joudaweb - časopis Čekanka

Teplo. Lidé. Jak odpovědět a nevyvolat zbytečně bolest? Smile, jak jinak. Nemyslet a dívat se z okna. Krajina se hypnoticky míhá za oknem a moje otevřené srdce se vpíjí do toho pohybu. Nádech a výdech, nádech a výdech.

Náhle jsem kmenem, jsem peřejí. Mizím a objevuji se, kroutím se v zatáčce a uvědomuji si křehkost života při této rychlosti. Obláčky chmýří z andělských perutí sedají na můj strach zeptat se "teď? Přijde to teď, ta největší bolest? A pak už nikdy nic?" Mixovaný les. Chaotický, zvláštní, bizarní notový zápis. Je v tomhle dokonalost? Dávají mi smysl pomalu se pohybující vzdálené vrcholky stromů na kopcích. A ten zmatek blízko mě, já, jsme jedním, všichni jsme jedním, jsem krajinou a krajina je mnou a tebou a touhle dívkou, která je přímo prolezlá krásou všeho okolo.

Zrcadla. Dívám se do tváří lidí, uvnitř i venku a vidím odrazy příběhů, každého jednoho, jak jsou vepsány do roků čekání a vrásek úsměvů. Člověk je příběh. Nádraží je křižovatkou příběhů, které se posadí do dřevěných lavic čekáren a na chvíli nepokračují, jen jsou, čistě mlčí a přesto vypráví, těm, kteří chtějí slyšet.

Hlučné nastupování neslyšících ve zvláštně udýchaném způsobu šustivé komunikace paží v teplých sportovních bundách. Už jsme tu, stihli jsme to uff. Asi tak? Kam tak spěchá ten pilot? Rozteklý za volantem, vrostlý do sedačky, poskakuje přes obrubníky a kanály, závodí s časem a limity nastavenými zákony a jeho šéfem, sakra, jestli to nestihneš, tak uvidíš! Teď jsem měl stát na nástupišti a přitom sedím tady, kde to jsme, kam se to řítíme? Nad městem se srocují hejna vran, velcí černí ptáci, to neznačí nic dobrého, prý bude tuhá zima, když nic horšího.

Poslední zatáčka, vpadneme na nádraží, jako poslední z karavany a přitom za námi se hrnou další a ven a pryč a od teď zase každý sám a hledám, běžím, stíhám... Lásko! Teď jsem a vždycky jsem byl a ty taky, budeme, i když každý sám za sebe. Jsme navždy propojeni svými věčnými příběhy, na těch křižovatkách osudů a citů a nikdy se jich nedokážeš zbavit úplně a pak si budeš chtít vzpomenout a budeš šťastná a já taky, protože ta bolest, to je život, láska, osud, bůh...