joudaweb - časopis Čekanka

SMS

17. ledna 2015 22:57:00

„Setkání s nepoznaným“, tak by se dala nazvat tato povídka o cestě domů z Prahy. Komunikace a vztahy se tvoří převážně v situacích, kdy je nečekáme, kdy chceme být sami, bráníme se jim, racionalizujeme své důvody ke svému přístupu a jednání druhých. Nakonec se situace vyvine jinak, než si člověk na počátku myslel. Text vznikal jednoho pátečního večera po novém roce přes textové zprávy od kamarádky, která toto právě prožívala. Text jsem upravil jen nepatrně a se souhlasem autorky si jej dovoluji zveřejnit.

Právě se účastním velmi zajímavé situace. Jedu autobusem do Jihlavy, rezervovala jsem si místo úplně vzadu napravo. Chtěla jsem mít klid a cestou sledovat filmík na notebooku. Přece jenom jedu po práci a cesta z Prahy bude trvat přibližně hodinku a půl. Těsně před odjezdem nastoupila paní zřejmě s přítelem, miminkem ve vajíčku (pozn. Název pro přenosnou část kočárku) a s dvěma kluky. Chlapce posadila na zadní sedačku, jednoho připoutala, druhého uprostřed však ne, pás tam k dispozici nebyl, tak co. Sama se usadila s vajíčkem na dvousedačku vlevo od nich. Autobus se rozjel. Trochu jsem pochybovala nad rozmístěním dětí a ještě před usednutím jsem jí nabízela, že jí místo vedle chlapců uvolním. Ostatně jeden člověk si taktéž přesednul, aby měla alespoň tu dvousedačku.

Přítel zmizel bůhví kam. Paní děti vybavila vodou (cca 330 ml) a loupákem. Miminko plakalo, ale po pěti minutách se utišilo. Paní se chopila mobilního telefonu a jala se chatovati. Kouskem oka se co pět minut na děti otočila, doplnila loupáky, případně je okřikla. Noo, vlastně neokřikla, snažila se jim domlouvat, jenže zjevně má problémy s řečí, dle mých domněnek špatně slyší, tedy je nahluchlá či přímo hluchá. Okřikla, ale dál se věnovala svému mobilu. A děti kopaly do sedačky před nimi, do mé nohy, byly zvyklé komunikovat s mámou dotykem. Je to pochopitelné, kdyby na ni mluvily, tak je neslyší. Jenže ony tak nekomunikovaly s mámou, ale se mnou. Já měla na uších sluchátka a koukala se na film, ale můj rukáv byl neustále popotahován – tu auto (hele míchačka), tu šroubek (koukej, sahám na něj), tu máma (ukázal mi ji chlapec), ale já na matku získávala větší a větší vztek. Sakra, to si musí na tom mobilu celou cestu chatovat, když má kolem sebe tři děcka? A kam se vůbec ztratil otec? Ten taky neslyší? Nebo pro změnu neumí mluvit? Mohl si sednout k synům a bylo by… Možná to nebyl otec, možná to byl cizí muž, co pomáhal paní pouze s tím vajíčkem, těžko říct. V Jihlavě se to dozvím, nebo možná nikdy (pojedou-li dál směr Znojmo). Dítka stávají se čím dál urputnější, ručka chlapečka už s mým rukávem neztratí kontakt ani na vteřinku. Můj tep se zvyšuje, naštvanost stoupá, jenže jak usměrnit hluchou matku? Ani ostatní přihlížející to neřeší a raději dělají, že spí.

Říkám si, mám jim pustit nějakou pohádku? Jenže to už tu bylo, zhruba před rokem jsem jela vlakem z Vysočiny do Prahy a nastoupil pán s malou holčičkou. Dle jejich konverzace měli namířeno do stejné destinace jako já, bylo to po ránu a pán nebyl v nejlepším rozpoložení, bolel ho totiž zub. Vím, co je to bolest zubů, člověka to pohltí. Dítě se snažilo bolest respektovat, ale chtě nechtě bývá taková cesta vlakem dlouhá, po ránu jsou navíc děti čilé, takže zjevně ani spánek by tuto situaci nevyřešil. Holčička se se skromností čas od času na něco zeptala, ale tátovi už to začalo dost brnkat na nervy. Vybavená opět notebookem, jala jsem se zasáhnout. Zeptala jsem se otce, zda bych mohla holčičce pustit nějakou pohádku. Otec se přísně podíval na dceru a pravil mi: „Aby vám to nerozbila!“ Pomyslela jsem si, že to má holčička s takovým tatínkem těžké. Odpověděla jsem, že to nehrozí, že dám notebook na sedačku naproti a bude to mít jako v kině či doma u televize. Navíc kromě nás třech v kupé nikdo další nebyl. Otec mlčel, tedy asi souhlasil. Pohádka běžela, holčička seděla ani nedutala a v obou rukách držela na klíně panenku. Koukaly se spolu. Děti často vnímají své hračky jako kamarády, lásku a vrbu prostě potřebují. Otec poklimbával, holčička se dívala na animák a já se chopila knížky. Myslím, že by se to dalo považovat z mojí strany za sobecké jednání, ale byla jsem fakt ráda, že je v kupé klid. Všichni jsme byli spokojeni. Nutno dodat, že deset minut před cílovou stanicí došla v notebooku baterie a film holčička nedokoukala. Zbývající část cesty se dívala z okna. Možná kvůli té baterii mi ani pán nepoděkoval. Možná oněměl a možná je to prostě muž a muži (jak je známo) většinou nic neřeší (hlavně se ženou). Slova díků však nutně k životu nepotřebuji, dokážu své činy ocenit sama. Ale zpět do našeho autobusu…

Děti před patnácti minutami usnuly, napojeny a syty, to známe všichni, prostě spánek se přikrade a pohltí nás snění. Kdyby neusnuly, asi bych nemohla teď psát, to je logické. Mezitím slunko kleslo níž a počalo se stmívat, až už tma zahalila i ty, co nespí. Matka se otočila, možná protistrana na chatu dlouho nepsala, nevím. Zjistila, že děti usnuly a vyfotila si je. Jednou nestačilo, tři fotky jsou ideální, hlavně s bleskem, že? Logické, je tma. Bála jsem se, že se děti vzbudí, ale ne, spaly dál… Pak jsem začala psát tento dlouhý sms příběh. No a jak se má situace teď? Matka před chvilkou děti budila. Zajímavé, jak může hluchá skřeky budit děti v autobusu a ještě k tomu potmě. Pamatuji si, že jako dítě, když jsem někde usnula, měla jsem problém s tím, že jsem při probuzení jen velmi těžko chápala, kde právě jsem. Přehodnocuji věk dětí, matka je přebalovala, budou jim tak 2 roky. Přebalovala je potmě, každý autobus má světlo, já zjevně nespala, stačilo rozsvítit, ale nestalo se. Říkala jsem si, že matky umí přebalovat své ratolesti určitě i potmě a asi je nechce vzbudit světlem, což byl docela paradox s ohledem na předchozí fotografování. Pak je ale začala i oblékat. Zřejmě budeme obě vystupovat v Jihlavě a já konečně zjistím tu pravdu s tím otcem. Při oblékání už jsem si říkala, že by to světlo chtělo, takové úkony se obvykle neprovádějí v noci u postýlek, že? Rozsvítila jsem světýlko a pokračovala v psaní této smsky. Paní na mě koukla a já na ni. Naše oči se střetly a bylo v nich upřímné porozumění. Nikdo z nás to v životě nemá lehké a tato paní vůbec ne. Obzvláště pokud ji lidé odsuzují stejně, jako jsem tak činila já poslední hodinku. Ale vše je jenom úhel pohledu. Jsem moc vděčná za to naše setkání očí. Již mám konečně v duši pokoj a smír a této rodince přeji mnoho dobrého v novém i dalších letech. Budou to mít těžké.

P.S. Žádný otec z autobusu nevystoupil. Matka vyšla ruku v ruce s oběma chlapci ven z autobusu a vajíčko vynesla nějaká slečna, co seděla poblíž. Chvíli čekala ve větru a zimě na smluvený odvoz, ale po pěti minutách se dočkala. Odjíždíííí…

No a co já? Stále čekám na kamarádku, ruce i nohy mně mrznou!

Autor: Pepa Matulka


přečteno: 3098x   komentářů: 3

Nejnovější

29. 08. 2018
Boleslav Mladý
09. 08. 2018
Milá Čekanko!
09. 08. 2018
Moje slíbená dohra
09. 08. 2018
Benátky nad Jizerou

Nejnověji komentované

přečteno: 55x   komentářů: 2, nejnovější: 19. 10. 2018, 23:58:48
přečteno: 1129x   komentářů: 10, nejnovější: 23. 08. 2018, 19:38:07
přečteno: 317x   komentářů: 2, nejnovější: 22. 08. 2018, 21:32:11
přečteno: 409x   komentářů: 3, nejnovější: 11. 08. 2018, 23:24:55
přečteno: 384x   komentářů: 5, nejnovější: 04. 08. 2018, 21:08:57
přečteno: 365x   komentářů: 2, nejnovější: 02. 08. 2018, 22:32:52
přečteno: 432x   komentářů: 2, nejnovější: 26. 07. 2018, 23:01:50
přečteno: 452x   komentářů: 1, nejnovější: 19. 07. 2018, 14:14:09

Nejčtenější

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
sedmset devadesát pět:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 19. 10. 2018