joudaweb - časopis Čekanka

Tento skvělý kreslíř a originální ironický filozof mě před lety nevědomky poprvé přiměl k něčemu, co by se dalo pojmenovat jako verbální seskok padákem. No schválně, jen zkuste převyprávět kreslený vtip natolik věrně, aby se posluchač, který kresbu nikdy nespatřil, popadal smíchy za břicho. A když jinak nedáte, tak já vám ho taky povím a uvidíme, za co se budete popadat vy.

Představte si malebnou venkovskou krajinu, malý domeček, plaňkový plot, hospodyni v zástěře a mladého chasníka, který jí podává nočník a říká: „Vyšel jsem mezi lidi se srdcem na dlani, maminko, a podívej, za co mi ho vyměnili.“

A jiný kreslený vtip téhož autora mě taktéž poprvé přiměl zapamatovat si dlouhý text dopisu, který u kuchyňského stolu psala paní Marie: „Vážený populární umělče, chtěla bych Vám touto cestou poděkovat. Víte, jak to v životě chodí. Občas jsme nervózní, manžel mi nadává a já nadávám jemu. Potom ale zapneme rádio nebo televizi a tam zpíváte Vy. My hned zapomeneme, že jsme se hádali a svorně nadáváme na Vás a ty Vaše přihlouplé písničky. Takže díky...“

No je to kláda, uznejte. Mnohem kratší, ale stejně skvělý, je text k vtipu, v němž matka budí spáče na peci: „Vstávej, synku, je čas začít nadávat.“

A Vladimír Renčín zapříčinil i to, že jsem někdy kolem roku 1987 poprvé slyšela ve výstavní galerii salvy smíchu. Bylo to ve Vrchlabí. Před pokladnou se spořádaně linula dlouhatánská fronta čekajících na kreslířský zážitek a ten se dostavil v tuplované míře. To bylo totiž tak. Výstava se konala v propojených prostorách několika místností a kreslené vtipy byly instalovány na velkých panelech. A když jste se trpělivými krok sun kroky konečně přesunuli z venkovních prostor do interiéru a spočinuli pohledem na první kresbě, okamžitě jste zaslechli detonaci smíchu jiného návštěvníka kousek před vámi. A zatímco jste se zpočátku decentně chichotali jen tak pro sebe, jakmile jste doputovali o pár kroků dál, pochopili jste, kterému vtipu se pán tak srdečně smál a zařičeli jste taky.

A tak to šlo celou půlhodinu, po kterou jste expozici prohlíželi. Vždycky se někdo hurónsky odboural, a jak špalír postupoval, každý z návštěvníků se smíchy sesypal právě u té samé kresby. A tak jste se stále těšili na to, co vás čeká za dalším rohem a zároveň jste naprosto přesně věděli, čemu se právě teď smějí ti za vámi.

S tvorbou Vladimíra Renčína je vždycky veselo. A tak si i vy můžete - třeba až si příště budete kupovat denní tisk - připomenout, jak kupuje noviny jeho kreslený hrdina Dlabáček a říká trafikantce: „Já jsem masochista, dejte mi dva výtisky.“