joudaweb - časopis Čekanka

Původně jsem měla v úmyslu psát o něčem jiném, ale okolnosti a informace z uplynulého týdne mě inspirovaly a vyvolaly také pár mých vzpomínek...

 

Ve všech médiích se připomínaly a probíraly události z doby před dvaceti lety, když 30. září 1989 vyvrcholil exodus asi 15 000 Němců z tehdejší Německé demokratické republiky za svobodou na Západ. Řešili to přes naše hlavní město, a to tak, že již od konce srpna se začali shromažďovat před velvyslanectvím Spolkové republiky Německo, přijížděli do Prahy ve velké většině osobními automobily, zaparkovali je – nejvíce z nich na Malé Straně, a čekali, až jim povolí cestu na západ. Dočkali se právě toho 30. září, když tehdejší německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher oznámil uprchlíkům, že jejich cesta na Západ je volná. Ihned po tomto oznámení všichni jak nejrychleji mohli, odjížděli vlaky do Spolkové republiky Německo a Praha zůstala zaplněna jejich odloženými trabanty, wartburgy a žigulíky.

 

A právě minulý týden Genscher přijel znovu do Prahy připomenout a zavzpomínat na tento den, který považuje za nejkrásnější a nešťastnější den svého politického života.

 

Mnozí si jistě na tamtu dobu pamatují, protože v podstatě odstartovala další dění, které pak vyústilo v náš 17. listopad.

 

Když jsem tak poslouchala a četla ty zprávy a informace, tak jsem si připomenula mé zážitky z doby dávno předtím a čím dál tím více ve mně nazrávala myšlenka a nutila mě napsat dnešní článek jako připomenutí a současně zavzpomínání na dobu, kterou jsme dlouhá léta prožívali a jakékoli zpestření našeho života jsme vítali.

 

Tak tedy - bylo to někdy ke konci sedmdesátých let, když naše podniková organizace ROH uspořádala zájezd po vlastech českých s jednodenním výjezdem do NDR a krátkým pobytem v Drážďanech. Německá demokratická republika, přestože byla součástí téhož politického bloku jako naše, tak přece jen spolu s Maďarskem – zdálo se, že jejich možnosti, životní úroveň i způsob jejich života jako kdyby měly trochu blíže k tomu západnímu.

 

Uvítali jsme s mým mužem tenkrát možnost také tam nahlédnout. Zájezd byl třídenní, a tak jsme se cestou, protože z Ostravy až poblíž k hranicím s NDR to je opravdu daleko, během prvního dne zastavili pouze krátce v Sobotce, a kousek od ní na loveckém zámečku Humprecht – zaujal mě již příjezd k němu – široko daleko samé louky, pole, stromy a pak jen na zalesněném kopci jeho elipsovitá stavba jako kdyby dominovala celé tamní oblasti. Zajímavé to tam bylo, zejména uprostřed zámečku vysoká elipsovitá síň s výbornou akustikou, kvůli níž se tam často konají koncerty - další ze zajímavých objektů, které se vyznačují něčím mimořádným či jsou opředeny různými pověstmi. Připomenu již v jiných článcích uvedené některé z nich - např. klášter Zlatá Koruna, Mohylu Míru, hrad Zvíkov, kostel ve Křtinách, a další, také některé jeskyně, apod.

 

A dále jsme pokračovali do Dubí u Teplic, kde jsme měli zajištěn nocleh. Kdo by neznal Dubí – ne však s ohledem na to, že je to lázeňské město, které je známé výrobou skla a porcelánu zvaného cibulák, spíše díky nechvalně známé silnici E55 – všichni vědí, že... Vzpomínám si, že jsme se po městě procházeli a jistě i po té silnici šli. Jak jsem zjistila, v současné době, kdy byla zprovozněna nová dálnice směrem na Drážďany a průjezd skrze město je menší, a také vydáním vyhlášek a nařízení města dochází k podstatnému útlumu onoho negativního jevu, který hodně vadil občanům města.

 

To jsem trochu odbočila, takže znovu se vracím k naší cestě do NDR. Hranici jsme projížděli v Děčíně – musím se ještě zmínit, jak zajímavá byla okolní scenérie, když jsme projížděli přes Labe a za ním jsme viděli Děčínské stěny.

 

Byla sobota dopoledne okolo desáté hodiny, když jsme přijeli do Drážďan. Protože jsme chtěli vidět nejen město, ale také jak to vypadá s jejich zásobováním, tak s ohledem na tu sobotu jsme nejdříve všichni se zašli podívat – jak jinak – po obchodech.

 

A jak to již v mém případě bývá, různé zajímavé a úsměvné situace mě neminuly ani tam. Také my jsme zašli do velkého obchodního domu. Šli jsme tam cíleně do oddělení knih, speciálně se poptat po německých knihách šachových pro mého muže-šachistu. Pro rychlejší orientaci jsem byla vyslána poptat se a zjistit, kde bychom je mohli najít. Já – tenkrát zcela neotrkaná – s jednoletou nepovinnou výukou němčiny - jsem to zkusila. Jak jsem to již někde psala, rudá za ušima, tlukot srdce jsem cítila až v krku, nicméně podařilo se a nějaké knihy jsme vybrali a koupili. Já jsem neměla nijakou potřebu kupovat něco speciálního, tak jsem se jen rozhlížela, ale přesto mě zaujala v oddělení domácích potřeb pěkná sada malých nožů na krájení ovoce, tak jsem si ji koupila.

 

Protože jsme nevěděli, do kolika hodin je obchodní dům otevřen, tak jsem se na to znovu šla zeptat nějakého prodavače. Protože viděl, že jsem cizinka, chtěl mi situaci usnadnit, a tak mi to chtěl na mých hodinkách ukázat. Jenže, jak už to bývá, ta náhoda... Jako z udělání se mi zrovna den předtím mé mechanické hodinky zn. Prim pokazily a začaly běhat, jak se jim zachtělo. A když tedy onen prodavač se na ně podíval, nechtějte vidět, jak se zatvářil a co si asi o mně pomyslil, odkud vlastně jsem. Ukazovaly totiž něco okolo páté hodiny. Když jsem mu pověděla, že jsou „kaputt“, usmál se a domluvili jsme se. A okamžitě jsem je z ruky sundala a uschovala. Aby nemátly...

 

Nyní se konečně dostávám k vysvětlení oné fotografie v úvodu mého článku. Jsou na ní trosky kostela Frauenkirche, jednoho ze symbolů Drážďan, který byl zničen při bombardování města v únoru 1945 a jeho trosky a zbytky kamenů zde byly ponechány jako připomínka hrůz druhé světové války až do roku 1990. Po znovuspojení Německa bylo přistoupeno k jeho rekonstrukci, která byla ukončena v roce 2005. Takže trosky již neexistují, proto ta moje věta v úvodu.

 

********************

 

Na tomto místě doplňuji článek krátkým textem a jednou fotografií, a pro orientaci nahlížejících ji proto odděluji řadou hvězdiček na začátku i na konci následujícího doplňujícího textu.

 

Navazuji na předcházející odstavec a předkládám k nahlédnutí fotografii kostela Frauenkirche, jak vypadá v současné době po rekonstrukci, která byla ukončena v roce 2005, jak jsem v předcházejícím odstavci původního textu uvedla.

 

Před kostelem stojí socha náboženského reformátora Martina Luthera, německého kazatele, zakladatele protestantismu, autora řady duchovního, politických a pedagogických spisů i překladů. Nejvýznamnějším jeho dílem je překlad Bible do němčiny.

 

A když jsem psala o tom bombardování Drážďan, zapomněla jsem se zmínit o tom, že v té době tam zrovna pracoval tehdy dvacetiletý bratr mého otce jako pekař v nějaké pekárně, a když bylo po všem, byl rád, že z toho vyvázl se zdravou kůží, byť v notně roztrhaném oblečení, ve kterém se, jak mohl nejdřív, vrátil domů na Hanou, odkud pocházel.

 

A to je již snad všechno...

 

********************

 

Shodou okolností na té úvodní fotografii se nám povedlo, i když jsme to neměli v úmyslu – zase ta náhoda – zachytit další ze symbolů tehdejší NDR. Poznáváte, je to, i když pohled na jeho zadní část, automobil značky Trabant, který od roku 1964 až někdy do začátku devadesátých let byl nejpopulárnějším východoněmeckým automobilem, a ani obyvatelé ostatních zemí východního bloku nezaostávali v jeho pořizování. Přestože v tamté době byl terčem různých vtípků, přezdívek, tak v průběhu doby se z něj stala legenda a mnoho lidí i u nás, ale nejen u nás, s nostalgií vzpomíná na dobu, kolik a v jakých různých barvách jich „brázdilo“ silnice. V současné době existuje spousta různých zájmových skupin lidí, kteří pořádají srazy, na nichž se chlubí svými - teď již veterány - různě vylepšenými, vyšperkovanými, vybarvenými...

 

Zajímavé bylo, že, zatímco po pádu železné opony trabanty v zemích bývalého východního bloku byly nahrazovány mnohem lukrativnějšími značkami, tak v Německu se udržel a začal pronikat i do některých západoevropských zemí, kam se nikdy nevyvážel, a kde je považován za zajímavost, kuriozitu i symbol pádu železné opony.

 

Trabant, navzdory všemu, co se o něm napovídalo, při jízdě leccos vydržel. A pokud by si někdo myslil, že si lidé vlastnící tento automobil netroufli zajet někam daleko, tak mám jednu vzpomínku. Bylo to někdy v polovině sedmdesátých let, když jeden dosti významný zaměstnanec podniku, v němž jsem pracovala, s ním podnikl cestu na dovolenou po Francii. Všechno bylo v pořádku, jízda probíhala fajn, kam přijeli, tam budili pozornost, protože tehdy, někde ve střední, jižní či západní Francii jej opravdu viděli, když už ano, tak jen velice sporadicky. Stalo se však, že buďto od auta jedoucího před ním něco upadlo, nebo to byl kámen odletěv od kola tamtoho auta, zkrátka – rozbilo se na trabantu přední sklo. Pokoušeli se nalézt s pomocí tamních autoopravářů nějaké řešení, jenže najít takové vyhovující sklo bylo naprosto nemožné, tak to vyřešili tím, že sklo nahradili nějakou fólií, která vydržela po celý zbytek dovolené i návrat odněkud z Francie až do Ostravy...

 

Ještě se ale vracím zpět k našemu pobytu v Drážďanech. Kromě toho obchodního domu, kde jsme si nakonec dali i něco k obědu, jsme se již věnovali prohlídce města. Bylo tehdy pěkné počasí, procházka podél Labe a pohled na panorama města odtamtud byl pěkný, ráda na to vzpomínám. Na prohlídku galerie ve Zwingeru nevybyl čas - bohužel. Našla jsem několik fotografií...

A jak to vypadalo, když jsme se vrátili do autobusu? Bylo vidět, že se mohutně nakupovalo. Můj muž to nějak vtipně glosoval, čímž vyvolal všeobecné veselí. Na odkládacích prostorách nad sedadly bylo plno, pod sedadly také jakési tašky. Víme, jak to bývalo tehdy při celním odbavování na hranicích, když celník ukázal na tašky, do kterých chce nahlédnout. A někteří z účastníků ještě před odjezdem z Drážďan s tím již měli problémy – co kdyby si vybrali právě tu jeho, že...

 

A tak jedna z účastnic, z obavy, že by jí mohli střevíce, které si tam koupila, eventuálně zabavit, chodila po autobusu a zjišťovala, jestli by si je třeba některá z nás nechtěla nazout. Nevím, co ještě všechno měla nakoupeno, když zrovna ty střevíce jí působily problém. Všechno ale nakonec dopadlo dobře, žádné celní odbavování se nekonalo a my jsme zdárně dojeli do Náchoda, kde jsme měli další nocleh.

 

Poslední den – v neděli – jsme ještě po krátké prohlídce města Náchoda – na zámku jsme se však podívat nebyli - nevybyl čas, navštívili safari ve Dvoře Královém a po něm se zdárně vrátili domů.

 

Tak takové bylo mé zavzpomínání na rok 1978, připomenutí událostí v září 1989 a různá odbočení mezitím...

 

Howgh! Až zase někdy do příště...