joudaweb - časopis Čekanka

Knihu Malomocná jsem již četla, měla jsem ji tenkrát půjčenou od mé zákaznice. Bylo to několik sešitů, nejvíc se mi v ní tenkrát líbilo, jak je popisovaná příroda. Příběh sám, jak jistě víte, nekončí dobře, jsou zde ale vykresleny zajímavým způsobem postavy, tak jak tenkrát lidé žili, jejich starosti a i trochu radosti. Kniha se mi tenkrát nečetla moc dobře, nevím, kdo ji překládal, ale bylo to takové moc škrobené, tak nějak postaru psané.

Byla jsem zvědavá, jak se Táně povede překlad a jestli poznám rozdíl, zda to pro mě bude čtivé. Věřila jsem že ano, styl Tánina psaní se mi líbí a tak jsem se začetla do velice silné knihy. Zatím jsem asi v polovině, ale je to opravdu krásné čtení, líbí se mi daleko více než překlad, který jsem kdysi četla. Škoda, že se nemůže pozměnit děj, to by bylo ještě lepší...

A nyní k nové knížce. Tu jsem začala číst, hned jak se mi dostala do ruky. Pozdě v noci jsem ji odkládala, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Až dočtu Malomocnou, tak se k ní vrátím a tentokrát pomalu si ji vychutnám.

Proč ale píši. Kniha mě velice překvapila. První, co bylo trochu nové, je styl psaní. Podle mého se liší od všeho, co Táňa napsala. Když jsem s Táňou mluvila vloni na besedě, říkala, že bude opouštět třicetileté hrdiny a více se zaměří na postavy, které se blíží jejímu věku, aby se tak nějak lépe vžila do jejich života. Jestli toto byl ten pokus o změnu, tak jen s údivem zírám, jakého krásného psaní je Táňa schopna. I když chybí humorné situace, ty se prostě k příběhu z válečné doby nehodí, krásně se příběh čte a jen lituji, že další pokračování bude až za rok. Na Štěpánku se již moc těším a jsem zvědavá, jaké budou další příběhy této rodiny.

Dalším velkým překvapením byl děj knihy. Připomněl mi totiž některé zmínky o městech i událostech, které jsem slýchávala doma. Moji prarodiče z otcovy strany byli Volynští Češi. Rodiče mého dědečka žili nejprve v Rovně, to tenkrát patřilo carskému Rusku. A protože žít v Rusku nebyl žádný med, chtěli se přestěhovat do Polska. Nakonec se usadili ve Zdolbunově, můj tatínek se narodil v Bielašově. Toto území od roku 1921 patřilo Polsku a nachází se právě kolem měst Rovno, Dubno, tedy v místech, o kterých je psáno v knize.

Ale přišla druhá světová válka a přežití v této oblasti se rovnalo zázraku. Nejvíce řádili banderovci, Němci a i samotní Rusové. A navíc celá oblast připadla po roce 1939 Rusku. Hodně českých rodin se tedy zase sbalilo a vydalo do Čech, aby uniklo ruskému vlivu. Největší vlna přistěhovalců byla v roce 1947, děda říkal, že cestovali velice dlouho a v hrozných podmínkách, ale vidina svobodné země byla moc lákavá. To ještě netušili, že Rusku prostě neutečou...

Tyto české rodiny našly nové bydliště většinou v pohraničí, kde po odsunu Němců byly prázdné domy. Přátelé a známí mých prarodičů se většinou usídlili kolem Jablonce na Jizerou, Rokytnice nad Jizerou a v dalších okolních městech. Moji předci bydeli v Rokytnici a pak se stěhovali do okolí Bezdězu. Tatínek chodil do školy v Hlinovišti.

Popisované události se shodují s tím, co mně občas a velice neradi vyprávěli prarodiče. Neradi vzpomínali, ostatně není se čemu divit.

A tak jsem při čtení zavzpomínala, nikdo z otcovy strany již bohužel nežije. Ale taková byla doba, je třeba obdivovat všechny, kteří dokázali ve válečných dobách přežít a zachovat si radost ze života. Všichni známí, které jsme v dětství s rodiči navštěvovali, byli veselí, přátelští lidé.

Já moc děkuji za tento příběh, je pro mě výjimečný...