Původně jsem měla v úmyslu psát o něčem jiném, ale okolnosti a informace z uplynulého týdne mě inspirovaly a vyvolaly také pár mých vzpomínek...
Ve všech médiích se připomínaly a probíraly události z doby před dvaceti lety, když 30. září 1989 vyvrcholil exodus asi 15 000 Němců z tehdejší Německé demokratické republiky za svobodou na Západ. Řešili to přes naše hlavní město, a to tak, že již od konce srpna se začali shromažďovat před velvyslanectvím Spolkové republiky Německo, přijížděli do Prahy ve velké většině osobními automobily, zaparkovali je – nejvíce z nich na Malé Straně, a čekali, až jim povolí cestu na západ. Dočkali se právě toho 30. září, když tehdejší německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher oznámil uprchlíkům, že jejich cesta na Západ je volná. Ihned po tomto oznámení všichni jak nejrychleji mohli, odjížděli vlaky do Spolkové republiky Německo a Praha zůstala zaplněna jejich odloženými trabanty, wartburgy a žigulíky.
A právě minulý týden Genscher přijel znovu do Prahy připomenout a zavzpomínat na tento den, který považuje za nejkrásnější a nešťastnější den svého politického života.
Mnozí si jistě na tamtu dobu pamatují, protože v podstatě odstartovala další dění, které pak vyústilo v náš 17. listopad.
Když jsem tak poslouchala a četla ty zprávy a informace, tak jsem si připomenula mé zážitky z doby dávno předtím a čím dál tím více ve mně nazrávala myšlenka a nutila mě napsat dnešní článek jako připomenutí a současně zavzpomínání na dobu, kterou jsme dlouhá léta prožívali a jakékoli zpestření našeho života jsme vítali.
Tak tedy - bylo to někdy ke konci sedmdesátých let, když naše podniková organizace ROH uspořádala zájezd po vlastech českých s jednodenním výjezdem do NDR a krátkým pobytem v Drážďanech. Německá demokratická republika, přestože byla součástí téhož politického bloku jako naše, tak přece jen spolu s Maďarskem – zdálo se, že jejich možnosti, životní úroveň i způsob jejich života jako kdyby měly trochu blíže k tomu západnímu.
Uvítali jsme s mým mužem tenkrát možnost také tam nahlédnout. Zájezd byl třídenní, a tak jsme se cestou, protože z Ostravy až poblíž k hranicím s NDR to je opravdu daleko, během prvního dne zastavili pouze krátce v Sobotce, a kousek od ní na loveckém zámečku Humprecht – zaujal mě již příjezd k němu – široko daleko samé louky, pole, stromy a pak jen na zalesněném kopci jeho elipsovitá stavba jako kdyby dominovala celé tamní oblasti. Zajímavé to tam bylo, zejména uprostřed zámečku vysoká elipsovitá síň s výbornou akustikou, kvůli níž se tam často konají koncerty - další ze zajímavých objektů, které se vyznačují něčím mimořádným či jsou opředeny různými pověstmi. Připomenu již v jiných článcích uvedené některé z nich - např. klášter Zlatá Koruna, Mohylu Míru, hrad Zvíkov, kostel ve Křtinách, a další, také některé jeskyně, apod.
A dále jsme pokračovali do Dubí u Teplic, kde jsme měli zajištěn nocleh. Kdo by neznal Dubí – ne však s ohledem na to, že je to lázeňské město, které je známé výrobou skla a porcelánu zvaného cibulák, spíše díky nechvalně známé silnici E55 – všichni vědí, že... Vzpomínám si, že jsme se po městě procházeli a jistě i po té silnici šli. Jak jsem zjistila, v současné době, kdy byla zprovozněna nová dálnice směrem na Drážďany a průjezd skrze město je menší, a také vydáním vyhlášek a nařízení města dochází k podstatnému útlumu onoho negativního jevu, který hodně vadil občanům města.
To jsem trochu odbočila, takže znovu se vracím k naší cestě do NDR. Hranici jsme projížděli v Děčíně – musím se ještě zmínit, jak zajímavá byla okolní scenérie, když jsme projížděli přes Labe a za ním jsme viděli Děčínské stěny.
Byla sobota dopoledne okolo desáté hodiny, když jsme přijeli do Drážďan. Protože jsme chtěli vidět nejen město, ale také jak to vypadá s jejich zásobováním, tak s ohledem na tu sobotu jsme nejdříve všichni se zašli podívat – jak jinak – po obchodech.
A jak to již v mém případě bývá, různé zajímavé a úsměvné situace mě neminuly ani tam. Také my jsme zašli do velkého obchodního domu. Šli jsme tam cíleně do oddělení knih, speciálně se poptat po německých knihách šachových pro mého muže-šachistu. Pro rychlejší orientaci jsem byla vyslána poptat se a zjistit, kde bychom je mohli najít. Já – tenkrát zcela neotrkaná – s jednoletou nepovinnou výukou němčiny - jsem to zkusila. Jak jsem to již někde psala, rudá za ušima, tlukot srdce jsem cítila až v krku, nicméně podařilo se a nějaké knihy jsme vybrali a koupili. Já jsem neměla nijakou potřebu kupovat něco speciálního, tak jsem se jen rozhlížela, ale přesto mě zaujala v oddělení domácích potřeb pěkná sada malých nožů na krájení ovoce, tak jsem si ji koupila.
Protože jsme nevěděli, do kolika hodin je obchodní dům otevřen, tak jsem se na to znovu šla zeptat nějakého prodavače. Protože viděl, že jsem cizinka, chtěl mi situaci usnadnit, a tak mi to chtěl na mých hodinkách ukázat. Jenže, jak už to bývá, ta náhoda... Jako z udělání se mi zrovna den předtím mé mechanické hodinky zn. Prim pokazily a začaly běhat, jak se jim zachtělo. A když tedy onen prodavač se na ně podíval, nechtějte vidět, jak se zatvářil a co si asi o mně pomyslil, odkud vlastně jsem. Ukazovaly totiž něco okolo páté hodiny. Když jsem mu pověděla, že jsou „kaputt“, usmál se a domluvili jsme se. A okamžitě jsem je z ruky sundala a uschovala. Aby nemátly...
Nyní se konečně dostávám k vysvětlení oné fotografie v úvodu mého článku. Jsou na ní trosky kostela Frauenkirche, jednoho ze symbolů Drážďan, který byl zničen při bombardování města v únoru 1945 a jeho trosky a zbytky kamenů zde byly ponechány jako připomínka hrůz druhé světové války až do roku 1990. Po znovuspojení Německa bylo přistoupeno k jeho rekonstrukci, která byla ukončena v roce 2005. Takže trosky již neexistují, proto ta moje věta v úvodu.
********************
Na tomto místě doplňuji článek krátkým textem a jednou fotografií, a pro orientaci nahlížejících ji proto odděluji řadou hvězdiček na začátku i na konci následujícího doplňujícího textu.
Navazuji na předcházející odstavec a předkládám k nahlédnutí fotografii kostela Frauenkirche, jak vypadá v současné době po rekonstrukci, která byla ukončena v roce 2005, jak jsem v předcházejícím odstavci původního textu uvedla.
Před kostelem stojí socha náboženského reformátora Martina Luthera, německého kazatele, zakladatele protestantismu, autora řady duchovního, politických a pedagogických spisů i překladů. Nejvýznamnějším jeho dílem je překlad Bible do němčiny.
A když jsem psala o tom bombardování Drážďan, zapomněla jsem se zmínit o tom, že v té době tam zrovna pracoval tehdy dvacetiletý bratr mého otce jako pekař v nějaké pekárně, a když bylo po všem, byl rád, že z toho vyvázl se zdravou kůží, byť v notně roztrhaném oblečení, ve kterém se, jak mohl nejdřív, vrátil domů na Hanou, odkud pocházel.
A to je již snad všechno...
********************
Shodou okolností na té úvodní fotografii se nám povedlo, i když jsme to neměli v úmyslu – zase ta náhoda – zachytit další ze symbolů tehdejší NDR. Poznáváte, je to, i když pohled na jeho zadní část, automobil značky Trabant, který od roku 1964 až někdy do začátku devadesátých let byl nejpopulárnějším východoněmeckým automobilem, a ani obyvatelé ostatních zemí východního bloku nezaostávali v jeho pořizování. Přestože v tamté době byl terčem různých vtípků, přezdívek, tak v průběhu doby se z něj stala legenda a mnoho lidí i u nás, ale nejen u nás, s nostalgií vzpomíná na dobu, kolik a v jakých různých barvách jich „brázdilo“ silnice. V současné době existuje spousta různých zájmových skupin lidí, kteří pořádají srazy, na nichž se chlubí svými - teď již veterány - různě vylepšenými, vyšperkovanými, vybarvenými...
Zajímavé bylo, že, zatímco po pádu železné opony trabanty v zemích bývalého východního bloku byly nahrazovány mnohem lukrativnějšími značkami, tak v Německu se udržel a začal pronikat i do některých západoevropských zemí, kam se nikdy nevyvážel, a kde je považován za zajímavost, kuriozitu i symbol pádu železné opony.
Trabant, navzdory všemu, co se o něm napovídalo, při jízdě leccos vydržel. A pokud by si někdo myslil, že si lidé vlastnící tento automobil netroufli zajet někam daleko, tak mám jednu vzpomínku. Bylo to někdy v polovině sedmdesátých let, když jeden dosti významný zaměstnanec podniku, v němž jsem pracovala, s ním podnikl cestu na dovolenou po Francii. Všechno bylo v pořádku, jízda probíhala fajn, kam přijeli, tam budili pozornost, protože tehdy, někde ve střední, jižní či západní Francii jej opravdu viděli, když už ano, tak jen velice sporadicky. Stalo se však, že buďto od auta jedoucího před ním něco upadlo, nebo to byl kámen odletěv od kola tamtoho auta, zkrátka – rozbilo se na trabantu přední sklo. Pokoušeli se nalézt s pomocí tamních autoopravářů nějaké řešení, jenže najít takové vyhovující sklo bylo naprosto nemožné, tak to vyřešili tím, že sklo nahradili nějakou fólií, která vydržela po celý zbytek dovolené i návrat odněkud z Francie až do Ostravy...
Ještě se ale vracím zpět k našemu pobytu v Drážďanech. Kromě toho obchodního domu, kde jsme si nakonec dali i něco k obědu, jsme se již věnovali prohlídce města. Bylo tehdy pěkné počasí, procházka podél Labe a pohled na panorama města odtamtud byl pěkný, ráda na to vzpomínám. Na prohlídku galerie ve Zwingeru nevybyl čas - bohužel. Našla jsem několik fotografií...
A jak to vypadalo, když jsme se vrátili do autobusu? Bylo vidět, že se mohutně nakupovalo. Můj muž to nějak vtipně glosoval, čímž vyvolal všeobecné veselí. Na odkládacích prostorách nad sedadly bylo plno, pod sedadly také jakési tašky. Víme, jak to bývalo tehdy při celním odbavování na hranicích, když celník ukázal na tašky, do kterých chce nahlédnout. A někteří z účastníků ještě před odjezdem z Drážďan s tím již měli problémy – co kdyby si vybrali právě tu jeho, že...
A tak jedna z účastnic, z obavy, že by jí mohli střevíce, které si tam koupila, eventuálně zabavit, chodila po autobusu a zjišťovala, jestli by si je třeba některá z nás nechtěla nazout. Nevím, co ještě všechno měla nakoupeno, když zrovna ty střevíce jí působily problém. Všechno ale nakonec dopadlo dobře, žádné celní odbavování se nekonalo a my jsme zdárně dojeli do Náchoda, kde jsme měli další nocleh.
Poslední den – v neděli – jsme ještě po krátké prohlídce města Náchoda – na zámku jsme se však podívat nebyli - nevybyl čas, navštívili safari ve Dvoře Královém a po něm se zdárně vrátili domů.
Tak takové bylo mé zavzpomínání na rok 1978, připomenutí událostí v září 1989 a různá odbočení mezitím...
Howgh! Až zase někdy do příště...
Autor: Jiřina Tabášková
Dášo, to jste mě dostala. Nevím, jestli si vozítko půjčíte a šlapete sama nebo vás "řidič" veze. Jindy se zajímám o kdejakou blbost, ale tohle mě nenapadlo :-)
Díky za informaci.
Takže takové stabilnější kolo, fyzička zůstane na dobré úrovni a klidně může i pršet.
Dášo, vozítka jezdí už i v Praze a jsou šlapací! Rikši.
bezbariérový vjezd do kopule! V tom případě je škoda, že je uveden a zakončen schody...
Dášo, v Drážďanech jsem byla osobně, je tam hodně památek, koukala jsem spíš po nich. Vozítek jsem si nijak nevšímala. Ale s rozvojem elektrokol u nás, tipuji, že mohla být i elektrická, ale fakt nevím. Kostel je dobře popsaný v prvním Leony odkazu. Zajímavé je, že nahoru na vyhlídku nevede schodiště, ale kopuli obtáčí stoupající chodník.
Jiřinko, děkuji za zveřejnění fotky. Ještě k tomu bombardování, maminka vzpomínala, že byla slyšet hučet letadla a třásla se jim skla v oknech. Bydlela podle mapy 120 km daleko.
to jsem si nevšimla - ta vozítka. A jak to čumáčkama pěkně míří k tomu baroku a tvarově s ním ladí - jako nějaká citlivě vkomponovaná skořepinka... ;)
Je to úžasné, co se podařilo znovu postavit. Díky také Leoně za odkazy na Wikipedii a ještě otázečku na Danu, pokud ta nově vložená fotografie v článku je z osobní zkušenosti - co je to za malá vozítka před kostelem, snad nějaké turistické "velorexy"?
Ještě jednou připomínám můj dnešní komentář, který jsem zde vložila po připojení dodatku k tomuto článku.
Nerada bych, abyste jej přehlédli, protože si myslím, že fotografie, kterou jsem k dodatku přiložila, stojí za podívání.
barokní chrám; už z fotky ruin jsem na to pomyslela, a teď si historii i vyhledala, tady je:
http://www.iereus.wz.cz/pamatky/dresden_frauenkirche.html
Podle fotky se od pravého původního baroka prakticky neliší, bezpochyby i díky velkého podílu použitého původního materiálu. Jenom mě napadlo - kde byl po celou tu dobu do rekonstrukce? Možná to vysvětluje věta: Vzpomínky a pieta místa zabránila komunistickým úřadům v odstranění trosek a vytvoření parkoviště. z dalšího odkazu na Wiki:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Frauenkirche_%28Dr%C3%A1%C5%BE%C4%8Fany%29
Milé čtenářky a čtenáři,
doplnila jsem článek několika údaji a jednou pěknou fotografií.
Pro Vaši orientaci jsem začátek i konec tohoto doplnění označila hvězdičkami.
Fotografii kostela Frauenkirche, jak vypadá v současné době, jsem obdržela od naší věrné čtenářky, a tak jsem si řekla, že je škoda ji neuveřejnit.
Děkuji, paní Dano!
To je moc hezký postřeh, Táňo. To já si bohužel ani ze svých DOSPĚLÝCH let nepamatuju, ale umím si ten moment a pohled živě představit. Moc milé!
V souvislosti s Forsyty si vzpomínám na jediný případ, kdy jsem viděla pořad s hvězdičkou. Seriál se vysílal tuším v neděli v osm večer a byl mládeži přístupný. Ale u jednoho dílu televize usoudila, že mládež do patnácti let by ho vidět neměla, a do horního rohu hodila onu známou hvězdičku. Jednalo se o díl, v němž Soames napadne Irenu. V tehdejší době to byla nadmíru nemravná scéna, ač, jak si tak matně vzpomínám, k žádnému odhalení ani nedošlo. Mí rodiče tehdy prohlásili, že není fér odhánět někoho od rozdívaného seriálu, a u televize mě nechali.
A k tomu Hopkirkovi: pamatuji si dobře, jak nás překvapilo, když jeden z detektivů byl zabit hned v prvním dílu, ač se seriál jmenoval po obou. Posléze se začal objevovat coby duch v bílém obleku. A přesně si vybavuju, jak vždycky zatajil dech a přivřel oči těsně předtím, než pozpátku prošel zdí.
A přece jen! V hlubinách mi blesklo, že jsme na Hopkirka taky chdily - k sousedce. Máte pravdu!
Vaše vzpomínky Jiřinko jsou mi milé. Nepavatováka na ty Vaše další tentokrát omlouvá, že naše rodina TV nevlastnila. Jen jsme občas zašly s mamkou k sousedce na Pana Tau a od babičky zas vím, že Brno rovnocenně chytalo stejně jako 2xČT xVídeň. Když jsem někdy u babičky spala, byl pro mě večer v pyžamu v dece na televizním křesle, které mi babička pro ten večer propůjčila, svátek. Horší bylo, že babička se vždycky chtěla dívat na Vídeň na (detektiva) Derüka (nevím, zda je to správně), a já tehdy o Němčině neměla ani šajnu... :D
Pěkný večer!
Díky, Táňo, za připomenutí a doplnění. Pamatuji se na to, pořad Ktosi je za dverami patřil k oblíbeným v naší rodině a toho Soamese s kosou rád připomínával můj muž.
A Lasica se Satinským napsali na motivy Forsytů píseň: "Na hornom konci, na dolnom konci nabrúsil Soames si kosu. Ej, ta kosa veru dobre kosí, ej, a Soames ju po Hydeparku nosí..."
Tak na Randalla a Hopkirka jsme se také rádi dívali, ale již kdysi dávno okolo roku 1970, protože to byl jeden z prvních seriálů té špatné (tehdy) provenience.
Možná si někdo i vzpomene na anglický televizní seriál Sága rodu Forsytů. To tehdy v šedesátých letech byla událost - večer, kdy seriál běžel, bylo málo diváků - zejména žen, kdo seriál nesledoval.
Trochu to odlehčím - tenkrát se seriál dostal i do humoristického časopisu Dikobraz, když se v jednom vydání objevil kreslený vtip, kdy dvě ženské z oken proti sobě stojících paneláků vykřikovaly své názory na konání hlavních představitelů, a to tak, že jedná vyslovila svůj názor "Irena je mrcha!" a druhá reagovala slovy "Ať žije Soames!".
Nebo také automatické pračce se říkalo "Koukrová" podle vychovatelky Soamesovy dcery Fleur (knihu doma již nemám, nevím, nejsem si jistá, jak se její jméno správně psalo - možná Coackerová?). Koukrová byla taková dobrá duše, vždy k dispozici a Fleur stačilo jen zavolat "Koukrová" a ta byla ihned k dispozici.
A vůbec Koukrová se říkalo každému, kdo byl nějakým způsobem nepostradatelný a vždy připraven nějakým způsobem pomoci.
Ale to možná znáte, jen to tak trochu připomínám.
Kam jsem se to zase dostala se svými vzpomínkami...
V sobotu jsme tušení neměli,
ani v neděli.
Ale pak to začalo. Mimo nadšené a též nečekané brodění v čerstvých závějích (škoda že jsme neměli běžky! :()
jsme část líbánek strávili vleže na břichu (nejpohodlnější místo) a čučením na bedýnku - takovou tu malou přenosnou černobílou tam měli.
A tu jsme si záhy doma též pořídili, nedrahou, na tu jsme měli, a hledívali - taky na břiše na posteli (jediné možné místo) na Randalla and Hopkirka a podobné nově se objevivší pořady............... :)
(Kdeže ty časy jsou...)
Děkuji, milá Leono, za Vaši reakci na můj článek.
To se Vám teda povedlo s tím termínem Vaší svatby. Aspoň jste si ji ještě vychutnali v klidu, protože pak to začalo. I když ve Svratce jste pak na nějaké stávky jistě neměli ani pomyšlení!
Já si přesně vzpomínám na tu sobotu 18. 11. 1989. Však jsem se o tom také zmínila v předposledním článku mého seriálu Vzpomínky na Ameriku.
Zatímco my jsme zatím neměli ani tušení, co se den předtím v Praze přihodilo, tak ve Spojených státech již věděli - získala jsem o tom důkaz, když jsem mému americkému příbuznému zrovna v tu sobotu odpoledne telefonovala, a on mě informoval, že se u nás něco děje. Teprve v sobotních večerních zprávách o tom padla zmínka.
Máte-li zájem, přečtěte ten článek.
Jiřinko, děkuji za připomenutí všeho. S mou "sklerózou" je to pověstné, dcery si už zvykly mávnout nade mnou rukou: "Ty si nepamatuješ NIC" :-o :(
Ohledně nepamatováku exodu endeeráků mám snad přece jakous takous omluvu: měla jsem před svatbou, tedy myšlenky jinde (a vdávala jsem se 18.11.89! - a naše svatební cesta ve Svratce na Vysočině poskytla tedy další nečekané zážitky).
(moje pověstná již nesoustředěnost na "delší" texty způsobila, že jsem tento článek tak nějak přehlídla)...
Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.
Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.
Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.
JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz Aktualizováno: 6. 12. 2024