joudaweb - časopis Čekanka

S jízdenkou do Zábřehu v kapse vcházím na nástupiště z haly nádražní budovy. Slunce dnes zcela ignoruje datum a čaruje s pocitem stále nekončícího léta. Usedám na lavičku pod přístřeškem nádražní budovy. Na opačném konci nástupiště si turisté dopřávají točené pivo, bílé čepice půllitrů září v slunečním svitu jako minimajáčky žíznivců. Nedělní nálada snad ani nemůže být lenivější, pod vlivem vzpomínek nostalgicky pozoruji barevné listoví stromů podpírané větrem. To s jasně modrou oblohou kontrastuje s děním, odehrávajícím se okolo mne.

Za kolejemi, v propoceném tílku, které je napnuté k prasknutí v břišní oblasti, skládá starší muž březové špalky do rázků. Zásoby na zimu. Jeho postava se pomalu posouvá od špalku ke špalku, promyšlené, úsporné pohyby, bránící předčasné únavě, dávají tušit, že práci ještě končit nehodlá. Pár metrů od tohoto výjevu se odehrává další příběh, odkudsi se vynořil muž se zvláštně krátkými nohavicemi, ruksakem a pohledem soustředěně upřeným k zemi. Pomalu prochází kolejištěm, občas se zastaví, ale hned jde dál. Nespouští oči ze země. Hlídá ji. Aby ho nepraštila... nebo čeká, že mu něco dá...

Přijíždí vlak od Olomouce. Hlas v tlampači něco říká, ale slyšet jej není. Konečná. Z vlaku se vyhrnuli lidé. Turisté, důchodci, studenti... Nemohu si nevšimnout snědé dívky v krátkých šortkách. Její hnědé oči se soustředěně upírají dopředu a jen jednou se podívá směrem ke mně. Svižně přešla koleje a mizí v hale. Hezké. Mezi kolejemi se zastavil zmateně působící muž neurčitého věku. Vlasy rozcuchané, nos v minulosti několikrát zlomen, maskáčová zimní bunda, šusťákové kalhoty a sportovní boty. Zapálí si cigaretu a pozoruje, jak nádražní dělník v oranžové přilbě odpojuje lokomotivu ze stojící soupravy a mává na strojvedoucího. Z posledního vagonu teď vystupuje černovlasá průvodčí, jejíž vzhled, dlouhé tmavé vlasy vlající ve větru, pohled tmavých očí zcela nepochybně sebejistý, pracovní košilka jen velmi těsně obepínající bujné poprsí, připomíná výjev z některé reprodukce Alšovy Slovanské epopeje. Jen místo meče, svírá termosku na kafe. Vlasta jdoucí pro svoji dávku kávy.

Muž se zlomeným nosem zaměřil svoji pozornost na mne. Nejsem překvapen, čekal jsem to. Člověk většinou přitáhne vše, na co myslí, čeho se obává a co očekává. Usnul ve vlaku. Je ztracen. Potřebuje 175 kč na cestu. Nejsem z těch, co umí říkat ne. Ale taky vím, že za jeho situaci nemůžu. A vytahuji drobné, které nosím v kapse připravené asi pro tyto situace. Muž děkuje a odchází do města, zkusit štěstí, má čas do pěti.

Kolem projela lokomotiva a přišla ona snědá dívka. Pozdravila a usedla vedle mě. Překvapilo mě to a tiše jsem vychutnával její přítomnost. Kolem nás prošla starší, nervózně vypadající paní. Uviděla výpravčí a zamířila k ní. Lokomotiva přejela na správnou kolej a míří k bývalé zadní části vlaku, kde se opět objevil muž s oranžovou přilbou. Dívka se náhle zvedla a odešla. Přemýšlím o tom, jestli ten vlak, co přijel a u kterého se přesouvá lokomotiva, není náhodou ten můj. Dívka se opět vrací, s bagetou, usedá a pouští se do svačiny. Přichází nervózní paní, která u výpravčí nedostala tu informaci, po které toužila, a ptá se nás, tedy mě a dívky, jestli ten vlak, co u něj přejíždí lokomotiva, nejede náhodou na Olomouc. Podívám se na dívku a naše pohledy se setkají. Usilovně žvýká žemli. Odpovídám paní, že o tom taky uvažuji a také si nejsem jist.

Z nádražní haly i z nástupiště se v tu chvíli zvednou sedící cestující a míří k vlaku. Paní to pozoruje a kývajíc hlavou prohlásí, že to asi bude ten vlak, protože k němu míří ostatní klienti. A odchází. Otáčím se na dívku, která stále svačí, a slyším se, jak říkám "klienti a pacienti". Usměje se, já také a s přáním dalšího shledání mířím ke stojícímu vlaku. Usedám ve směru jízdy, vyndám si z tašky jablko, kousnu ho a hledím oknem ven. Nebylo by to ono, kdyby okno nebylo trochu špinavé, takhle můžu říct, že to bylo dokonalé.

Dívka dojedla a odešla. Odkudsi se zase objevil muž s pohledem upřeným k zemi a zase zmizel. Pod oknem prošla vnadná průvodčí Vlasta s nabitou kouřící termoskou. Spolucestující se usadili, na chvíli obřadně zmlkli, jakoby se něco končilo a když cukla mašina, vše se zase dalo do pohybu. A něco pokračuje... A něco začíná...