcadlo mají také v Jindřichově Hradci, do obou jsem se dívala, tak se můžu těšit na svou novou proměnu. Na muže, kteří neodolají a kouknou se, nečeká nic dobrého.

 

V Boskovicích jsme také prošli náměstím, prohlídli si vše, hledala jsem, zda se tam nachází cukrárna Ara, ale ta zde chyběla-:). Byla zde jiná, osvěžili jsme se a putovali dál.

 

Naší poslední zastávkou toho dne bylo městečko Křtiny. Do něj jsme dojeli přesně po trase Zdeny, projížděli jsme všechny vesničky, tak jak je Táňa popsala v knize. Toto poutní místo je naprosto úchvatné. Již jsem o něm psala, tak jen krátce. Začalo se budovat v první polovině 18. století podle návrhu Jana Blažeje Santiniho a i když bylo dobudováno později, jeho stavitelský um se neztratil. I před samotným kostelem je plno nádherných obrazů, bylo na co koukat a co obdivovat.

 

Večer jsme se vydali směrem na Brno. Během cesty jsem zapla navigaci, na kterou jsme spoléhali, že nás dovede k synovu obydlí. Ale ta se mnou odmítla komunikovat. Asi se jí nelíbilo, že jsme ji po prvním nezdaru vypli, trucovala, nepodařilo se mi ji ani zapnout. A tak jsme doufali, že budou v Brně alespoň cedule s názvy čtvrtí, hlavně tedy s Bystrcí, kam jsme se potřebovali dostat. Samozřejmě nebyly, nacházeli jsme se příliš daleko od místa, kam jsme chtěli dojet. Po zjištění, že správný směr sami nenajdeme, zeptat se není koho, když jedete v koloně, protože jsme byli právě v tom největším provozu, využili jsme pomoci přítele na telefonu. Po zavolání a nahlášení názvu ulice, kde se nám podařilo zastavit, jsme již dál pokračovali podle rad syna, kterého jsem měla celou dobu u ucha. Dovedl nás do správné ulice a tak jsme si oddechli, hlavně tedy můj muž, který zrovna cestování moc nemiluje, hlavně ne tam, kde to vůbec nezná.

 

Po nabrání sil jsme brzy ráno vyrazili směrem k Lednicko-valtickému areálu. Měla jsem ale velkou obavu, aby se nám naše autíčko cestou nerozsypalo. Manžel kličkoval jak zajíc, aby našel rovnější kousek silnice. Nebyl velký provoz, tak se nám to podařilo a do Lednice jsme nakonec dorazili. Nevím, kam putují dálniční poplatky, i obyčejné silnice kolem našeho bydliště jsou lepší.

 

Na zámku Lednice se mi nejvíce líbilo všechno to, co bylo vyrobeno ze dřeva. Hlavně lustry a schodiště, moc krásná řezbářská práce. Máme štěstí, že se nepodařilo Lichtenštejnům tuto výzdobu odvézt a zůstala na zámku.

 

Pak jsem měla naplánovanou prohlídku Janohradu. Mně by stačilo se jen podívat, jak stavba vypadá, ale když jsme dojeli, začínala právě prohlídka a tak jsme se připojili. Manžel ne už s tak velkým nadšením, ale co by prý pro mě neudělal... A tak jsme hrad prolezli, zkoukli i okolí a pak už jsem se těšila na Chrám tří Grácií. Moc zajímavá stavba, krásné sousoší tří bohyň, plno turistů a kol. Prošli jsme kolem půlkruhové klasicistní stavby, poseděli u sochy a odpočívali. Pobavil nás stánek s občerstvením mladé ženy, která nabízela bílé a červené víno a k zakousnutí domácí škvarkové sádlo s chlebem. Měla pouze malý stoleček, na jakési zídce položeny nádoby se sádlem a nezastavila se v mazání a prodávání chlebů. Docela šokující nabídka v letním čase, ale jiný kraj...

 

Po poledni jsme se vydali do Valtic. Já jsem měla zamluveno ubytování na náměstí v penzionu, který se mi moc líbil. Dostal i jakési ocenění, a tak jsme ho chtěli navštívit. Ale během cesty mi volala paní majitelka, že pokoj omylem dali někomu jinému, ale že mi zajistila náhradní ubytování. Když jsem penzion navštívila s tím, že dostanu adresu, kde budeme moci přespat, čekala tam na nás s omluvou i láhev vína a domácí marmeláda. Nějak jsem nad tím ani nepřemýšlela, přece jenom těch zážitků bylo už dost, až po návratu domů jsem si uvědomila, že těch dárků bylo mnoho. A tak jsem vyrobila vyšívanou ozdobu na skleničky mých marmelád a poslala do penzionu. Doufám, že vše dostali v pořádku a chutnala jim. Snad se nám zadaří a příští rok se tam budeme moci ubytovat.

 

Nakonec nám paní vedoucí zajistila nocleh v Hraničním zámečku. Zajímavé je, že tam jsem se chtěla ubytovat nejdříve, ale měli obsazeno. Zámeček známe z knížky Co je v domě, byli jsme také v té samé restauraci jako postavy z knížky a prostředí i jídlo je tam naprosto dokonalé. Věřím, že i Martě, Blance a Kamilovi se v Hlohovci líbilo, stejně jako nám.

 

Po ubytování jsme ještě zkoukli valtický zámek, tak jako Marta s Blankou. Zde jsme si připadali jako v Rakousku, všude se mluvilo německy. Navštívit tento zámek radím mimo letní sezónu, byla to prohlídka taková neutěšená, čtyřicet lidí je prostě moc, navíc bych radila omezit vstup s dětmi. Byli tam rodiče s dětmi ve věku dvou až čtyř let, polehávaly po zemi, hlučně se bavily, pobíhaly, tak jak je dětem blízké. A tak jsem se snažila chodit co nejvíce kolem průvodkyně, abych slyšela, co vypráví. Po prohlídce jsme se krátce zastavili na náměstí, probíhal tam jakýsi jarmark, bylo plno stánků a rukodělných výrobků na zkouknutí, a pak již k veliké úlevě mého muže cesta do Hlohovce a po doplnění živin i odpočinek.

 

Cesta zpátky již proběhla v pohodě, chvíli jsme se odvážili jet po dálnici, člověk tam má ale pocit, že někteří řidiči neznají značky, alespoň zákaz předjíždění jim nic neříká. Předjížděli dokonce z obou stran, od Jihlavy jsme pak již jeli po obyčejných silnicích, cedule s nápisem Kolín nás dovedly do již známého prostředí a nakonec i domů.

 

Před cestou jsem si psala různé možnosti, kam zajet a na co se podívat, podle času, chuti a počasí. Nakonec jsme viděli pouze část, ale nevadí. Bylo to zajímavé, příroda je v kraji, kde Táňa dlouho žila, kouzelná. Můj muž jí navrhoval, aby psala o našem kraji a on se nemusel trmácet takovou dálku, ale to nejde a tak se nedá nic dělat. Věřím, že jestli nám bude přáno, že se tam příští rok opět podíváme a zkoukneme další krásná místa. On nakonec i manžel byl s cestou spokojen, i když sám by se nikam tak daleko nevydal.

Autor: Alena Prchlíková


komentářů: 6

Komentáře

ps sklerotická baba (Leona)    vloženo: 10. 11. 2014, 17:40:52

- chtěla jsem dodat: Valdemar je Valdemar, a konkrétně (jsem zapomněla Táně pochválit) u posledních dvou (Tániných) knížek se mi obálky velmi líbí

Ale (Leona)    vloženo: 10. 11. 2014, 17:37:05

jděte, Aleno; vždyť všechny fotky máte nádherné! (Jmenovitě tento postřeh ze Křtin velmi obdivoval František).

(Alena)    vloženo: 18. 10. 2014, 21:51:09

Ano, bylo tam pěkně-:)

Děkuji :-) (Edith)    vloženo: 18. 10. 2014, 12:52:52

Ráda jsem si zacestovala. A nocleh v hraničním zámečku vám závidím, ten bych si někdy dala. Zatím jsem tam byla jen na obědě při cyklovyjížďce a moc se mi tam líbilo :-).

(Alena)    vloženo: 06. 10. 2014, 18:13:07

Jiřinko, díky, kočár jsme neviděli. Pyšná princezna se natáčela v Telči, tam bydlel Miroslav a na Hluboké, zde Krasomila.

O obrazu v Křtinách se třemi anděli nic nevím, nečetla jsem o tom ani neslyšela. Já jsem procházela kostelem a jen tak s úctou a pokorou prohlížela malby a sochy. Je toho tam tolik, je na co se dívat...

(Jiřina - mail)    vloženo: 06. 10. 2014, 16:41:02

Zdravím, Alenko, moc pěkné a zajímavé povídání!

Připomněla jsem si při něm zážitky z jednoho ze školních výletů, až se stydím říci, jak dávno to bylo. Ale budiž – před necelými 55 lety.

Tenkrát jsme podobnou takovou trasu procestovali – Telč, Jindřichův Hradec, potom Český Krumlov, Hlubokou, České Budějovice, klášter Zlatá Koruna, na zpáteční cestě Vranovskou přehradu, hrad Bítov, Brno a hrad Špilberk.

Byl to zajímavý výlet, dojmů tolik, že jsem si mnoho z nich do dnešního dne zapamatovala.

O některých zážitcích jsem se již zmiňovala v článcích Takhle do Tejna a Ještě ta náhoda. Možná i v některých komentářích k různým jiným článkům… Např. o tom kočáru z filmu Pyšná princezna, jen si nejsem jistá, jestli byl vystaven na chodbě zámku v tom Českém Krumlově, jak jsem napsala, nebo to bylo v Jindřichově Hradci nebo v Telči – mohlo to být v podstatě na každém z nich, protože v Telči i Jindřichově Hradci se natáčelo, jen na Hluboké to nebylo – to si jsem jistá. Možná někdo doplní tuto moji informaci, možná tam už vystaven ani není.

Na ten hrad Bítov jsme pluli po Vranovské přehradě lodí Dyje – když jsem si teď ověřovala, jak to tam v současné době vypadá, zjistila jsem, že lodní přeprava tam trvala od roku 1959 do 1992, v roce 2006 byla pak znovu obnovena po závažných peripetiích. Bylo to tenkrát moc pěkné, i po hrázi Vranovské přehrady jsme se prošli. Moc pěkně tam bylo.

Jen je mi líto, cítím velký deficit, že jsem nebyla v Lednici a vůbec v celém Lednicko-valtickém areálu. A to nejen kvůli samotnému areálu, ale tako proto, že se mi tak moc líbí jihomoravský folklór, jak tam udržují tradice, lidové písničky… Snad se mi ještě podaří podívat se tam. Ráda bych…

Je tomu už hodně let, když jsme se na zpáteční cestě odněkud vraceli přes Křtiny. Tenkrát tam právě probíhala nějaká pouť či nějaké atrakce, byly tam kolotoče, prvně jsem tam zažila jízdu na ruském kole – nevím již, jestli to byla nějaká menší varianta. Ale především se zmiňuji o těch Křtinách proto, že v tom velkém kostele, o kterém se, Alenko, zmiňujete, by měl být v kopuli kostela obraz, na němž jsou tři andělé, z nichž jeden má dřevěnou nohu vystupující z obrazu, jako kdyby sestupoval do prostoru. Nebyli jsme tenkrát se v tom kostele podívat, ale později jsem se tuhle zajímavost dozvěděla. Možná, že o tom víte...

Slyšela jsem dvojí vysvětlení, proč tomu tak je. Jedno ryze materialistické – snad lom světla by způsobil, že by to vypadalo, jako kdyby měl jen nohu jednu, nebo tak nějak to vysvětlení znělo.

A ta druhá varianta – z hlediska liturgického – že snad ten anděl sestupuje z nebe a přináší milodary.

Nejsem si jistá, jestli jsem to popsala správně, snad mě někdo, kdo o tom ví více, případně doplní.

A v těch Boskovicích jsem také mimo jiné poseděla před několika málo lety na tom náměstí. Však jsem se o tamním pobytu zmínila v článku Morava, krásná zem.

Ráda jsem, Alenko, přečetla Váš článek a budu ráda, když si budu moci přečíst další Vaše povídání o různých zážitcích.


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
čtyřista dvacet sedm:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nejnověji komentované

komentářů: 6, nejnovější: 15. 11. 2024, 18:55:16
komentářů: 2, nejnovější: 29. 10. 2024, 22:16:19
komentářů: 2, nejnovější: 02. 07. 2024, 13:12:33
komentářů: 1, nejnovější: 15. 05. 2024, 21:03:19
komentářů: 1, nejnovější: 11. 01. 2024, 18:39:17
komentářů: 1, nejnovější: 05. 01. 2024, 17:32:32
komentářů: 5, nejnovější: 29. 12. 2023, 17:44:54
komentářů: 1, nejnovější: 01. 12. 2023, 21:35:52

Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové

Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.

Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
čtyřista dvacet sedm:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 6. 12. 2024