joudaweb - časopis Čekanka

Jestliže jsme všichni tvořeni a stvořeni vodou, pak jsme spojeni a myšlenky a pocity sdílíme na prazákladní úrovni. Komunikace pak směřuje k růstu, neboť na počátku všeho bylo slovo a to slovo bylo k vodě. Podle všeho. Ještě bych dodal k tomu slovu...a to slovo bylo láska. A na úrovni lásky považuji za komunikaci i a hlavně neverbální sdílení toho podstatného, co se snad ani slovy sdělit nedá. Voda je ve své podstatě internet na své přirozené úrovni, veškeré informace lidstva jsou v nás a tedy i ve vodě a v té hlavně.

"Je půlnoc a měsíc vznesl se nad obzor, jako doběla rozžhavená mince, vyhozená k rozhodnutí neklidnou rukou a v momentě zmrazená navěky, navěky ukazujíc jen jednu stranu tváře, panna nebo orel, záleží na tom?..."

 

Pros za mě

koho potkáš toho odpros

větříčku

zlehka mu foukni do tváře

ať už se na mne zle nedívá

 

Roznes moji duši

do všech koutů světa

ať každý kousíček ví

proč třeba je žít

prozraď mi všechna tajemství

a potěš mě u zlých zpráv

 

Večer, když do práce kroky mne nesly, mráz teprve rozvíjel svůj buket. A teď, když po směně domů vykročil jsem z haly, plně vychutnával jeho pravou chuť. Samec všude okolo a hned i pod bundu se plížil. Velmi svižně blížil jsem se k domovu, málem přejet pekařem, když tu stín náhle na dohled. Byla tam. V odlesku lampy se na jedné noze zhmotnil sen volavky, silueta stejně tmavá, jako její stín na hladině řeky. Jako tuší na papyru zenového mistra mistrovské dílo přírody a okamžiku.

Ránem byl naplněn den. Teď už může být jen líp.

 

Včera jsem se ptal sám sebe, zda by tato noční nemohla být tou poslední. Že bych byl i šťastný, kdybych už na žádnou noční směnu nemusel nikdy jít. A pak mi došlo, že by klidně i mohla být poslední, úplně poslední. Takže jsem se uklidnil a šel do práce rád, s vědomím, že vše, co teď dělám, může být to úplně poslední. A protože žiju teď a tady, nemohu si dovolit chyby, ztrácet čas přemýšlením o "co by kdyby", s pokorou jsem v práci odvedl svůj úkol svědomitě a tak, jak to sám nejlépe umím. A je mi fajn.

Každý lpí na svojí pravdě-jak směšně zbytečné..."není nic horšího, než suverénní jistota polovzdělanců"-Sokrates....Vím, že nic nevím...

A to byla moje pseudostopa.

Kamarádka, která bydlí v Novém Městě mi ráno psala, že je nevýslovně šťastná z biatlonových nadšenců, kterých je tam teď opravdu hodně, když ráno odcházela z domu, před vchodem si někdo ulevil a nechal to tam. No co, najít h.... po ránu, to je taky znamení ne?

 

Taje

z vloček

voda je

 

A stopy něčí

mění se

v ptačí

 

Koupu se

ve sněhu

cestou

ke břehu

 

Venku probíhá nácvik na jaro. Zima se dala na nový trend-permanentní flexibilitu. To znamená, že jistota neexistuje a lidstvo se tak připravuje na přežití v jakýchkoliv podmínkách. Už nás nic nepřekvapí. V létě opadá dvakrát listí v rámci předsunutého podzimu...

-

V řece stála bytost, to když jsem ráno k tovární hale mířil. Málem bych na to zapomněl. Kouzelný moment, takových bývalo mé dětství plné a hle, i teď bych zapomněl. Volavka na lovu, v pět hodin ráno. V šumění řeky skoro neviditelná, jen její čisté bytí mne, čerstvě probuzeného, upozornilo na svoji existenci. Znamení? Určitě. Jen vědět, co znamená. "Jdeš správnou cestou", to bych bral asi nejvíc. Dělala, že tam není ale já cítil její pohled. A co asi udělá člověk? No jo, pozdravil jsem a šel dál. Ještě jsem utrousil"a stejně tě vidím".

-

V úterý ráno, když jsem šel svojí obvyklou cestou do práce, potkal jsem nejen kachny a volavku, ale i kunu, která svým hopkavým během upoutala moji pozornost. Chvíli běžela a po pár metrech si stoupla na zadní a zvědavě se rozhlížela. A pak mi kolega nabídl odvoz. A včera ráno žádné setkání, pouze rychlá cesta favoritem na pracoviště, kde jsem byl nechutně brzy...Raději chodit pěšky. Dnes na odpolední. Už se těším na cestu zpět, koho, nebo co potkám a nic mě to nestojí, autem jsem dal rovných 20kč.

 

Dnes ráno, užasl jsem znovu, když volavka vzlétla pár metrů ode mně. Po chvíli chůze jsem ji vyplašil znovu a letěla opačným směrem. Napadlo mě, že zvířata nic nedělají z rozmaru, že je ve všem nějaký účel. Tím nechci říct, že lidé tak nečiní, jen to není tak zřetelné. Někdy. A když mé kroky klapaly po asfaltu hlavní silnice, něco upoutalo moji pozornost v řídkém lesoháji podél cesty. Stín, spíše tušení stínu. Sám pro sebe jsem nahlas udělal "pst" a kousek ode mě se zhmotnila srna. Úžasné ráno. Nikoliv v práci. Tam mne zajímají lidé a vztahy.

 

Byl to opravdu krásný den. Už proto, že tomu věřím. Sám se ve slunečním svitu jenom mihl a to cestou z práce a na nákup, ale jakási sváteční nálada mi připomněla, že je neděle...Upekl jsem jahodový koláč. Všichni se olizují až za ušima. Víc dnes nedám, jsem trochu unaven, možná proto, že se kolem plíží chřipka, nebo rýmička. Spolubydlící vypadají nevábně, někteří jen o trochu hůř než normálně. A ráno mi volavku vyplašily modré majáky policejního auta u řeky. Nevím, co se dělo. Z toho vyplývá-každý den není posvícení!

 

Vstoupil jsem dvakrát do řeky. Nevím, jestli byla stejná, ale ledová byla stejně poprvé, jako po druhé. Vše v rámci rehabilitace vaziv okolo kolene. Věřím, že to pomůže. Ráno jsem vyhlížel volavku, ale asi že je neděle, byla někde na sváteční snídani. V temném úseku mé cesty lesíkem mě provázela srna. Aspoň myslím, že to byla srna. Spíš jsem ji tušil, než viděl.

A bylo moc hezky. Ráno mě sice málem vítr odfoukl do Polska, ale pak se to uklidnilo. Odfouknutí do Polska by přineslo Polsku Pepu. Pepovi pouze starost, jak zpět.

 

Jak přízrak mátožný, když vyplivla mě hala, vykročil do tmy a rozpažil "tak jsem tady" a k obloze zvedl zrak a hvězdy nikde. Cestou ozářen reflektory aut a budov, motal se pěšinou, blátem a maliním. Hle, nohy samy mne nesou domů, už pamatují si cestu, to je dobře, neb skoro ve spánku se nachází moje já. Kachen plná řeka a přilehlé okolí, být volavkou, tak váhám s přistáním. Pokud tedy volavky nepožírají kachny, ale to asi ne. V neděli ráno fučel vítr, když vstoupil jsem do stromoví, tu nezvyklé zvuky mne jaly se děsit. A husí kůže mi naskakovala, to když zvláštní vytí, jak přejetá kočka, ale to jen větve o sebe skřípot vyluzovaly...